Nepřestává mě udivovat, že většina křesťanů, jmenovitě římských katolíků, včetně většiny duchovenstva, se svými společensko-politickými názory řadí evidentně k pravici.

Podle mého názoru je to velký paradox – evangelium je přece skoro až nepřijatelně radikálně levicové, Ježíš evidentně stojí na straně chudých a utlačovaných.

Je zřejmé, že to je pozůstatek z dob, kdy církve (hlavně ta, ke které se hlásím, tedy katolická) byly po mnoho století úzce spojeny s vládnoucími feudály a jejich vysocí představitelé se chovali podle toho. Asi k tomu později přispělo i to, že komunistické (tedy aspoň formálně radikálně levicové) režimy náboženství a církve potlačovaly.

Je ovšem potřeba nezapomínat na to, že i uvnitř církví byly vždy, i v těch dobách nejužšího propojení s vládnoucími feudálními režimy, silné a i oficiálně alespoň formálně oslavované proudy identifikující se s chudými a utlačovanými, jako morální vzory byli vyzvedáváni světci, kteří se zřekli majetku a sloužili Bohu prostřednictvím služby chudým, nemocným a utlačovaným.

Podobný paradoxní rozpor vidím u mnohých (asi většiny) českých křesťanů ve vztahu k uprchlíkům. Jako by úplně zapomněli na jednu z klíčových pasáží evangelia (Matouš 25, 31-46):
„…cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“

Přečtěte si prosím skvělé kázání Tomáše Halíka na toto téma: „Byl jsem uprchlík a neujali jste se mne…”

Už vůbec nechápu, že většina českých katolíků, včetně církevní hierarchie, se v této věci evidentně neztotožňuje se stanovisky papeže Františka; nejraději by se zjevně vrátili do dob „vladařských“ papežů a biskupů jezdících ve zlatých kočárech a chovajících se ve všech ohledech jako světští panovníci.

Naštěstí v civilizačně rozvinutějších západoevropských zemích je asi to procento „opravdových“ křesťanů podstatně vyšší než u nás, což skýtá určitou naději…