„Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž. Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní. Postačí k tomu křivé obvinění.

Určení pohlaví novorozeněte podle pohledu do klína bude zrušeno – o pohlaví rozhodně dítě samo, budete povinni ho vychovávat bezpohlavně. Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.

Homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat. Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby ani hmyz zaváděné zákony neplatí,“

(Petr Piťha 28. září 2018 v katedrále sv. Víta)


Toto doslova šílené kázání významného představitele katolické církve (k níž se také hlásím) podpořila hlava českých katolíků kardinál Duka a také sídelní kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta na Pražském hradě Jan Balík, který toto kázání ocenil jako „prorocké“.

Tvrdě ho naopak kritizoval Tomáš Halík.
Vynikající je komentář Jiřího Pehe nebo Daniela Kroupy.

Naději, že se katolická církev nestane sektou lidí jako Piťha a Duka, pro mě představují rozumné hlasy některých věřících nebo decentní a odvážný protest, který předvedla Aneta Petani.

Opravdu by mě zajímalo, kolik je v nynějších českých křesťanských církvích duchovních, kteří „proroka“ Piťhu oceňují podobně jako kardinál Duka nebo kněz Balík a kolik je těch „normálních“, jako Tomáš Halík nebo evangelický teolog Martin Vaňáč…

Opakovaně se objevil názor, že to Piťha sice možná trochu přehnal, ale alespoň stimuloval diskusi o důležitém problému. Velmi podobně ale třeba ve dvacátých letech „stimulovali diskusi“ pisatelé antisemitských pamfletů? Od vykreslení homosexuálů jako hrozivých nepřátel společnosti přece také může být jen krůček k nějaké fyzické „eliminaci“ takového nebezpečí?

Možná bych ale přece jen měl ještě říci svůj názor na tu Istanbulskou úmluvu.
Kdyby bylo po mém, tak bych požadoval, aby z ní byly odstraněny ty pasáže, které u některých lidí vyvolávají obavy z nějakého zneužití. Třeba v pasáži o tom, že je potřeba vymýtit „předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, které jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímaní rolí žen a mužů“ bych vypustil potenciálně kontroverzní závěrečná slova zvýrazněná zde kurzívou – některým se skutečně může zdát, že při extrémním, absurdním, zlovolném výkladu by za ono „stereotypní pojímání“ mohlo být považováno třeba i vytváření standardní rodiny.

V této souvislosti lze zmínit také současné diskuse o uzákonění homosexuálního svazku jako "manželství" (ačkoli o tom se v Istanbulské úmluvě nepíše). Podle mého (ano, konzervativního) názoru by se tento název měl zachovat jen pro svazek muže a ženy. Proti homosexuálním registrovaným partnerstvím naprosto nic nemám a přimlouval bych se jednoznačně za to, aby i v nich měli partneři stejná všechna práva, jaká mají manželé – ale ten název bych jim ze symbolických důvodů nepřiznal (přesto, že by to konec konců nebylo „nic proti ničemu“).

Nikdo, ani církevní konzervativci, by snad neměl mít námitky proti dokumentu (i když třeba v našem právním řádu možná již trochu nadbytečném), který by zdůraznil nutnost důsledného vymýcení násilí na ženách a zajištění skutečné rovnosti mužů a žen.

I když – kdo ví? Zdá se mi totiž, že ti konzervativci by se přece jen nejraději drželi oné slavné novozákonní pasáže schvalující podřízenost žen mužům: „Muž přece nebyl stvořen pro ženu, ale žena pro muže. … Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ (Cor.1.11)


Chraň nás Pánbůh před samozvanými proroky…