Rok 1968 byl pro mě ve všech ohledech „annus mirabilis“ – v červnu jsem maturoval na SVVŠ (tak se tehdy nazývalo gymnázium) v Roudnici nad Labem, dostal jsem se bez problémů na vysněnou Přírodovědeckou fakultu UK a někdy od března jsem fascinovaně sledoval neuvěřitelný politický vývoj, kterým jsem byl naprosto nadšen. Zdálo se nám tehdy, že se před námi otevírá fantastická budoucnost, naivně jsme si mysleli, že dubčekovský „socialismus s lidskou tváří“ je to, co vyřeší neduhy světa. Opravdu jsme si v těch několika jarních měsících připadali jako nejsvobodnější národ světa, opravdu jsme doslova milovali tehdejší představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.



Počátkem srpna jsme se spolu se dvěma kamarády z „gymplu“ vypravili na vandr do Bulharska a Rumunska. Cestovali jsme většinou stopem, spali pod širákem (a občas s tím měli potíže s bulharskou milicí). Jednou nás v Sozopolu zadrželi a předvedli na služebnu. Výslech se změnil ve dvouhodinovou politickou diskusi (pochopitelně v ruštině, však jsme z ní před dvěma měsíci maturovali), ve které jsme ohnivě hájili náš skvělý „socialismus s lidskou tváří“, zatímco milicionáři říkali, že Čechoslováci zrazují socialismus a že to brzy špatně dopadne.

Potom jsme stopem odjeli do Rumunska, ve kterém tehdy vládl mladý, sympatický a vůči SSSR poněkud odbojný Nicolae Ceaucescu. Lidé nám tam vyjadřovali sympatie, a tak se nám zdálo, že je to tam všechno mnohem lepší než v Bulharsku.

Od černomořského pobřeží jsme se vydali stopem na cestu zpět do naší progresivní vlasti. V Kluži jsme se v hospodě potkali s člověkem, který říkal, že je nevlastním bratrem Vasila Bilaka; neodvážili jsme se mu říci, jak málo sympatický nám tento politik je, a oportunisticky jsme mu jen říkali, že je „velmi důležitý“ – odměnou nám bylo, že nás vzal přespat k sobě domů do pokoje pro hosty, který byl na rozdíl od zbytku bytu skutečně parádně zařízený.

20. srpna jsme dorazili do Budapešti, za poslední peníze jsme si koupili vlakové lístky a pak už jsme zmoženi únavou spali až do Prahy, kam měl náš vlak dorazit něco po páté ráno (později se ukázalo, že to byl poslední vlak, který ještě projel přes hranice). Kolem čtvrté ráno jsem v polospánku zaslechl z chodbičky řeči jakéhosi pána o vojácích a tancích, ale myslel jsem si, že je to jen nějaký sen.

Když jsme vystoupili na Hlavním nádraží, bylo to jako v nějakém válečném filmu – po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na jejichž korbě mladíci mávali zkrvavenými československými prapory. Na křižovatce Na Florenci stálo před semaforem několik aut; poslední z nich byl malý fiat. Hned za ním stála kolona tanků. Ten první troubil a dával najevo, že chce okamžitě projet a že ho nějaký semafor nezajímá. Po chvilce tank na fiata prostě najel, řidička v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící už jen pomohli odnést placaté auto na chodník…

Na Václaváku byla spousta tanků a skoro se tam nedalo vydržet pro štiplavý kouř z jejich výfuků. Kolem tanků byla spousta lidí, kteří s vojáky vzrušeně diskutovali – ti však evidentně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé na tanky vyskakovali, krumpáči se snažili proděravět sudy s palivem, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana – bylo s podivem, že je vojáci nepostříleli… Šokující byl pohled na čerstvé díry v průčelí Národního muzea. Střelba se ozývala neustále, zvláště od rozhlasu. Snažil jsem se tam dostat, ale naštěstí se mi to pro nesmírný nával lidí nepodařilo.

Na Staroměstském náměstí bylo rozmístěno několik protiletadlových kanónů s pětimetrovými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči s nějakým kapitánem; rozčileně jsem se ho ptal – „Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem opravdu jako vagabund – špinavý, vlasy na ramena…) a řekl: „Dokud tady budou takoví, jako ty“. Vlastenecky jsem mu namítal, že je to přece naše země, ale moc to na něj nezapůsobilo.

To, co následovalo potom, bylo nejprve docela heroické - věřili jsme, že si naši milovaní představitelé budou stát na svém, že proběhne mimořádný 14. sjezd KSČ, který jarní reformy ještě zradikalizuje a „bratrské vstupce“ vypudí, ale po týdnu už začalo jít všechno s kopce, i když jsme si ještě několik měsíců dělali iluze. Pak ale v dubnu 1969 nastoupil místo Dubčeka Husák, a v srpnu 1969 už do demonstrantů stříleli „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, coby předseda Národního shromáždění, to schvaloval…). A pak nastala chmurná doba „normalizace“.

S padesátiletým odstupem bychom si ale měli dovolit být trochu objektivní, když mluvíme o tehdejší „okupaci“. To slovo totiž svádí k tomu, abychom ji dávali na roveň s okupací nacistickou. To ale neodpovídá skutečnosti. Byly tady sice statisíce sovětských vojáků, ale ti byli zavřeni v kasárnách a výcvikových prostorech. Neexistovaly (na rozdíl od té německé okupace) žádné sovětské okupační orgány nadřazené československým, nebyla zaváděna ruština jako úřední jazyk, nebyla zde žádná snaha o porušťování. Ty dvě okupace jsou opravdu neporovnatelné. A za to všechno špatné, co se tady dělo v posledních 20 letech „reálného socialismu“ nesou zodpovědnost především českoslovenští komunističtí politici. Ti nesou zodpovědnost za to, že míra útlaku tady byla o dost větší, než třeba v Maďarsku nebo Polsku, o Jugoslávii ani nemluvě.

*********************************************
Zkrácená verze tohoto textu vyšla 22.8.2019 v Lidových novinách.