Po dlouhou dobu nás komentátoři našich hlavních médií ujišťovali o tom, že prezidentské (a vlastně i jakékoli jiné) volby v Rusku jsou pouhou fraškou obdobnou té, na kterou jsme byli zvyklí za „reálného socialismu“, neboť V. Putin a jeho strana má vítězství předem zajištěno masivními volebními podvody a administrativní a soudní eliminací případných opozičních kandidátů, případně i jejich fyzickou likvidací.

To je v souladu s dlouholetou kampaní snažící se nás přesvědčit, že Putin je diktátor téměř stalinského typu, že vládne zemi jen málo odlišné od totalitního SSSR, že Rusko je nebezpečnou expanzivní mocností ohrožující nejen své přímé západní sousedy, ale i naši republiku.

Byl jsem proto celkem příjemně překvapen, že alespoň v některých médiích (např. Petra Procházková v LN) se v uplynulých dnech objevily docela objektivní články komentující výsledky ruských prezidentských voleb, které jsou v souladu s tím, co se člověk dozví z objektivnějších zahraničních médií (viz třeba německý pravicový týdeník Junge Freiheit.

V první řadě je potřeba říci, že ruské volby, včetně těch nedávných prezidentských, mají k ideálu skutečně dost daleko. Svědčí o tom závěry mezinárodní pozorovací mise OBSE, které se pozastavují nad jednostrannou propagandou státních sdělovacích prostředků, množstvím technických nedostatků a absencí skutečné soutěživosti kandidátů, kteří před volbami otevřeně (ale zjevně realisticky) uznávali, že stejně vyhraje V. Putin.

Nicméně srovnání s našimi „volbami“ před rokem 1989 je to přece jen „nebe a dudy“ – už jenom přítomnost téměř 500 kritických nezávislých zahraničních pozorovatelů (kteří si pochvalovali dobrou spolupráci s příslušnými ruskými orgány), 7 kandidátů, kteří vedli vlastní kampaň a dostali prostor v médiích včetně televizních debat (v jedné takové vzrušené debatě kandidátka chrstla na jiného kandidáta sklenici vody).

Zásadní byla myslím nikým nezpochybňovaná dobrovolnost toho, jestli občané využijí svého volebního práva, nebo uposlechnou výzvy některých opozičních politiků k bojkotu voleb (za něco takového by v husákovském Československu šel dotyčný na několik let za mříže). Je důležité, že volební účast byla vysoká, zcela srovnatelná s tím, na co jsme zvyklí v západních demokraciích. To evidentně svědčí o tom, že voliči považovali tyto volby za smysluplné.

Solidní západní média (a třeba i ta Petra Procházková z LN) se v hodnocení výsledků shodují v tom, že výrazné vítězství V. Putina nebylo potřeba nějakých podvodů, že většina Rusů skutečně Putinovu politiku podporuje a že rozhádaná liberální opozice má v Rusku jen velmi nízkou podporu. Podobně jako u nás i v Rusku menší část voličů preferuje komunisty a ještě méně jich protestně volí extrémní nacionalisty (u nás je to v tomu opačně, ale celkový součet těchto subjektů je u nás i v Rusku podobný). Nízká podpora ruské liberální pravice má jasný důvod – hluboké zklamání z toho, co předvedla, když byla u moci v divokých 90. letech (Rusové říkají oné privatizaci „prichvatizacija“). K doposud nejlepšímu Putinovu volebnímu výsledku nepochybně výrazně přispěla i nynější intenzivní (někteří by spíše řekli hysterická) západní protiruská kampaň, která sice není bezdůvodná (ruská intervence na východě Ukrajiny), ale těžko ji lze považovat za smysluplnou a moudrou (protože ta ruská intervence následovala po značně nestandardním dění v Kyjevě, které lze plným právem označit jako puč proti demokraticky zvolenému prezidentu a vládě, ignorující názory a zájmy rusky mluvících obyvatel ukrajinského východu). Také hlavní důvod protiruských sankcí, odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho následné připojení k Rusku, je sice flagrantním porušením mezinárodních dohod, ale na druhé straně to bylo nepochybně v souladu s přáním výrazné většiny obyvatel Krymu, srovnatelným třeba s tím, co se stalo dříve v Kosovu.

To, co se píše v novinách o ruských volbách, samo o sobě není nijak významné. Daleko důležitější je, že je to součást eskalující kampaně vyvolávající jakousi novou studenou válku mezi Západem a Ruskem, která je ve skutečnosti pokračováním té studené války z časů SSSR. Ta byla přerušena jen asi na 10 let po rozpadu SSSR, kdy se zdálo, že postsovětské republiky včetně Ruska se stanou součástí toho, čemu říkáme Západ, že se začlení třeba i do EU. Jako fatální se ale ukázala katastrofálně neúspěšná transformace ruského (ale také třeba ukrajinského) „socialistického“ ekonomického a sociálního systému v 90. letech, založená na „predátorské“ privatizaci do rukou jedinců obvykle zvaných „oligarchové“. Tento proces vedl k výraznému poklesu životní úrovně až zbídačení většiny Rusů. Neblahou roli v tomto procesu hráli i západní poradci. Výsledkem byla diskreditace Západu i západního modelu demokracie v očích většiny Rusů a pocit, že Západ (a hlavně USA) se pokusil ve spolupráci se ruskými liberalistickými „zrádci“ Rusko tímto způsobem postupně zničit. Když se V. Putin začal úspěšně snažit zvrátit tento proces degradace a rozpadu Ruska, zcela pochopitelně to nalezlo pozitivní odezvu v ruské společnosti.

Na tomto neblahém vývoji ve vztazích mezi Západem a Ruskem se zjevně podílejí obě strany. Je zřejmé, že přitom z ekonomických důvodů Rusko „tahá za kratší konec“. Obávám se, že to může Američany svádět k pokusu „vyřídit Rusko jednou pro vždy“ nějakou rychlou a překvapivou akcí, dříve než třeba Rusko získá vojenskou převahu nějakou novou generací zbraní (viz nedávný Putinův projev na toto téma). Hrozně rád bych se mýlil, ale začínám mít stejné obavy jako počátkem 80. let, kdy se válka zdála na spadnutí….
Snad se zase, jako v druhé polovině 80. let, najdou v hodině dvanácté rozumní lidé na obou stranách…