Pokračuji v seriálu (předchozí díly viz zde).

Emigrace

Důležitým předlistopadovým tématem byla emigrace (a svým způsobem je tomu tak kupodivu i teď). Pro mnoho lidí to bylo řešením oné husákovské trudné reality.
Myslím, že téměř všichni čeští emigranti se tam „venku“ uplatnili velmi dobře, ba až skvěle – to platí zejména o vědcích.
Samozřejmě jako skoro každý z mých vědeckých známých, jsem i já v sedmdesátých a osmdesátých letech uvažoval o tom, jestli by nebylo nejlepší emigrovat a dělat vědu za mnohem lepších podmínek někde jinde (a samozřejmě mít i mnohem lepší plat).
Zkušenost s životem v zahraničí jsem měl – v letech 1985-86 jsem strávil rok na postdoktorálním pobytu ve špičkové laboratoři na Harvardově univerzitě (a v roce 1988 ještě tamtéž další tři měsíce) . Tehdy jsem tam byl sám, manželka a dvě malé dcery zde musely zůstat jako „rukojmí“, aby mne nenapadlo tam zůstat (všechny, kdo budou zase v diskusi zvědaví na to, jak je možné, že jsem se v té době na ten pobyt dostal a čím jsem to musel vykoupit, odkazuji na svůj dřívější článek na toto téma; zde jen zdůrazním, že to nebylo nic vyjímečného a že nutnou podmínkou k tomu nebylo stát se agentem StB, ba ani členem KSČ) .

V Americe se mi velice líbilo, zvláště v tom univerzitním prostředí. Všude kolem mě byla spousta cizinců; Amerika evidentně byla (a snad ještě je) opravdu ideální zemí pro přistěhovalce.

Trochu mě ale překvapilo, že některé negativní věci, které jsme o Americe slýchali od komunistických propagandistů, tam skutečně existovaly; zvláště silný dojem na našince udělalo, když zabloudil do černošských čtvrtí, jako byl South Boston. Stejně jako já nad tím nevěřícně kroutili hlavou i moji harvardští západoevropští kolegové – jak je něco takového možné v tak bohaté zemi?

Překvapilo mě také, jak všechny televizní programy, včetně večerních zpráv, byly hustě prokládány reklamami; tehdy mně to připadalo neuvěřitelně barbarské (dnes už jsme tento kulturní výdobytek dohnali…). Vzhledem k tomu, že ta půlhodina zpráv byla skoro z poloviny zaplněna reklamami a zbytek se 90% věnoval různým „zprávám z domova“, jsem měl dojem, že o dění ve světě mě trochu paradoxně asi lépe informovala československá (komunistická) televize…

K emigraci jsem se na rozdíl od řady svých kolegů neodhodlal hlavně z osobních důvodů. Jednak jsem tady měl stárnoucí rodiče, ale důležité bylo i to, že bych se tam necítil jako doma. Přece jen by mi vadilo, že cizím jazykem (angličtinou) nevládnu tak perfektně, abych všemu rozuměl a všechno uměl perfektně vyjádřit. Tím bych se cítil handicapován. Zkrátka převážily důvody, abych zde zůstal. Říkal jsem si také: „Přece nemůžeme všichni utéct a tady jim to nechat napospas.“ Doufal jsem, že se to tady přece jen zlepší, zvláště poté, co v čele SSSR stanul Gorbačov (i když jsem samozřejmě nečekal, že ke změně dojde tak rychle a důkladně).

Několik měsíců po sametové revoluci mi volal můj americký šéf z postdoktorálního pobytu v roce 1985 a nabízel mi ve své laboratoři lákavou dlouhodobou pozici, vedení jedné jeho laboratoře. Nabízel mi velmi pěkný plat. Odmítl jsem, jelikož bylo těsně po revoluci a já jsem měl pocit, že mám jakési vlastenecké povinnosti. Vzpomínám si, že moje rodina z tohoto rozhodnutí velkou radost neměla…

Zajímavé je, že emigrace po listopadovém převratu ve srovnání s komunistickým obdobím vlastně zesílila. Samozřejmě, že teď je to něco jiného než tehdy – dnešní exulanti se mohou kdykoli vrátit, není na ně pohlíženo jakkoli negativně – spíše naopak. Několikaleté zahraniční pobyty jsou zvláště pro některá povolání samozřejmě velice pozitivní a v některých oborech dokonce téměř nezbytné. Přesto bych byl raději, kdyby zvláště vysoce kvalifikovaní lidé (lékaři, vědci, odborníci v IT) tak často neodcházeli z této země v podstatě navždy a bez adekvátní náhrady z jiných zemí.

Disidenti

Často se diskutovalo o tom, jakou roli hráli v „sametové revoluci“ disidenti. Těch lidí jsem si v předlistopadové době nesmírně vážil. Opravdu jsem je obdivoval. Cítil jsem se vůči nim provinile, že tak statečný nejsem. Bylo důležité, že tady těch několik set statečných našlo. Nemyslím si ale, že se disidenti nějak příliš významně zasloužili o tu listopadovou změnu. Zásadní bylo, že naše konzervativní komunisty přestal podporovat Sovětský svaz, a ti to pak v podstatě dobrovolně pustili.

Jiná věc je, jak tito lidé naložili s mocí, která jim v polistopadovém období „spadla do klína“. Myslím, že si s tím většinou příliš dobře neporadili (moc jim to nevytýkám – není divu…). Velmi mě ale zklamalo, jak se někteří z nich po listopadovém převratu postupně změnili.
To platí do značné míry i o nejvýznamnějším z nich, Václavu Havlovi, zvláště v jeho posledních deseti letech. Člověk, kterého jsme obdivovali za jeho nekompromisní obhajobu lidských práv, začal být trapně jednostranným – nikdy ani náznakem nekritizoval špatnosti, které měli na svědomí politikové západních zemí. Naopak aktivně podporoval i agresivní kroky, které byly flagrantním porušením mezinárodního práva (pověstné „humanitární bombardování“). Jak je vůbec možné, že byl takhle slepý (nebo jen „pragmatický“)?
Podobné to bylo i s dalšími disidenty, které jsme v předlistopadovém období obdivovali.
Jan Urban se v mých (a myslím, že nejen mých) očích znemožnil tím, že se po léta evidentně ze zištných důvodů angažoval ve prospěch podivného podnikatele pana Šťávy v jeho známém sporu „Diag Human“.
Alexandr Vondra skončil v ministerské funkci s ostudnou aférou kolem předražené zakázky; jeho totálně nekriticky proamerické postoje u mě vyvolávaly pocit, že je snad spíše pracovníkem amerického velvyslanectví….
Další známý předlistopadový disident, můj bývalý spolužák, mi při naší poněkud vzrušené diskusi o americké invazi do Iráku řekl: „Ale vždyť oni si přece potřebovali v praxi vyzkoušet nové armádní systémy spojení!“
A tihle lidé tady kdysi bojovali za to, aby lidé nebyli z politických důvodů vyhazováni z práce, mohli cestovat do zahraničí a jejich dětem nebyly kladeny překážky pro studium na vysoké škole... Smutné…