Pokračuji opět v seriálu (předchozí díly viz zde).

Demokracie = diskuse; nebo už to neplatí?

V dobách „reálného socialismu“ a zvláště na sklonku onoho režimu jsme volali po dialogu s tehdy vládnoucím režimem. Ostatně říká se, že podstatou demokracie je dohadování, diskuse. V této souvislosti mě překvapuje, že lidé, kteří se považují za stoprocentně demokratické, se dnes např. vyjadřují stylem: „S komunisty se nemluví“ Myslím si, že to je špatné; dnešní komunisté jsou podle mě legitimní politickou silou naší společnosti, kterou nelze ignorovat. Proto se s nimi má a musí diskutovat. Pokud, jak věřím, nemají pravdu, měli bychom mít argumenty, kterými je, respektive jejich voliče, přesvědčíme.

Ti, kteří volají po ostrakizaci KSČM argumentují, že uznání komunistů za plně legitimní politickou sílu představuje nějaké skutečné nebezpečí, jakýsi první krok k opětovnému nastolení „totality“ s frontami na toaletní papír, výjezdními doložkami a zavírání za svobodné vyjadřování „nevhodných“ názorů. Myslím, že je to spíše strašák, který se hodí některým politikům a jejich novinářským spolupracovníkům.
Jsem přesvědčen, že dnešní KSČM, která za sebou nemá oporu ve světové supervelmoci, je pouhý slabý odvar někdejší všemocné KSČ, tedy pouze strašák a „papírový tygr“ – něco jako kobra s vytrhanými jedovými zuby.

To, že se „komunistické nebezpečí“ se stává pravidelně předvolebním tématem, považuji za průhledný manévr k odvrácení pozornosti od mnohonásobně důležitějších témat naší současnosti. Ostatně je zřejmé, že tento imaginární strašák na voliče zabírá čím dál tím méně...

Nedá se nic dělat – KSČM je prostě legální a nadále celkem významnou radikálně levicovou politickou silou. Pro některé voliče má určitou přitažlivost v tom, že se nikdy „nenamočila” v praktické vrcholné polistopadové politice spojené často s korupčními skandály a těžkými politickými a morálními selháními. Krom toho je pro mnoho lidí přitažlivá i v tom, že se hlásí k heslům jako „sociální spravedlnost” nebo „sociální jistoty”, které některé jiné strany považují jen za směšné pozůstatky minulosti.

Ačkoli dnešní komunisté již nehlásají násilné uskutečnění svých politických cílů, stále se celkem pozitivně hlásí k onomu katastrofálnímu experimentu z let 1948-1989, do jejich novin stále píší lidé jako pověstný J.Kojzar, a to je jistě odpudivé. Myslím však, že se KSČM přece jen opakovaně distancovala od stalinistické a zčásti i „normalizační” minulosti a naopak se docela pozitivně staví k „Pražskému jaru”.

Asi by mi moc nevadilo, kdyby se dnešní v podstatě „neškodní“ komunisté dostali nejen do krajské, ale i třeba i ústřední vlády – myslím, že by tím rychle ztratili většinu svých voličů, právě tak, jak se stalo v minulosti ve Francii a některých jiných západoevropských zemích. Museli by se totiž podílet na provádění často nepopulárních politických opatření, což je mnohem nevděčnější než snadná věčně opoziční kritika.

A ještě méně by mi vadilo, kdyby nějaká vláda bez komunistických ministrů byla závislá na „tiché” podpoře komunistických poslanců, jakožto oněch pověstných Paroubkových „Marťanů”.
Osobně bych si přál, aby komunisté měli co nejdříve jen pár procent voličů, jako je tomu ve většině „slušných“ zemí. To, že jich u nás mají víc, padá evidentně hlavně na vrub často špatné politiky stran, které u nás v posledních 25 letech vládly.

Smutné je, že v našem politickém systému je obecně, tedy nejen ve vztahu ke komunistům, ochota k diskusi s politickým pramalá, a to zvláště na nejvyšší úrovni. Není to žádná skutečná diskuse s cílem dohodnout se na něčem rozumném, není zde snaha respektovat protivníka, ale jen dva monology.

Velmi mi vadí, že když přijde nějaká opoziční strana s návrhem, který je rozumný, druhá strana ho automaticky „spláchne“ pouze proto, že pochází od „nepřátel“. Myslím, že to je velmi škodlivý projev nízké politické kultury. Je ale pravda, že něco podobného se děje i jinde ve světě, typicky nyní ve Spojených státech, kde republikáni vedou „válku“ s demokraty a jejich prezidentem.