Následující text jsem před měsícem poslal do Britských listů; jejich šéfredaktor Jan Čulík mi to rozhořčeně odmítl.
***************************************************


V Britských listech (a samozřejmě nejen tam) vidím obden zprávy o tom, jak v Idlíbu, poslední syrské oblasti doposud pod kontrolou „rebelů“ (tedy - islamistických džihádistů), ruská letadla vraždí civilisty, zvláště pak děti.

Velmi podobně média před několika lety komentovala dobývání východního Aleppa, zatímco zpravodajství a komentáře o nedávném osvobozování Mosulu a Rakky od Islámského státu byly úplně jiné – nic o vraždění dětí a civilistů...
Je ale jasné, že metody použité ve všech těchto případech (a také např. dříve v Gaze) byly, resp. jsou, velmi podobné – proti fanatickým islamistům rozptýleným mezi civilním obyvatelstvem je jako hlavní zbraň používáno letectvo, což bohužel vede (většinou nechtěně) k civilním obětem.

Mnozí novináři (včetně např. šéfredaktora Jana Čulíka Britských listů nebo tamního redaktora Karla Dolejšího ) se ovšem přidržují aktivistické zásady „když dva dělají totéž, není to totéž“.

Obě velká centra Islámského státu byla při jejich osvobozování téměř kompletně zničena mezinárodní koalicí vedenou USA (a samozřejmě přitom zahynuly tisíce civilistů a další statisíce ztratily střechu nad hlavou) – to je (asi i podle mě) hodnoceno jako nezbytná daň za likvidaci mimořádně nebezpečného nepřítele. Naproti tomu podobné důsledky boje proti jiné odnoži islamistického extremismu jsou prezentovány jako obludné zločiny proti lidskosti – a to proto, že je za ně zodpovědná syrská armáda a její ruský spojenec.
Promiňte, ale alespoň od média, které se hrdě hlásí ke své nezávislosti, bych očekával více objektivity…
******************
Dovolím si říci ještě něco obecnějšího k té celkové situaci v Sýrii a ke kořenům tamní tragédie:

To, co se stalo v Sýrii, je podle mého názoru do očí bijícím žalostným selháním systému mezinárodního práva a Organizace spojených národů.
Není pochyb, že syrská vláda („režim“) do značné míry zavinila tragickou občanskou válku brutální reakcí na původně pokojné demonstrace (které ovšem velmi brzy přerostly v násilné – viz výborný přehled Daniela Veselého o genezi syrského konfliktu).

Ale jak je možné, že krátce po vypuknutí syrské krize začaly mnohé demokratické (USA, Turecko, Francie) i zcela nedemokratické (Saudská Arábie a spol.) země zcela otevřeně vojensky podporovat povstalce proti mezinárodně uznané syrské vládě? Úplně stejně, jako kdysi země sovětského „tábora míru a socialismu“ podporovaly různá „národně osvobozenecká hnutí“?
Není to snad podobné, jako když třeba Rusko začalo podporovat východoukrajinské separatisty?

Je mi líto, ale z formálního mezinárodně právního hlediska je podle mého názoru rozhodně oprávněnější, když někdo (Rusko, Írán) vojensky podporuje doposud mezinárodně uznávanou syrskou vládu (jejíž zástupce sedí v OSN), než když jiní podporují vzbouřence (kteří jsou nota bene z velké většiny islamistickými dobrodruhy).

Myslím, že situace, kdy nějaký autoritářský režim porušuje lidská práva a vzniká proti němu odpor, nelze řešit nějakým jednostranným rozhodnutím jiných států podpořit ozbrojené povstání proti němu, ale jedině případným zásahem na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Pokud se nějaká vláda dopouští zločinů proti lidskosti, mají být zodpovědní činitelé pohnáni před k tomu zřízený mezinárodní soud (ICC). Nemyslím, že mezinárodní právo jakkoli ospravedlňuje podporu povstaleckých skupin, ať už zdůvodnění zní jakkoli bohulibě. Právě naopak – takováto vnější podpora je porušením mezinárodního práva; jediný, kdo má právo vyžádat si zahraniční pomoc, je legitimní vláda (a to i taková, která je v očích některých jiných vlád jakkoli problematická).

Nechápu, jak je možné, že Západ (tedy my) neustále dělá stejné chyby (pokud to ovšem nejsou chyby, ale nějaký dobře vědomý perverzní zájem…). Dobře si vzpomínám, jak jsme v dobách mého mládí bláhově fandili Američanům, kteří ve Vietnamu „bojovali za svobodu a demokracii“, resp. později v Afghánistánu podporovali mudžahedíny bojující za „náboženskou svobodu“ proti bezbožným komunistům… A totéž se recentněji opakovalo (myslím, že už s mnohem menším naším „fanděním“) v Iráku a Libyi.

Je úplně neuvěřitelné, že Západ (tedy hlavně USA) opakovaně podniká dobrodružné akce, prezentované jako podpora demokratické opozice proti různým diktátorům a autoritativním režimům (viz Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie), aniž má solidní plán jak po svržení takového odpudivého režimu nastolit a hlavně udržet režim lepší. Nelze se vyhnout dojmu, že hlavním motivem takovýchto nezodpovědných, ba doslova zločinných akcí je snaha vyhovět zájmům onoho pověstného vojensko-průmyslového komplexu…