Často čtu stesky nad údajnou klesající úrovní vzdělanosti naší mládeže. Často bych se k nim rád připojil i já – zvláště teď ve zkouškovém období, kdy po večerech opravuji testy posluchačů přednášky Imunologie na Přírodovědecké fakultě UK. Má ji zapsanou každoročně kolem 200 studentů a u většiny z nich jsou výsledky písemné zkoušky (i případného ústního přezkoušení) skutečně tristní. Mnozí tito mladí lidé se asi před zkouškou docela poctivě učí, ale zdá se, že prostě nemají mentálně na to, naučit tenhle poměrně snadný předmět (ve srovnání třeba s teoretickou fyzikou nebo matematikou…).

Ono ale není divu – ve srovnání s dobou, kdy studovala moje generace, studuje na vysokých školách několikanásobně víc studentů. Ta dnešní špička zůstává stále výborná, ale ta spodní polovina (či spíše spodní tři čtvrtiny) prostě na trochu náročnější vysokoškolské studium nestačí.
Celkově je ten systém založený na jakémsi „bulimickém“ principu – studenti se „navrčí“ před zkouškou určité kvantum vědomostí, z nichž po zkoušce během krátké doby nějakých 90% zapomenou (a i kdyby nezapomněli, většinou po zbytek života už stejně nikdy nepoužijí). Je ale třeba přiznat, že takhle to více méně fungovalo vždycky, i před tou nynější „masifikací“ vysokoškolského vzdělávání.

Samozřejmě jsem si vědom toho, že těch několik dalších let vysokoškolského studia určitý pozitivní význam má, ale otázka je, jestli cena za to není příliš vysoká (finanční náklady, čas a úsilí pedagogů, které by bylo lépe věnovat intenzivnější péči o ty opravdu kvalitní studenty, atd.). Kdyby bylo po mém, něco bych s tím udělal…

Já jsem studoval (chemii, resp. biochemii na Přírodovědecké fakultě UK) ještě v době, kdy vysokoškolských studentů bylo několikanásobně méně, než nyní. Ačkoli jsem byl vždy „premiant“ (resp. někdo by spíše řekl „šprt“), musím říci, že i tehdy mi toho přednášky moc nedaly; většinou byly nekvalitní a příliš zájem o obor nevzbuzovaly. Během studia mě opravdu bavila jenom práce v laboratoři (na diplomové a později disertační práci). Je to smutné, ale daleko víc mě bavilo studium na střední škole v Roudnici nad Labem v letech 1965-68 – asi proto, že jsme tam měli opravdu výborné učitele.

Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že úroveň toho nejvyššího, tedy doktorského, stupně vzdělání většinou velmi dobrá. Tedy alespoň na institucích, které jsou mi blízké (přírodovědecké fakulty našich předních univerzit a přírodovědecké ústavy Akademie věd). Naprostá většina doktorandů, kteří vypracovávají svoje disertační práce na našem ústavu https://www.img.cas.cz/ je opravdu výborná. Důkazem jejich kvalit i kvalit jejich školitelů a příslušných výzkumných institucí je, že prakticky všichni jsou po obhájení velmi úspěšní i na několikaletých postdoktorálních pobytech na vynikajících světových výzkumných institucích.
A musím říci, že tomu tak bylo i za mých mladých časů. Když jsem v roce 1985 odjížděl (samozřejmě bez rodiny) na opožděný roční postdoktorální pobyt na Harvardově univerzitě, měl jsem velké obavy, jestli mezi těmi Američany nebudu nějak beznadějně zaostávat. Byl jsem ale velice příjemně překvapen – v laboratoři jsem mohl hned od prvního dne začít naplno pracovat, metodicky i teoreticky jsem se svým tamním kolegům plně vyrovnal.

Myslím, že v našem školství je pes zakopán hlavně na tom základním stupni. Jsem přesvědčen, že se tam děti nejméně z 50% učí zbytečnosti (absurdní podrobnosti třeba ze zeměpisu, přírodopisu, větné rozbory, apod.). Daleko více času by se mělo věnovat kvalitní výuce cizích jazyků (především samozřejmě angličtiny), ale také třeba moderní historii, povšechnému přehledu o fungování světa kolem nás, finanční, právní a občanské gramotnosti, kulturních a náboženských a filosofických principech naší civilizace, atd.

Kdyby bylo po mém, nejméně v prvních pěti ročnících bych zrušil známkování na vysvědčení (a nejméně v prvních 3 ročnících i ze zkoušení a písemných prací). Myslím, že je vyloženě škodlivé srážet sebevědomí některých malých dětí tím, že už od začátku spadnou mezi „čtyřkaře“. Tyhle děti přece potřebují spíše povzbuzení a podporu! To není žádná fantazie – dobře vím, že tenhle dětem přátelštější školní systém funguje velmi dobře třeba ve Velké Británii, kde žijí moje vnoučata.
Je velmi smutné, že náš školní systém až příliš často a rychle zabíjí přirozenou dětskou zvídavost…
Nedělám si ovšem iluze, že by u nás k takovým změnám v základním školství v dohledné době mohlo dojít. Te náš konzervatismus je prostě neporazitelný. A i kdyby se za to chtěl vzít nějaký ministr školství – cožpak to jde, když je v této funkci průměrně tak dva roky, a většinou se stará hlavně o nějaké své vnitrostranické záležitosti?

Pokud jde o střední školy, tam už je náročnost a známkování samozřejmě zcela na místě. Tam bych ale také udělal něco radikálního – zrušil bych úplně maturity! Proč by nemělo stačit normální závěrečné vysvědčení? K čemu je to předmaturitní hysterické biflování, které je v podstatě předzvěstí toho následujícího „bulimického“ systému na vysoké škole?

P.S.
Samozřejmě očekávám, že teď se na mě zase v diskusi vrhnou opoždění bojovníci proti komunismu a budou mi říkat, že když jsem mohl jet na ten studijní pobyt do USA, určitě jsem musel být buď členem KSČ, nebo konfidentem StB, popř. oboje. Ve skutečnosti to bylo tak, že alespoň na našem ústavu jezdila na takové postdoktorální pobyty většina mladých nadějných vědců po obhájení disertace – jen to zvláště nám nestraníkům trvalo většinou déle, než jsme se dočkali všech těch různých schválení „shora“... Pokud máte zájem o informace, jak to s těmi mými „kádrovými“ záležitostmi bylo, přečtěte si to zde a zde.