Nedávno jsme se od pátera Petra Piťhy dozvěděli, že pohlaví novorozence lze vždy určit jednoduchou „okometrickou“ metodou - pohledem do jeho klína.

Piťha a jemu podobní biologicky nevzdělaní konzervativci se evidentně domnívají, že pokud se u dítěte nebo dospívajícího jedince objeví nesoulad jeho subjektivního vnímání vlastní genderové identity s jeho anatomickými primárními pohlavními znaky, je to projevem jakéhosi zvrhlého rozmaru, psychick0 poruchy nebo výsledkem nějaké propagandy „mocných elit“ (zřejmě EU), které z jakýchsi temných důvodů pracují na likvidaci přirozeného běhu světa.

Tito konzervativci proto v zájmu „zachování tradičních hodnot“ samozřejmě zavrhují také chirurgické zásahy, které mají u takových jedinců uvést ono genderové sebevnímání do souladu s jejich anatomií, a vedou tak k transsexuálním bytostem.

Takoví náboženští fundamentalisté jsou často také kreacionisty a hájí i další „tradiční hodnoty“, jako podřízenost žen mužům a odsuzují antikoncepci a plánované rodičovství (musím přiznat, že mě nemile překvapil i můj oblíbený papež František, když nedávno řekl, že žena, která si nechá provést potrat se chová jako kdyby si objednala nájemného vraha...).

Náboženští konzervativci jsou většinou také přesvědčeni, že i homosexualita je jen jakousi subjektivní psychickou úchylkou, kterou lze napravit (nebo naopak vyvolat) systematickým přesvědčováním, psychoterapií a nápodobou, a která není podmíněna nějak biologicky. Někteří nás navíc straší, že ono výše zmíněné spiknutí homosexualistických „mocných elit“ se snaží o masovou převýchovu dětí homosexuálním směrem a ohrozit tak samotnou existenci lidstva. Je vůbec pozoruhodné, jakou až obsesivní pozornost věnují konzervativní církevní představitelé lidské sexualitě…

O tom, jaká může být biologická příčina mužské homosexuality, jsem zde již nedávno psal.

V této souvislosti je třeba opět zdůraznit, že mužský a ženský mozek se skutečně biologicky poněkud liší, protože na vývoji toho mužského se podílí několik genů, které ženy nemají; navíc je zřejmé, že vývoj a fungování mozku je u obou pohlaví ovlivněn výrazně odlišným hormonálním prostředím. Jsem přesvědčen, že tyto rozdíly se často (i když zdaleka ne vždy) jasně projevují i ve spontánním chování malých dětí (včetně převažující obliby určitých typů hraček chlapečky resp. holčičkami) a že tyto rozdíly jsou evolučně podmíněné, protože odrážejí biologicky odlišné přirozené funkce našich pradávných mužských a ženských předků. Nesouhlasím s názory některých radikálních feministek, že tyto rozdíly jsou jen odrazem genderových stereotypů v rodinách (i když i toto může hrát nějakou menší roli).


Biologické příčiny anomálního genderového sebevnímání.

V diskusi pod mým předchozím článkem mi jeden diskutér (nick „omen“) napsal:

„Transsexuál je velice hloupý výmysl. Anebo mu transformujete Y-chromozom na X-chromozom? Je velice smutné zaznamenávat úpadek přírodovědce v přímém přenosu”.


Jiný diskutér (Alan Lexa) mi napsal:

“Trans a gender aktivisté tvrdí, že transsexuál je např. mužský mozek v ženském těle. A zde říkám, že naprosto není žádný důvod pro duševně zdravého člověka mrzačit se operací (protože to chirurgové neumějí, možná zatím, udělat uspokojivě). Logický důvod k transformaci měnící ženské tělo na mužské a vice versa za současných chirurgických a endokrinologických možností neexistuje. Celý tento zpolitizovaný aktivismus je součástí postmoderní filosofie, která relativizuje a zpochybňuje vše, v tomto případě i vlastní pohlaví člověka”

Co se tedy dnes o těchto věcech ví?

Velmi zjednodušeně:

Podle toho, co víme ze školy, by to s určením pohlaví mělo být úplně jednoduché – ženy prostě mají dva pohlavní chromosomy X, zatímco muži jeden X a jeden Y; geny na chromosomu Y jednoznačně určují mužské pohlaví (již skoro 20 let se ví, že pro vývoj mužského pohlaví u savců je zásadně důležitý především gen zvaný SRY na chromosomu Y). Takto jednoduché to ve velké většině případů skutečně je – ale bohužel nikoli ve všech případech.

Ačkoli mechanismy vývoje zárodku chybují obdivuhodně málo, občas dojde (kromě řady jiných možných vývojových poruch) k tzv. poruchám sexuálního vývoje (anglická zkratka DSD). Lékaři a rodiče některých dětí již dávno vědí, že v některých případech existuje nesoulad mezi chromosomální výbavou a sexuální anatomií a pak lze obtížně rozhodnout, jestli se takové dítě má vychovávat jako chlapec nebo dívka. Uvádí se, že nějakou formu DSD (většinou mírnou) má až 1% lidí. Bylo identifikováno nejméně 25 genů, jejichž poruchy mohou vést k poruchám projevujícím se anatomicky a/nebo fyziologicky jako DSD.

V šestém týdnu vývoje embrya se rozhoduje o tom, jestli se začnou vyvíjet mužské nebo ženské pohlavní orgány. Aby se to povedlo správně, nezáleží jen na správně „zapnutém“ jediném kritickém genu, ale je potřeba přesné souhry celé řady genů resp. jejich produktů. Zásadně důležitá je také správná hladina pohlavních hormonů v těchto kritických rozhodovacích fázích vývoje, která je také závislá na správně koordinované souhře mnoha genů.

