Po týdnu opět pokračuji ve svém seriálu (předchozí díly viz zde).

Přes všechny kritické výhrady k polistopadovému vývoji (vyřčené ironicky např. zde) musím říci, že bych ten nynější systém za ten předlistopadový rozhodně neměnil.

Ale vadí mi, když někteří lidé jsou i dnes nadšeni "jen" z toho, že mají svobodu a pořád pouze srovnávají stav, který byl před těmi pětadvaceti, třiceti lety s dnešním stavem, a to jak ekonomicky, tak politicky. Přijde mi, že to není férové. Připomíná mi to totiž situaci z mého dětství, kdy jsem neustále slyšel z rádia, jak se komunisté chlubili: „Podívejte se, jak se zvýšila životní úroveň ve srovnání s první republikou – kolik lidí mělo tenkrát auto, kolik lidí mělo ledničky, kolik lidí mělo televizi?“ Ale dnes je to přece už také dvacet pět let! Je přece nedůstojné, abychom se srovnávali s tím, co bylo před pětadvaceti lety! Abychom se chlubili, že máme „normální“ demokratickou společnost. Já bych to považoval za samozřejmost a nějak zvlášť bych už za to nebyl příliš vděčný. Zaplať Bůh, že jsme se zbavili toho nepochybně špatného komunistického režimu.

Měli bychom se ale teď soustředit hlavně na všechny ty špatnosti, které se „vylíhly“ za poslední čtvrtstoletí. Neměli bychom pořád hovořit o tom, co bylo tenkrát a co je již dávno vyčpělé. Jako exemplární případ bych uvedl „lustrační zákon“, který považuji za naprosto ostudný (ostatně už jsem o tom psal…), nebo onen notoricky problematický „Ústav pro studium totalitních režimů“. Kdyby bylo po mém, zřídil bych raději nějaký ústav pro studium ekonomické kriminality po listopadu 1989.

Jeden můj dobrý známý, velice inteligentní člověk, mi před časem řekl: „Mně za to, že máme svobodu a demokracii, stojí těch sto miliard ročně, které se ztratí politickými čachry a korupcí.“ Myslím si, že takový postoj je velmi špatný. Rozhodně to není tak, že bychom měli jen dvě alternativy – buď ten hnusný „reálný socialismus“, nebo zlodějský kapitalismus. Myslím si, že existuje třetí alternativa „dobrého kapitalismu“.

Často se diskutuje o tom, jestli ten husákovský režim tak jako tak spěl jaksi „samovolně“ ke konci. Asi ano, ale jen v určitém slova smyslu. Rozhodujícím faktorem bylo, že došlo k uvolnění ze strany Sovětského svazu. Kdyby tam tehdy nebyl Gorbačov, kdyby místo něj vládnul třeba jeho tehdejší konzervativní soupeř Jegor Ligačov, mohlo se klidně stát, že by komunistický systém vydržel ještě několik desítek let. Postupně by stále více zaostával ekonomicky, jelikož měl skutečně velké problémy. Nebo by přešel na systém podobný tomu, který vidíme nyní v Číně. Komunisté by si podrželi politickou moc a ekonomicky by to reformovali v duchu Ladislava Adamce nebo Lubomíra Štrougala, kteří by asi tím „čínským“ směrem šli. Zažili bychom zde řízenou přeměnu direktivního systému, tedy něco podobného přeměnám v Číně nebo ve Vietnamu, snad s nějakou mírnou demokratizací. To by se klidně mohlo stát (a možná by to nebylo zas tak špatné). Ale naštěstí to Gorbačov vědomky nebo nevědomky pustil z ruky. Pak to bylo úplně jasné. Bez podpory Sovětského svazu se tento režim prostě nemohl udržet.

Pokračování za týden...