Na můj nedávný článek v LN „Propaganda ještě není válka“ (viz též jeho rozšířená verze ZDE) reagoval zvláštní zmocněnec ministerstva zahraničí pro odolnost a nové hrozby Jiří Šedivý polemickým článkem “Propaganda je součástí války. Informační válka je skutečností” (LN 23. prosince).

Faktický důkaz názoru?

Je pozoruhodné, že autor nepostřehl, co bylo jádrem mého článku. Tak tedy ještě jednou jinými slovy: Prostě se mi velice nelíbí lehkovážné používání slova “válka” v souvislosti s propagandou. Je tak těžké pochopit obavu, že zdomácní-li slovo válka (třeba i s nějakým podivným přívlastkem) jako cosi běžně přítomného v našem životě, může to přispívat k nebezpečné militarizaci veřejného mínění a připravovat tak cestu k té skutečné válce?
Ať si nějací placení vojenští teoretici (na moji pacifistickou mysl se dere výraz “zelené mozky”) rozebírají tenhle termín ve svých odborných časopisech, ale ať jím neotravují veřejný prostor! Trvám na tom, že onen můj názor a obavy jsou občansky zcela legitimní a nelze je odbýt arogantními slovy o mé „zmatené dojmologii“ a „neznalosti a diletantství“.
Pan zvláštní zmocněnec mi kupodivu vytýká, že svůj názor (zdůrazňuji - názor, nikoli nějaké apodiktické tvrzení!) vyslovuji „bez jakéhokoli faktického důkazu“. Docela by mě zajímalo, co by Jiří Šedivý považoval za „faktický důkaz“ nějakého názoru.
Já jsem si vždycky myslel, že je zcela normální vyslovovat názory na základě dostupných informací a jejich subjektivního zhodnocení; domnívám se, že ve svém věku a se svým vzděláním a zkušenostmi jsem schopen takového rozumného zhodnocení.
Já panu Šedivému samozřejmě neberu jeho zjevně opačný názor, že je správné a žádoucí utvrzovat občany v tom, že skutečně vedeme jakousi první fázi války a že to slovo nepředstavuje žádné nebezpečí, ba naopak – jen s takovýmto názorem zásadně nesouhlasím. Ostatně se ani nedivím, že tento člověk má k pojmu válka mnohem příznivější vztah než já – v jeho životopisu se totiž dočítám, že je absolventem katedry válečných studií jedné britské univerzity. Je ostatně pozoruhodné, že pan Šedivý de facto mé obavy potvrzuje – píše totiž, že prvním cílem „informační války“ je naladit publikum na válečnou notu. Ano, přesně tak – o tom přece mluvím a toho se obávám!

Klame a lže jen Rusko?

Pan Šedivý se mýlí, když tvrdí, že samotný termín „hybridní válka“ se začal používat v roce 2014 v reakci na „Gerasimovovu doktrínu“; ve skutečnosti byl tento termín používán již mnohem dříve několika americkými autory, jak lze zjistit po několika kliknutích. To je sice samozřejmě jen drobnost, ale zajímavě to ilustruje pochybnou úroveň Šedivého vývodů.

Pan Šedivý dále uvádí „nepřeberně“ příkladů toho, jak se Rusko snaží oslabit naši „vůli k odporu, rozložit společenský a politický konsenzus, podkopat jednotu spojenectví, zastrašit“, jakož i „zamlžit skutečnost, odvést pozornost od vlastních nekalých či zločinných aktivit“, a vytýká mi, že opomíjím „tyto a mnohé další příklady ruských agresivních aktivit z posledních let“.
Jiří Šedivý se snaží čtenáře přesvědčit, že tu „hybridní“, resp. „informační“ válku vede jednostranně jen Rusko, zatímco my zásadně, jaksi „po skautsku“ mluvíme jen pravdu, vyvracíme ruské lži a naše občany informujeme přísně objektivně. Jiří Šedivý totiž končí svůj polemický článek zvoláním „Nebuďme jako oni. Proti lži nepoužívejme lež nebo lest a propagandistický klam”. To vyznívá až tragikomicky, vzpomeneme-li třeba jen na onu Bushovu a Blairovu iráckou „matku všech lží a desinformací“.

Aby bylo jasno – já ani v nejmenším nezpochybňuji, že Rusko, právě tak jako mnohé jiné země, vyvíjí intenzivní propagandistickou činnost, která má podpořit jeho zahraničně politické cíle. Samozřejmě jsem si vědom i toho, že ruské aktivity monitorují a dokumentují instituce EU a NATO a řada nevládních organizací – je to tak samozřejmě správné! Je ovšem právě tak jasné, že i naši ruští nebo čínští protivníci, jakož i řada nezávislých západních nevládních organizací a novinářů monitoruje naše obdobné aktivity a informuje o nich.
Je mi líto, ale k příkladům ruských propagandistických a ovlivňovacích aktivit lze velmi snadno nalézt obdobné příklady naší, tedy západní propagandy, hlavně té americké.
Je přece např. všeobecně známo (a u nás považováno za chvályhodné), že různé západní vládní i nevládní instituce mnohostranně podporují různé ruské opoziční skupiny. Pokud se ale objeví podezření, že nějaký západní subjekt je přímo či nepřímo podporován z Ruska, je to (správně) považováno za skandální a odsouzeníhodné. V dobré paměti jsou např. vystoupení řady významných evropských představitelů na kyjevském Majdanu v roce 2014 (zajímalo by mě, jak by reagovaly evropské vlády třeba na podobná vystoupení členů ruské vlády na akcích radikálních protivládních či separatistických demonstrantů v zemích EU…).

