V posledních týdnech snad nemine den, aby se v mainstreamových novinách neobjevily články o tom, jak životně důležité je pro naši bezpečnost členství v NATO. V den přistoupení ČR k této organizaci dokonce v pražském metru při této záležitosti pouštěli opakovaně oslavný projev pražského primátora (působilo to na mě jako jakýsi závan dob „normalizačních“...).

V období před rokem 1990 hrálo NATO nesporně zásadní roli při zadržování Sovětského svazu a komunistického nebezpečí obecně. Když jsme do aliance před dvaceti lety vstupovali, bylo toto nebezpečí již minulostí a zdálo se, že je to jen symbolický krok stvrzující naši definitivní příslušnost ke společenství vyspělých demokratických zemí. Jevilo se mi tehdy žádoucí a docela reálné, že i Rusko a ostatní postsovětské státy se postupně k této organizaci připojí.

Vývoj šel ale jiným směrem a z Ruska se stal opět protivník, v očích mnohých dokonce nepřítel, srovnatelný s někdejším Sovětským svazem. Je mi líto, ale musím konstatovat, že na tomto neblahém vývoji měla zásadní podíl mírně řečeno nemoudrá politika Západu, a to zvláště USA. Po porážce ve studené válce a rozpadu Sovětského svazu začali američtí politici Rusku dávat najevo, že jeho zájmy jsou pro ně irelevantní, že na ruské ambice není potřeba brát ohledy. To samozřejmě v Rusku začalo vyvolávat dojem (podle mě docela oprávněný), že strategickým cílem Západu je postupně zcela eliminovat Rusko jako velmoc, podrobit si ho, a pravděpodobně docílit i jeho rozpadu.

K tomu, co dnes Rusku především vytýkáme, a co je důvodem západních sankcí vůči Rusku, tedy podpora donbaských separatistů a anexe Krymu, evidentně došlo až v reakci na „majdanský puč“. Za vzniklou situaci a zvláště za trvající konflikt na východě Ukrajiny ovšem nesou podle mého názoru vinu stejným dílem obě strany - Rusko i Ukrajina. Jak donbaští separatisté a jejich ruští podporovatelé, tak ukrajinská vláda se v tomto konfliktu chovají jako nezodpovědní dobrodruzi, kterým je utrpení lidí lhostejné. Myslím, že je chybné stavět se v této situaci jednoznačně na jednu z těchto problematických stran.

Rusku se vytýká i to, že údajně vede se Západem „informační“ resp. „hybridní“ válku, že nás zaplavuje lživými zprávami, pomocí kterých ovlivňuje výsledky voleb v nejrůznějších demokratických zemích včetně USA, vyvolává odpor proti EU, paniku a strach z imigrantů a teroristů, a připravuje si tak půdu pro naše podmanění.

Tahle válečnická terminologie, kterou si tak oblíbili naši novináři a komentátoři, mi připadá jako extrémně nebezpečná, protože připravuje cestu k válce opravdové. Vždyť ve skutečnosti se jedná jen o starou známou propagandu! I západní sdělovací prostředky přece vedou propagandistickou kampaň proti Rusku; na tom, že v roce 2014 došlo v Kyjevě k neústavnímu mocenskému převratu, měly značný podíl i aktivity západních politiků, kteří jezdili do Kyjeva a podporovali protivládní demonstranty. Dovedete si představit, že by podobně jezdili vysoce postavení ruští politici do Paříže podporovat „žluté vesty“, nebo do Londýna podporovat brexitéry? A dovedete si představit, jaká by byla americká reakce, kdyby v Mexiku nebo v Kanadě zavládl otevřeně protiamerický režim, na jejich území by byly rozmisťovány spojenecké ruské jednotky a podél amerických hranic by se cvičně proháněly ruské (nebo třeba čínské) stíhačky?

Ta nynější hysterická protiruská kampaň, která z Ruska dělá jakousi "říši zla", srovnatelnou snad se stalinismem, mě hluboce znepokojuje. To je přece úplný nesmysl! Je přece očividné, že dnešní Rusko je něco úplně jiného, než někdejší SSSR. Je přece naprosto jasné, že Rusko je od rozpadu SSSR v defenzivě! Je slabé ekonomicky (vydatně k tomu napomohla i „pomoc“ západních expertů za Jelcina), ztratilo (dobrovolně!) skoro třetinu rozlohy své někdejší říše (SSSR, resp. někdejšího carského impéria), o jeho „lidově-demokratických“ satelitech ani nemluvě.

Těžko se lze vyhnout dojmu, že někteří politici a zvláště komentátoři jako by byli úplně natěšeni na nějaké silové řešení, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska a la Irák.