V důsledku poruch vzniku pohlavních buněk resp. nejčasnějších stádií embryonálního vývoje se může stát, že zárodek se dvěma chromosomy X má také malý fragment chromosomu Y s genem SRY - to pak stačí k přesměrování vývoje mužským směrem.

Naopak „mužský“ zárodek vybavený jedním X a jedním Y chromosomem může v důsledku poruch celé řady genů na nepohlavních chromosomech vyvíjet atypické genitálie a pohlavní žlázy. Samozřejmě, že pokud dojde k takovým vývojovým poruchám pohlavních žláz, má to zásadní vliv na sexuální identitu takto postiženého jedince – osoba chromosomálně XY se může anatomicky jevit jako žena, zatímco XX jedinec jako muž.

Dalším důležitým faktorem je to, že nemusí platit „samozřejmý“ předpoklad, že všechny buňky organismu mají shodnou chromosomovou výbavu. Ve skutečnosti mohou být někteří lidé více či méně „mozaikou“ buněk, z nichž některé jsou mužského charakteru (XY), zatímco jiným chromosom Y chybí (k jeho ztrátě došlo při poruše buněčného dělení v časných fázích embryonálního vývoje).

Někteří lidé jsou zase buněčnými mozaikami resp., jak se říká „chimérami“ jiného typu – některé jejich tkáně jsou plně tvořeny „mužskými“ XY buňkami, zatímco jiné ženskými XX. K takovému „smíchání“ může dojít, když se vedle sebe vyvíjejí dvě raná embrya, která splynou. Mozek pak může být např. tvořen buňkami XY, zatímco pohlavní žlázy XX.

Další možnou poruchu představuje tzv. syndrom CAIS (anglická zkratka pro „syndrom kompletní necitlivosti k androgenům“) – tito jedinci jsou sice podle chromosomálního kritéria muži (XY), ale jejich buňky nejsou citlivé na mužské pohlavní hormony (androgeny); takovíto lidé mají v břišní dutině varlata, ale vnější pohlavní orgány mají ženské. Ke změnám subjektivního vnímání genderové identity ale může vzácně docházet i v dospělosti, pokud dojde k výrazným hormonálním poruchám.

Existuje tedy několik možných kritérií definujících pohlaví určitého jedince:

podle chromosomální výbavy

podle anatomie genitálií a pohlavních žláz

podle subjektivního vnímání vlastní genderové identity

Problémy mohou nastat u dětí, které se narodí se zjevnými pohlavními anatomickými anomáliemi. Pokud se rodiče a lékaři rozhodnou pro chirurgické úpravy v raném věku, které mají vést k „normalizaci“ ve prospěch jednoho či druhého pohlaví, může se stát, že takový jedinec se bude později subjektivně cítit v „nesprávném těle“ a bude nešťastný.

Daleko častěji ale dochází k tomu, že i jedinci, kteří se vyvíjejí anatomicky normálně nebo téměř normálně, přesto subjektivně silně pociťují svoji genderovou identitu odlišně. V naprosté většině případů to také má biologické (nikoli pouze nějaké psychologické resp. psychiatrické) příčiny (viz možnosti uvedené výše) a je samozřejmé, že pokud existují nějaké chirurgické a hormonální metody jak jim pomoci z takové těžké situace, měly by se využít (a také se tak děje). Nechápu piťhoidní námitky proti tomu.

Velmi legitimní otázkou samozřejmě je, jestli máme vzhledem k uvedeným biologickým skutečnostem nějak modifikovat běžné pojetí genderových záležitostí – jestli se třeba kromě kategorií muž a žena má zavést ještě jakési „třetí pohlaví“. Někteří genderoví aktivisté dokonce volají po tom, aby se údaje o pohlaví považovaly za irelevantní a v úředních dokumentech se neuváděly. Jsem přesvědčen, že to je prostě extremistický nesmysl zcela srovnatelný s opačným extrémem představovaným páterem Piťhou. Myslím, že by se prostě mělo respektovat to subjektivní genderové kritérium, kdy až na mimořádně vzácné výjimky se každý identifikuje s jedním či druhým pohlavím, a to i přes větší či menší chromosomální či anatomický nesoulad. Určitě bych trval na tom, že každý se musí definovat binárně – buď jako muž nebo jako žena. U naprosté většiny lidí to je triviální; i u těch, kteří měli tu smůlu a narodili se s poruchou genderové identity, téměř vždy převažuje subjektivní pocit příslušnosti k jedné nebo druhé polovině lidstva.

Nechápu příliš, proč se extremisté z obou stran snaží z této v podstatě velmi okrajové záležitosti dělat nějaký podstatný problém – existuje přece daleko více jiných vrozených vývojových vad a ještě stokrát více dalších závažných zdravotních problémů, které lidi trápí.

A už vůbec nechápu ty, kteří by chtěli z jakýchsi „morálních“ důvodů „ochrany tradičních hodnot“ bránit lidem, kteří se cítí být „v nesprávném těle“, aby jim bylo lékařsky pomoženo, nebo kteří odsuzují homosexuály. Takové nelze označit jinak než jako arogantní bezcitné ignoranty. Je smutné, že takoví lidé se většinou považují za „opravdové“, pravověrné křesťany.

Zájemcům o důkladnější poučení velmi doporučuji populárně napsaný souhrnný článek publikovaný v roce 2015 v prestižním časopise Nature („Sex redefined“ Nature 2015 Feb 19;518(7539):288-91. doi: 10.1038/518288a).