Za obzvláště silnou zbraň v té „hybridní válce“ jsou považovány cílené dezinformace a lži, ke kterým se prý neuchylujeme. Ale samozřejmě, že uchylujeme – a zdaleka jedinou není ta již zmíněná irácká lež s katastrofickými následky pro miliony lidí.

Neustále také např. tvrdíme, že rusko-gruzínskyý konflikt v roce 2008 vyvolalo Rusko; skutečností je, že speciální vyšetřovací skupina Evropské komise (vedená švýcarskou diplomatkou) po ročním šetření konstatovala, že konflikt začala Gruzie.

Jako naprostá samozřejmost se bere tvrzení, že pátý článek Washingtonské smlouvy (základní dokument NATO) obsahuje závazek vojenské pomoci ostatních členských států napadenému členskému státu. Není to pravda – ta formulace je mnohem měkčí, však si to sami najděte a přečtěte. A už zcela se zamlčuje ten první a nejdůležitější článek tohoto dokumentu, který doslova říká: “„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“ To zní až jako rajská hudba z úplně jiného světa; namísto toho slyšíme, že pro NATO je nejdůležitější utrácet nejméně 2% HDP na vojenské výdaje (a v podání amerického prezidenta s velmi zřetelným požadavkem hlavně na nákup amerických zbraní).

Při mlhavých zprávách o ruských výhružkách pobaltským státům se zcela zamlčuje, že souvisí jednak s tím, že tamních ruské etnické menšiny měly problémy s uznáním plnohodnotného občanství, ale hlavně se skandálním oslavováním tamních jednotek SS, které za 2. světové války bojovaly po boku nacistů proti „bolševikům“ a dopouštěly se protižidovských masakrů (když o těchto věcech čtu, nemohu uvěřit, že něco takového se v EU toleruje…). Podobně se u nás ignorují skandální ukrajinské oslavy banderovců, kteří páchali genocidní zločiny na tamních židovských, polských i českých komunitách.

Velmi účinnou dezinformační technikou je sice formálně pravdivé, ale jednostranně selektivní zpravodajství a komentování, které prostě zamlčuje ty aspekty, které se pro žádoucí vyznění nehodí. To platí z naší strany především o tom, jak se píše (či nepíše) o donbaském konfliktu, o kyjevském puči, kterým byl v roce 2014 odstraněn demokraticky zvolený president a vláda, o tom, co předcházelo anexi Krymu Ruskem, nebo o průběhu syrského konfliktu.
Rusko je obviňováno (asi právem) z pokusů ovlivňovat přes sociální sítě voliče v různých státech. Zamlčováno ale je to, jak britská firma Cambridge Analytica ovlivňovala volebních kampaně resp. referenda v nejen v několika afrických státech, ale i v USA a Velké Británii.

Překrucování historie

Specifickou kategorií překrucování faktů je komentování historických událostí.
Oblíbenou mantrou je např. tvrzení o neustálé rozpínavosti Ruska; téměř nikdo ale neprovede jednoduché srovnání rozlohy ruského impéria v roce 1914 a třeba v letech 1920, 1945 a 2000.
Kritizujeme v této souvislosti ruskou podporu abcházským, jihoosetským či podněsterským separatistům – není to ale tak, že právě jako se Gruzie či Moldávie emancipovaly od nadvlády Ruska, měli podobnou potřebu i obyvatelé těchto kvazistátů vůči Gruzii či Moldávii?

Před několika měsíci jsme si připomínali kulaté výročí zahájení 2. světové války. Při této příležitosti se objevila řada textů obviňujících SSSR z toho, že se podílel na vzniku této války ruku v ruce s nacistickým Německem, a to na základě známého paktu Ribbentrop – Molotov podepsaného týden před nacistickým přepadením Polska (rezoluci v tomto duchu dokonce schválil Evropský parlament). Téměř nikde se v článcích o této problematice neobjevilo konstatování, že smlouvy o neútočení a vzájemné spolupráci s nacistickým Německem měly již dávno předtím také jiné státy (Polsko, Velká Británie, Francie, Dánsko, Estonsko, Litva), že SSSR několik let usiloval o protinacistické spojenectví se západními velmocemi, a teprve po selhání těchto snah uzavřel onu smlouvu s Hitlerem, na základě které chtěl získat čas na přípravu k očekávanému střetnutí s nacistickým Německem. Už vůbec neslyšíme o intenzivním obchodování velkých amerických firem s nacistickým Německem nejen ve 30. letech, které výrazně přispělo k jeho vyzbrojování, ale dokonce i během války!

