Pod tímto titulkem zde včera uveřejnil místopředseda vlády Pavel Bělobrádek článek k tragické události, která stála životy čtyř českých vojáků v Afghánistánu. Asi každý občan této republiky se s panem místopředsedou shodne v tom, že sdílí zármutek nad smrtí těchto mužů.

Pan místopředseda říká, že čeští vojáci v zahraničních misích riskují své zdraví a životy za bezpečnější svět, za lepší budoucnost, že riskují vše, aby pomohli druhým, že položili život za demokracii, svobodu, lidská práva a lidskou důstojnost. Říká, že stateční vojáci v zahraničí bojují nejen za bezpečí a svobodu občanů zemí, kde působí, ale chrání i bezpečí a svobodu občanů ČR. Pan místopředseda v této souvislosti také říká, že musíme být silní, nesmíme podceňovat výdaje na obranu, musíme podporovat naše spojence v NATO.

Já jsem byl vždy hrdý na naše vojáky, kteří sloužili v mírových misích např. v Bosně a v Kosovu. Tam sloužili opravdu dobré věci - bránili mír, chránili životy obyvatelstva.

Podle mého názoru je ale ta nynější afghánská událost tragická především proto, že je těžké najít přesvědčivý důkaz o smysluplnosti těchto obětí.

Skutečnost je taková, že spojenecké akce podniknuté v Afghánistánu a v Iráku byly sice snad dobře míněné, primárně vojensky téměř dokonale provedené, ale v konečném výsledku naprosto zpackané. Je pro mě úplně neuvěřitelné, že západní spojenci, a to v první řadě zejména USA, se všemi jejich informačními službami, obrovskými lidskými a materiálními zdroji, nebyli schopni docílit především takových ekonomických změn v okupovaném Afghánistánu, které by jim naklonily místní obyvatelstvo. Že nedokázali přivést k moci čestné a nezkorumpované lidi. Zdá se, že prostě neexistoval žádný jasný plán toho, co se má dělat po poměrně snadném vojenském vítězství. Výsledkem je to, co vidíme – rozvrácená země, ve které odporní talibánští fanatici evidentně nacházejí u obyvatelstva silnou podporu.

V Iráku je to snad ještě horší – vojenský útok na tuto zemi byl podniknut evidentně v naprostém rozporu s mezinárodním právem a pod falešnou záminkou; kdyby bylo všem měřeno stejným metrem, museli by jeho iniciátoři dávno stanout před soudem v Haagu.

Asi by ale tento útok byl přesto ospravedlnitelný, pokud by pro Iráčany byla jeho výsledkem jasná změna k lepšímu. Bohužel tomu tak není. Také zde je situace stejná, či ještě horší, jako v případě Afghánistánu. Také zde zjevně neexistoval žádný plán toho, co se má dít po svržení diktátorského režimu. Je skoro jedno, jestli je to výsledek neuvěřitelného diletantismu okupační správy, nebo snad dokonce jakýsi záměr, jakýsi „plán B“.

Když někteří pesimisté prorokovali, že to v Afghánistánu pro západní spojence dopadne stejně jako kdysi pro Sověty, a že v Iráku to dopadne stejně jako kdysi ve Vietnamu, nevěřil jsem tomu. Bohužel jsem se mýlil.

A ty naše (západní) neuvěřitelné chyby (jsou-li to opravdu jen chyby) se i nadále opakují – nejnověji v Sýrii.

Je těžké zaplašit myšlenku, že právě takovéto mnohaleté konflikty jsou úplně ideální pro ty, které kdysi prezident Eisenhower nazval vojensko-průmyslovým komplexem.

Tragické ovšem je, že to stojí tolik životů.

A nezapomínejme, že těch pro nás bezejmenných afghánských a iráckých bylo a je mnohem víc než těch amerických nebo českých…