Na aktuální téma uprchlíků (tehdy syrských) jsem tady už psal před půl rokem.
Od té doby se uprchlická krize ještě zhoršila a je docela pravděpodobné, že se bude zhoršovat i nadále, protože v řadě zemí Afriky a Středního východu pokračuje fatální rozvrat (do značné míry iniciovaný trestuhodně nezodpovědnými vojenskými akcemi našich amerických a evropských spojenců). Čím dále tím více tamních obyvatel se zoufalým a krajně riskantním útěkem prostě snaží zachránit si holé životy a pokusit se zajistit svým dětem jakousi perspektivu.


Zdaleka největší tíhu uprchlické krize nesou jednak státy, které s rozvrácenými zeměmi sousedí (Libanon, Jordánsko, Turecko), ale také nám všestranně bližší Itálie, Řecko, Bulharsko či Maďarsko.
Je zcela pochopitelné, že Itálie a Řecko naléhavě žádají, aby jim v této situaci solidárně aspoň trochu pomohly i ostatní státy EU. Je to přece situace zcela srovnatelná s nějakou přírodní katastrofou, kdy postižené země oprávněně očekávají pomoc. Všichni solidní a zodpovědní členové EU by prostě v takové situaci měli být povinni přijmout svůj díl zodpovědnosti a nenechat to jen na těch několika nejhůře postižených zemích.

Je hanebné, jak na takové žádosti reagují čeští představitelé. V posledních dnech vidíme sice alespoň nějaký posun od původně striktního odmítání, ale ten posun je zcela nedostatečný. Naši politici evidentně populisticky jednají v souladu s názorem xenofobní většiny českého národa. Nejsmutnější je to u těch, kteří se hlásí ke křesťanství; ani v nejmenším si však neberou k srdci to, co říká třeba papež František. Už snad ani nepřekvapuje, že na naše politiky neapelují ani představitelé církví, najmě té nejpočetnější, římsko-katolické.

Což si už opravdu nepamatujeme na desetitisíce Čechů a Slováků, kteří prchali z Československa po srpnu 1968 a v následujících dvaceti letech? A na to, jak je přijímali v mnoha západních zemích i přesto, že jejich důvody k útěku v drtivé většině případů nebyly zdaleka tak naléhavé, jako je tomu u těch dnešních syrských, afghánských či afrických ubožáků, že se de facto ve většině jednalo spíše o emigranty ekonomické, než skutečně politické?
Jak je možné, že nejsme ani v nejmenším ochotni inspirovat se příkladem Sira Nicholase Wintona?

Mnozí včetně našeho prezidenta říkají, že přijímání uprchlíků „nic neřeší“, jelikož to neodstraňuje příčiny problému, tedy zoufalou situaci v zemích, ze kterých migranti prchají.
Samozřejmě by bylo ideální, kdybychom mohli problém řešit takto. Ale pokud bychom to mysleli vážně, museli bychom se pustit do gigantické, dosud naprosto nevídané, finančně nepředstavitelně náročné a politicky a organizačně takřka nepředstavitelné operace, proti které je řešení řecké dluhové krize dětská hračka.
I kdyby se nějakým zázrakem něco takového podařilo, výsledky by se dostavily nejdříve za řadu let.
Ale v jižní Evropě teď máme statisíce chudáků, kteří potřebují akutní pomoc. A neměla by to být taková ta „australská pomoc“, kdy je na léta zavřeme do nějakých táborů bez jakékoli perspektivy, nebo pošleme zpátky, protože přece přišli ilegálně, a tudíž tady nemají co dělat.

Opravdu by si EU nemohla dovolit přijmout třeba i milion uprchlíků? Vždyť by to byla jen asi dvě promile celkového počtu obyvatel; na ČR by vycházelo nějakých 20 tisíc a náklady na to by byly odhadem jako na pár kilometrů dálnice…

A na závěr – díky Martinu Fendrychovi, který tady o uprchlících píše opravdu výborně. A také díky za recentní články na toto téma od Bohumila Slámy či Jiřího Hovorky.