Pokračuji v seriálu (předchozí díly viz zde).
Splnily se naše polistopadové touhy po spravedlivém, ekonomicky efektivním, svobodném, demokratickém a spravedlivém společenském systému?
Myslím, že jen částečně. Věřím, že stejně jako já většina českých občanů považuje „standardní“ zastupitelskou demokracii za optimální systém, ovšem pokud jeho jednotlivé části dobře fungují. Vadí ale, že negativních jevů, které jsou porušením správných principů demokracie a systému sociálně tržní ekonomiky, je u nás dnes příliš mnoho.

Zdá se, že – zvlášť po roce 1989, kdy zmizel silný protivník západního systému – došlo k jakémusi odblokování a systém se jaksi „utrhl ze řetězu“. Takový nedostatečně regulovaný globalizovaný ekonomický systém vede mj. k tomu, že se příliš rozevírají příjmové nůžky a bobtná tenoučká vrstva nejbohatších lidí, kteří tím získávají obrovský vliv a moc.
Na druhé straně zůstává stále větší vrstva lidí, kteří sice neumírají hlady, ale mají se relativně špatně, žijí „od výplaty k výplatě“ a mají pocit nespravedlnosti. Nezáleží příliš na tom, jestli se mají opravdu bídně.

Všichni, kteří se dnes mají relativně špatně, jako například pokladní v samoobsluze, která tam celý den sedí a vydělává si pár tisíc, se samozřejmě mají mnohem lépe, než se měli třeba chudí lidé za první republiky. Ale mají například souseda, který má příjem desetkrát větší, a vidí, co vše si může dovolit. Nejsou si jisti, jestli si to ten bohatý soused opravdu zaslouží.

Myslím si, že toto je vážný faktor, který je potřeba brát v úvahu. Není možné jej odbýt tím, že máme být hlavně šťastni, že máme svobodu, že někdo prostě nebyl vlastní vinou úspěšný, nebo má smůlu.
Tenhle přístup mi velice vadil u Václava Klause, který opakovaně ve svých projevech říkal: „Máme se nejlépe, jak jsme se kdy měli“ (což je pravda) a stížnosti odbýval tím, že ti méně úspěšní jen závidí těm úspěšnějším.
Vyvstává otázka, koho považujeme za „úspěšného“? Rozhodně si nemyslím, že bychom měli považovat automaticky za úspěšného toho, kdo si vydělává miliony, a za neúspěšného člověka třeba tu pokladní v samoobsluze nebo lesního dělníka, kteří v potu tváře opatřují živobytí pro svoji rodinu a dělají práci, bez které by to také nešlo.

Jsem přesvědčen, že přehnaná příjmová nerovnost je společenským zlem. Je jistě otázkou, jaká by byla ideální maximální příjmová nerovnost. Říká se, že podle Platona rozdíly mezi největšími a nejmenšími příjmy neměly být více než trojnásobné. Z dnešního hlediska by se samozřejmě jednalo o extrémní rovnostářství.

Nemám rozhodně nic proti soukromému vlastnictví podniků a nemovitostí, ale pokud se týká příjmů manažerů a jiných zaměstnanců, myslím si, že příjmová nerovnost by měla být nanejvýš desetinásobná. Dnes jsou ale prakticky všude na světě ty rozdíly klidně i stonásobné. Podívejte se třeba na lidi jako Aleš Hušák nebo Martin Roman. Ty jejich stamilionové příjmy byly přece zcelan absurdní.

Nedávno jsem někde četl, že 25 vrcholných manažerů nejvýznamnějších investičních fondů má příjem vyšší než všichni američtí učitelé dohromady. To je přece úplně neuvěřitelné, skandální!
Někdo jistě řekne, že člověk, který spravuje miliardy, má mít odpovídající plat. Problém ale je, že když se mu ta jeho odpovědná a skvěle placená práce nepovede, nic se mu nestane – odejde se zlatým padákem. V tom vidím velkou nespravedlnost. Jsem přesvědčen, že tihle velmi bohatí lidé si prostě umí zařídit, aby ve společnosti platily zákony a pravidla, které jim vyhovují.

Paradox je – a to je nedostatek té dnešní demokracie – že přesto, že tato pravidla nevyhovují velké většině těch relativně chudých lidí, nějak je nedokážou změnit tak, aby systém byl sociálně spravedlivější. Je to evidentně tím, že rozhodující roli hrají tak či onak peníze těch bohatých.

Nevěřím, že příjmy těch manažerů prostě určuje „svobodný trh“ a že je to tak správné. Mně by se nejvíce líbil ekonomický a společenský systém, který existoval ve skandinávských zemích někdy v šedesátých a sedmdesátých letech, a do určité míry tam funguje i dnes. V něm jsou excesy příjmových nerovností eliminovány výrazným progresivním zdaněním. Velká příjmová nerovnost, pokud je přílišná, škodí demokracii, protože ve společnosti vzbuzuje nebezpečné negativní emoce. Může se stát, že situace nakonec přesáhne únosnou hranici, a to může být pro společnost destruktivní.

Jsem prostě zastáncem klasických sociálnědemokratických, nebo chcete-li „socialistických“ principů (prosím neplést s tím, co jsme zde zažili jako onen „reálný socialismus“). To znamená, že podporuji větší přerozdělování, větší regulaci v zájmu větší stability společnosti, v zájmu většího pocitu společenské soudržnosti a v zájmu omezení příliš velké faktické moci té superbohaté vrstvičky. Myslím si, že to je velmi důležitá věc, která se i v této zemi trochu zanedbala (bez ohledu na to, že je mnoho zemí, kde je to v tomto ohledu ještě mnohem horší).

Je třeba uznat, že v této společnosti pořád ještě sociální stát funguje celkem dobře. Některé věci jsou ale alarmující – třeba absurdní systém „sociálních bytů“, ze kterého na úkor státu bohatnou jejich majitelé. Přitom je to věc, která by se dala snadno řešit. V nedávných letech pravicových vlád byla evidentní snaha sociální stát co nejvíce odbourávat. Kdyby se jim dala volná ruka, kdyby tyto strany měly ústavní většinu, nepochybuji o tom, že by sociální stát zlikvidovaly.

Pravicové argumenty, že nucené přerozdělování je třeba nahradit dobrovolnými charitativními příspěvky, jsou úplně směšné. Kdyby se to tak opravdu dělalo, vybralo by se na potřebné sociální výdaje nepochybně řádově méně než prostřednictvím povinných daní.

Od posledních parlamentních voleb mám pocit, že se přece jen věci hýbou aspoň trochu správným směrem, že ta dnešní vládní koalice to s pozitivními změnami myslí vážně. Doufám, že to není jen nějaká další naivní iluze a že za pár let nebudeme tuto vládu hodnotit stejně negativně jako tu Topolánkovu a zvláště Nečasovu…