Ačkoli v dnešním Rusku vládne i pro mě dosti problematický režim, je to určitě mnohem svobodnější země než bývalý SSSR – lidé mohou svobodně cestovat, legálně existuje opozice (slabá, ale asi hlavně vlastní vinou), i řada nezávislých médií, konají se pouliční protestní demonstrace, konají se relativně regulérní volby. Jsem přesvědčen, že Vladimír Putin a jeho režim má zcela dobrovolnou podporu většiny Rusů, a že výsledky voleb proto ani nepotřebuje falšovat.

Nikdo rozumný snad nemůže vážně tvrdit, že naši republiku Rusko skutečně ohrožuje. Podobně jako náš prezident (ke kterému mám jinak řadu výhrad) jsem proto přesvědčen, že bychom měli dělat vše pro to, aby se naše vztahy s Ruskem zlepšily. V první řadě by EU měla zrušit sankce, které ničemu dobrému neslouží a jsou spíše kontraproduktivní; ostatně – byly nějaké sankce za to, co jiní napáchali v Iráku, Sýrii, Libyi, Srbsku či Jemenu? Je přece mnohokrát ověřeno, že různé sankce, které by měly vynutit změnu politiky či dokonce režimu, prostě nefungují, a v problematických sankcionovaných zemích jen posilují tamní režimy.

Vést z nějakých podivných důvodů novou studenou válku s Ruskem, a přitom mít spojenecké a přátelské vztahy s Tureckem (které před lety obsadilo severní část Kypru a vládne v něm autoritativní režim podobný tomu ruskému), středověkou Saúdskou Arábií, a podobnými režimy, je nesmyslné, nebezpečné a kontraproduktivní.

Někdejší SSSR byl skutečně hrozivým protivníkem zejména proto, že se opíral o komunistickou ideologii se světovládnými ambicemi. Tu samozřejmě dnešní Rusko už dávno nemá; je to jen jedna z „normálních“ kapitalistických zemí s obvyklými více či méně oprávněnými regionálními (už ale evidentně ne globálními!) zájmy.

Reálné problémy existují pouze ve vztazích Ruska s některými jeho sousedy - Ukrajinou (viz výše) a možná i s Litvou, Lotyšskem a Estonskem. Tyto problémy vyplývají hlavně z nedostatečně řešené situace etnických Rusů v těchto zemích. Je evidentní, že kdyby jejich postavení bylo stejné, jaké má třeba švédská menšina ve Finsku, žádné problémy by nebyly (ostatně i v té dnešní méně ideální situaci jsou asi etničtí Rusové v pobaltských republikách rádi, že mohou využívat výhod toho, že jsou občany EU).

Ale zpět k NATO: jsem přesvědčen, že tato organizace by měla v první řadě důsledně respektovat svůj hlavní princip formulovaný v 1. článku zakládací smlouvy, tedy řešit hrozící konflikty mírovými prostředky. Místo toho se tato aliance v rozporu se svým původním posláním v uplynulých více než 20 letech tragicky angažovala v konfliktech, které přinesly rozvrat několika zemí a vytvořily palčivý uprchlický problém.

Neustále také slyšíme, že vynakládáme málo prostředků na vojenské účely, že to má být alespoň 2% HDP. Podle mého názoru je i těch nynějších cca 1,2% až příliš. Nevidím v podstatě žádné reálné nebezpečí, proti kterému bychom se měli bránit (znovu opakuji – neříkejte mi, že tím nebezpečím je Rusko!).

Rozhodně bychom se měli snažit vybudovat společný, efektivní evropský systém obrany, jehož partnerem by bylo i Rusko. Je přece úplný nesmysl, aby Česko kupovalo drahé stíhačky, které se nad naším malým územím téměř ani nestačí otočit! To je naprosto iracionální a absurdní plýtvání!

NATO by tedy podle mého názoru mělo opustit nynější silovou strategii vyhovující asi jen americkému a evropskému (ale i ruskému) vojensko-průmyslovému komplexu a vrátit se k energické diplomacii a „reálpolitice“ beroucí v úvahu i oprávněné ruské zájmy. Zdá se ovšem, že americká politika se v rámci hesla „America first“ začíná k NATO obracet zády, a to i kvůli neochotě např. Německa vydávat na zbrojení více než doposud. Musím říci, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se NATO rozpustilo (podobně jako se stalo v případě Varšavské smlouvy), resp. kdybychom z něj vystoupili. Pokud bychom tak učinili, octli bychom se v dobré společnosti států jako je Rakousko, Švédsko, Švýcarsko či Irsko.

Závěrem bych ještě doporučil pozornosti čtenářů článek Daniela Veselého v Britských listech na obdobné téma.

P.S.

1) Kratší verze obdobného textu vyšla 10.4. pod názvem "Přestaňme strašit říší zla" na názorové stránce LN.

