Před týdnem jsem tady zveřejnil první díl vzpomínek na to, co se dělo před 25 lety; dnes pokračuji.

Jako většina národa jsem byl i já první měsíce a možná i první léta v jakémsi euforickém opojení. Nadšeně jsem přivítal všechny ty změny. Teprve později, někdy okolo roku 1994 či 1995 jsem začal vidět věci, které se mi nelíbily. Byl jsem evidentně dost naivní ve slepé víře v „léčbu Klausem“, jak se tenkrát říkalo. Tento pocit se bohužel stále prohluboval. Můj dnešní pocit by se dal vyjádřit stručně jako „zklamání“. Je jistě dobré, že se podařilo celkem hladce přejít ze socialistické ekonomiky k „volnotržní“, z nedemokratické diktatury k zastupitelské demokracii založené na soutěži politických stran, a to bez nějakých velkých sociálních a politických otřesů. Nemyslím si ale, že se jednalo o tak velký výkon - vždyť to přišlo jaksi samo sebou, a prakticky i ve všech dřívějších „socialistických“ zemích. Velice mě zklamalo, že původní nadšení a morální étos toho celého přerodu, které tam zpočátku byly, se promarnily a dokonce se v posledních letech proměnily v opak. Kvůli gigantické ekonomické kriminalitě se promarnily i reálné šance na rychlý ekonomický růst.

Myslím, že zpětně je jasně vidět, jak špatně se provedla v 90. letech privatizace. V prvních letech jsem se stejně jako většina národa nechal „obloudit“ Klausovou rétorikou a tím, že jakmile se věci dostanou do soukromých rukou, vše bude báječné. Později se ukázalo, že ve velkém počtu případů tomu tak nebylo. Majetek byl uchvácen lidmi velmi pochybných kvalit, a to se projevilo na konečném výsledku. Jsem přesvědčen, že do značné míry byly ty privatizační lumpárny záměrně organizované. Je to obrovská vina všech politiků, kteří se toho účastnili. A je jedno, z které části politického spektra (je ale spravedlivé připomenout, že Miloš Zeman se o kuponové privatizaci vyslovoval mimořádně kriticky...). Bohužel z toho nemohu vyjmout ani Václava Havla, který byl „jenom“ prezident. To je ale přece ta nejvyšší funkce! Nepamatuji se, že by v tomto směru cokoli kritizoval. Mám dokonce podezření, že to možná bylo kvůli tomu, že měl sám máslo na hlavě kvůli určitým nejasnostem, které se týkaly privatizace majetku jeho rodiny.

Je ovšem třeba také uznat, že značná část našeho předlistopadového průmyslu byla prostě technicky zastaralá a neschopná konkurence se světem.

Často také slýcháme, že ve srovnání s dneškem nemělo komunistické Československo prakticky žádné dluhy a hospodařilo s vyrovnaným rozpočtem. Nesmí se ale zapomínat, že tady byl obrovský „vnitřní dluh“ v tom, jak někdy až katastrofálně zanedbaná byla údržba chátrajících budov (viz časté nápisy „Pozor - padá omítka a kusy zdiva!“); obávám se, že kdyby ten režim pokračoval ještě o 10-20 let déle, historická centra mnohých měst by se prostě úplně rozpadla.

Myslím, že daleko lepší než ona Klausova cesta privatizace by byla ta alternativa navrhovaná Janem Vrbou v Pithartově vládě. Svědčí o tom to, co se přes Klausův odpor povedlo alespoň ve Škodě Auto. Ale nejsem ekonom, a jako laik samozřejmě nejsem schopen o tom cokoli zásadního říkat. Všichni známe i opačné příklady, kdy nějaký podnik dostal strategického partnera, jehož hlavním zájmem bylo českou část zlikvidovat, aby si zde otevřel nové možnosti pro odbyt nebo vlastní podnikání. Vůbec bych se nedivil, kdyby se někdy v budoucnu potvrdily fámy, že ti, kteří o privatizaci za účasti „strategického partnera“ rozhodovali, se takových čachrů účastnili a profitovali z nich.

Když už se zdálo, že snad to nejhorší z ekonomické kriminality máme za sebou, dočkali jsme se zcela nedávno jakéhosi vyvrcholení. Mám samozřejmě na mysli onu šokující Klausovu amnestii, o které raději nebudu už nic říkat, abych se nedopustil nějakých žalovatelných výroků. Ostatně už jsem o tom tady psal…

Samozřejmě, že jakákoli kritika toho, co se tady v posledním čtvrtstoletí stalo, může být odbyta do značné míry oprávněně slovy: „Zaplať Bůh, že to nebylo ještě horší“…

A ještě malá poznámka:
V diskusi k mému minulému článku se objevily obvyklé příspěvky dotazující se na moji minulost ve vztahu ke KSČ, StB, apod. Jedna obzvláště „ideově pevná“ diskutérka mi tam vynadala za to, že jsem byl vlastně jednou z opor onoho komunistického režimu, protože jsem se snažil dělat dobře svoji vědeckou práci. Zájemce o tuto problematiku odkazuji na své dřívější články, zvláště tento: Estébácké seznamy – něco ze života...