Než mi pan zmocněnec pro odolnost zase začne něco vytýkat, rád bych ho upozornil např. na slova W. Churchilla k těmto záležitostem: „…návrhy Sovětského svazu se ignorovaly. Politici nehodili jeho sílu na misku vah proti Hitlerovi, zacházeli s ním lhostejně, neřku-li pohrdlivě, a Stalin na to nezapomněl. Události se odehrály tak, jako by sovětské Rusko neexistovalo. Za to jsme později draze zaplatili.“
Jistě, docela chápu, že tehdy pro západní demokracie mohl vypadat svůdně scénář, že se do sebe pustí a vzájemně se zničí dvě totalitní diktatury, ba dokonce i to, že tu bolševickou velmoc považovaly za větší hrozbu než tu nacistickou. Ale my bychom přece měli po tolika letech uznat, že tato strategie byla katastrofálně mylná, a nelhat o tom, jak to bylo.

V poslední době se mi bohužel zdá, jako by začínaly být stále více přijatelné neonacistické názory, že vlastně ten Hitlerův boj proti SSSR nebyl zase až tak marný; symptomem toho je i ignorování faktu, že během 2. světové války zahynulo několikanásobně víc Slovanů (hlavně Rusů, Bělorusů, Ukrajinců, Poláků), než Židů. Doufám, že se mýlím, ale zdá se mi, že kdyby nebylo onoho obludného holokaustu, byl by ten nacistický boj proti SSSR mnoha dnešními angažovanými novináři hodnocen vcelku pozitivně.

Za překrucování té velmi čerstvé historie lze samozřejmě považovat i to, jak se komentuje Putinovo vládnutí v Rusku. Prakticky nikdo zde nereflektuje to, že na konci Jelcinovy vlády bylo Rusko jen krok od naprostého kolapsu, který by mohl mít celosvětově katastrofální důsledky. Je smutné, že daleko silnější a stabilnější Západ (zvláště USA), tedy vítěz studené války, nedokázal zvládnout tehdejší situaci s větší velkorysostí, Rusku skutečně účinně pomoci a hlavně respektovat i jeho bezpečnostní zájmy a obavy, jak ostatně doporučovala řada zkušených západních diplomatů…

Pozoruhodný článek L. Zaorálka

Panu Šedivému bych rozhodně doporučil přečíst si článek Lubomíra Zaorálka z 22.12. na Aktuálně.cz s názvem „Nespadněme do Thukydidovy pasti” o naší zahraniční politice. Autor se tam mimo jiné přimlouvá za „pohled do zrcadla”, tedy na to, co jsme v minulých letech dělali špatně a co děláme špatně dnes. I tento náš bývalý zkušený ministr zahraničí se podobně jako já domnívá, že se mezinárodně politická situace výrazně zkomplikovala, a to do značné míry naším vlastním přičiněním. Doslova říká: “Těžko můžeme naříkat, kolik dezinformací a lží je kolem nás, když jsme s nimi ani my nešetřili.” Bude tato slova (a řadu dalších v onom skutečně pozoruhodném Zaorálkově textu) pan Šedivý komentovat také jako „zmatenou dojmologii, neznalost a diletantství“?

Zásadní otázka

V té nynější diskusi nepadla jedna zásadní otázka – co konkrétně máme vlastně považovat za ohrožení naší země Ruskem, popř. Čínou? Opravdu si někdo myslí, že nám od těchto zemí hrozí nějaké násilné podmanění, kterému bude potřeba zabránit vojenskými prostředky? Moc bych stál o jasnou odpověď.
S tím souvisí i další otázka – jak důležité je vlastně pro nás vojenské spojenectví s USA? Před čím nás vlastně chrání? Není za tím hlavně či spíše pouze zájem onoho pověstného amerického vojensko-průmyslového komplexu?
Jak je možné, že tento náš spojenec si např. svévolně dovolí trestat firmy, které realizují evropsko-ruský projekt Nordstream II, a který EU považuje za strategicky zásadně důležitou komponentu energetické bezpečnosti? A totéž v případě firem, které v rámci platné mezinárodní smlouvy navazovaly vztahy s Iránem? Chová se takto skutečný spojenec?

Závěr

Stejně jako ve svém původním článku bych chtěl i zde zdůraznit, že nemám naprosto žádné důvody nějak „fandit“ Rusku, že mi tamní autoritářský režim prorostlý s konzervativním pravoslavím není nikterak sympatický. Jsem přesvědčeným stoupencem myšlenky Evropské unie a hrozně rád bych se dožil federativních Spojených států evropských. A právě proto mi velice záleží na tom, abychom se nevysilovali falešnými zápasy proti imaginárním ruským a čínským nebezpečím, abychom neutráceli nesmyslně peníze na vojenské výdaje a namísto toho raději kladli důraz na efektivní evropskou i národní diplomacii a na využití toho, čemu se říká „soft power“, tedy lákavý příklad kultury, prosperity, svobody a rozvinuté občanské společnosti pro ty, kteří v těchto oblastech za Evropou více či méně zaostávají.


****************************************
Zkrácená verze tohoto textu vyšla 20.1.2020 v Lidových novinách pod názvem „Vysilující boj proti falešnému nebezpečí“.