2) Už jsem se divil, že LN ten můj článek beze všeho otiskly. Ale samozřejmě - čtenářům se hned dostalo odborného vysvětlení, jaký že jsem ignorant a agent Kremlu. Na tento článek totiž reagoval dne 11.4. redaktor LN Petr Zídek článkem "Rusko je pro Česko hrozbou č. 1", ve kterém píše:

Molekulární imunolog Václav Hořejší publikoval včera v Lidových novinách článek Přestaňme strašit „říší zla“.
V něm píše, že „nikdo rozumný snad nemůže vážně tvrdit, že naši republiku Rusko jakkoli ohrožuje“. Podle Hořejšího je současná ruská agrese vůči Ukrajině reakcí Kremlu na „majdanský puč“ a oprávněnou obranou ruských zájmů. Ruskou informační válku proti Západu označuje za pouhou propagandu, kterou přece dělají všichni. Rusko je podle imunologa celkem normální kapitalistickou zemí se svými zájmy, které bychom měli respektovat. A měli bychom být k Rusku vstřícní, zrušit „kontraproduktivní“ sankce, dávat na obranu ještě méně, než dnes dáváme, a třeba
i vystoupit z NATO.
S texty, které jsou založené na popírání empiricky zjistitelných faktů, se dost obtížně polemizuje. O každém odstavci pana Hořejšího by se dala napsat kniha, ale přesvědčené by stejně nezviklala. Místo vyvracení domněnek a názorů pana Hořejšího, které se nápadně shodují s kremelskou propagandou, se pokusme spíše stručně formulovat, proč Rusko je a v dalších desetiletích nepochybně bude pro Česko největší zahraniční hrozbou.

Expandující velmoc

Argument historický: Podíváme-li se na poslední dvě staletí ruských dějin, spatříme expandující velmoc, která žádnou ze svých hranic nepovažovala za definitivní. Západ je prioritní směr ruské rozpínavosti. Se ztrátou kontroly Pobaltí, Ukrajiny a Moldavska v 90. letech se Rusové nikdy nesmířili a dělají, co mohou, aby ji znovu získali.

Argument geopolitický: Ruské zájmy, které hájí pan Hořejší, by nám měly být vzdálenější než naše vlastní zájmy, tedy zájmy Západu, zemí NATO či Evropské unie (tyto entity nejsou totožné, ale mají velký průnik). A zájmy Západu se kříží téměř se všemi zájmy Ruska. Zájmem Západu je, aby Ukrajina byla stabilní, demokratická a prozápadní země, zatímco zájmem Ruska je Ukrajina ve vazalských vztazích k Moskvě – a pokud toho nelze dosáhnut, tak země rozdělená a zmítaná chaosem. Rusko narušuje západní zájmy v mnoha částech světa, nejen na Blízkém východě. Nemá sice „světovládné ambice“ jako bývalý Sovětský svaz, to píše pan Hořejší správně, ale snaží se podrývat západní hegemonii všude, kde k tomu dostane příležitost – příkladem budiž současné ruské aktivity ve Venezuele.

Argument aktuálně politický: Rusko v současné době vydává na zbrojení přes čtyři procenta svého HDP, což nečiní žádná vyspělá demokratická země světa s výjimkou Izraele. Každou chvíli Rusko představí světu nějaký nový zbrojní systém. Ruská armáda je angažovaná v řadě konfliktů v blízkém i vzdálenějším zahraničí. Ale pan Hořejší považuje český příspěvek do společné obrany NATO ve výši 1,1 procenta HDP za přemrštěný.

Argument axiologický: Rusko není celkem „normální“ kapitalistická země, jak píše pan Hořejší, ale autoritářský stát, který ostentativně odmítá západní hodnoty. V současném mezinárodním systému jde jednoznačně o revizionistickou velmoc, která činí
vše, aby změnila současný status quo. Neuznává žádná pravidla a pomocí hybridní strategie se snaží rozložit NATO i Evropskou unii. Dokladů o tom se dá najít v serózních zdrojích přehršel, stačí chtít.

Historická zkušenost ukazuje, že jediným argumentem, který Rusové uznávají, je síla. Buď budeme silní, nebo budeme časem v Rusku.

*************************************************
Ta poslední věta pana Zídka se mi opravdu moc líbí - je taková je úderná, prorocká, něco jako "Lidé, bděte!", nebo "A přece se točí!"

DODATEK 13.4::

Rozhodně jsem neočekával že mů článek v LN vzbudí takový poprask - po reakci redaktora Zídka se v LN včera (12.4.) objevily další 2 reakce - celkem rozumný článek redaktora T. Vlacha s názvem "Scénář pro neposlušné" (podtitul "Aliance je pojistkou před divokými způsoby ruského válčení") a velmi razantní článek J. Kalenského "Nepapouškujme už ruskou propagandu". Autor je analytik amerického think tanku Atlantic Council, takže jeho naprostá objektivita je zajisté zaručena. Doufám, že mi v LN bude umožněno reagovat na tyto tři články vysvětlující čtenářům, jak jsem "pomýlený" a jak je to správně.