Docela rád čtu články deníku Referendum – jsou většinou rozumné, diskuse pod nimi slušná. Jsem i jeho předplatitelem, takže na provoz tohoto serveru poctivě přispívám. Před pár dny jsem si tam otevřel článek Jana Kuliše „Jak vypnout kremelský Sputnik“, který začíná pasáží:
„Dezinformace, fake news, státní propaganda. Server Sputnik splňuje všechny tři vymezené pojmy a funguje v desítkách zemí. Jak ho vypnout?“


Neodolal jsem a poprvé v životě jsem se podíval na stránky onoho Sputniku. Na základě toho, co jsem tam viděl, jsem se pana Kuliše optal:
„Můžete mi prosím uvést, které z tamních nynějších příspěvků považujete za dezinformace, fake news, státní propagandu? Považujete za nepřípustnou státní propagandu třeba také vysílání Hlasu Ameriky, Radio Svoboda, Deutsche Welle, apod.?“

Pan Kuliš odpověděl:
„Pokud vstoupíte na web Sputniku, on vás nijak ani pobouřit nemá. A tom to také z části je. Ten server a jemu podobné se tváří jako klasické zpravodajství. Ale nejde o žádnou nezávislou žurnalistiku. O nezávislosti na státní moci zde nemůže být řeč, ale ani to není to jediné, co je se Sputnikem v nepořádku.
Řada zpráv na Sputniku jistě bude vcelku normálních, ale ty mají jen legitimizovat ty, které nemají pevné základy. Při bližším zkoumání a porovnání se seriózním zdrojem poznáte, že zásady novinářské práce zde dodržovány nejsou.
Jednou z metod, jak Sputnik manipuluje s veřejností, je uveřejnění zprávy, kde odkazuje na seriózní zdroj. To ji dodává punc důvěryhodnosti, ale po kliknutí na citovaný zdroj se například stává, že nejde o ten zdroj, ale úplně jiný... nějaký další pseudo-mediální projekt se jménem, které má seriózní zdroj připomínat. Už obyčejnější metodou, která je snáze prohlédnutelná, je, že uveřejní zprávu, která jednoduše není pravdivá, bez dalších zdrojů, nebo se odkazuje na "tajné zdroje" Sputniku.
Sputnik si tak skutečnost přibarvuje, jak se mu zlíbí, metod na to je více a peněz má na to také dost.
Doufám, že to odpovědělo na váš dotaz. Ohledně Sputniku, či obecně dezinformačních webů se dá i v českém prostředí dobrat k mnoha podnětných zdrojům, dále bych se už odkázal na ně.“

Takováto vágní odpověď mě ovšem neuspokojila, a tak jsem požadoval konkrétní příklady lživých informací a dezinformací – očekával bych, že když se autor o onom Sputniku vyjadřuje tak razantně, jistě nebude mít problém vysypat z rukávu řadu příkladů. Avšak pan Kuliš odpověděl, že ačkoli by jistě takové příklady uvést mohl, nechce tak učinit, protože má spoustu práce. A znovu mě vybídl, abych si analýzy o dezinformačním charakteru Sputniku našel sám, řka: „Problém Sputniku je základ debaty o dezinformací. Existuje o něm celá řada článků, stačí si je najít.“ (výrok, že Sputnik je dezinformační a lživý, pan Kuliš evidentně považuje za axiom, který není třeba dokazovat). K mé kritice jeho článku blahosklonně na moji adresu poznamenal: „Potřebujeme více mediální gramotnosti, aby lidé nepodléhali dezinformačním serverům.“ Inu, jsem mediálně negramotný, ani ty axiomy neznám…

Na mé další naléhání pravil onen bojovník proti dezinformacím:
“Zdá se mi, že vy pořád čekáte, že vám pošlu nějaký zdroj, kde bude jasně napsáno TOHLE JE PROPAGANDA, PODÍVEJTE!. Ale pochopte, že dnešní dezinformační kampaně jsou velmi sofistikované. Abyste zjistil fungování serveru podobného jako Sputnik, většinou musí dojít k několikatýdenní analýze.”

Tím mě tedy opravdu “dostal” – ten zatracený Sputnik vlastně ani nelže – abych se dopátral nějakých těch drobečků nesolidních zpráv, musel bych provést namáhavou několikatýdenní analýzu! A to bych pak mohl stále ještě dopadnout jako pan Kuliš, který jistě takové analýzy provedl (jak jinak by se mohl tak razantně požadovat vypnutí onoho Sputnika?) a po několikatýdenní práci nebýt schopen uvést žádné konkrétní příklady lží a manipulací!

Pan Kuliš mi nakonec přece jen poslal dva odkazy – první od od „experta Romana Mácy“ a druhý, prezentovaný jako „…jedno rozkrytí falešné zprávy, kterou produkoval Sputnik“.

Já nevím, jak ctěným čtenářům, ale mně ty dva odkazované články přijdou HODNĚ slabé - podobné zprávy odvolávající se na "diplomatické zdroje" nebo "zdroje blizké tomu a tomu" vidím na našich zpravodajských serverech zcela běžně. A ani tam nebývá doplněna ta douška "oficiální potvrzení této informace se nepodařilo získat"... A ta falešná zpráva o podřízení naší vojenské jednotky německému velení na mě také velký dojem nedělá - velmi podobné komentáře očerňující naši spolupráci s evropskými partnery od různých českých antievropských pisálků vídám v mainstreamových médiich co chvíli.

Co dodat?

Nepochybuji, že existují více či méně dezinformační média (ruská, protiruská, i jiná…). Já jsem jen chtěl po panu Kulišovi přesvědčivý důkaz, že si toto označení zaslouží třeba zrovna ten Sputnik. Toho se mi nedostalo. Namísto toho jsem se dozvěděl, že Sputnik je tak rafinovaný, že vlastně téměř žádné opravdu lživé zprávy nepublikuje, a tím je ještě nebezpečnější. To je tedy skvělé, pane Kuliši!
Nemohu se ubránit dojmu, že pan Kuliš a jemu podobní by rádi viděli jakousi intenzivní „výchovu k mediální gramotnosti“, která by zabezpečila automatické nekritické přejímání jejich „politicky a ideologicky správných“ názorů. To mi připomíná pověstné "politické školení mužstva" na vojně (a díky bohu to ani tenkrát moc nefungovalo…).

Řekl bych, že pokud bych se měl spokojit s Kulišovými kritérii, musel bych jako více či méně "dezinformační" označit i většinu našich médií (lajdácké nebo žádné citování a ověřování zdrojů, (záměrně) neobjektivní a předpojaté referování o složitém problému, atd.).
Můj dojem je, že ten Sputnik a podobná média není o nic horší, než většina zdejší "angažované" žurnalistiky, kdy se novinář nesnaží podat objektivní obraz o dané věci (např. dění v Sýrii, na Ukrajině, v Rusku), ale spíše propagovat svůj (nebo šéfredaktorem nebo vlastníkem média doporučený) předem vytvořený názor, pravdivě zdůrazňovat vše, co se mi "hodí do krámu" a o tom "nevhodném" pomlčet.

Velmi zajímavá je otázka „angažované žurnalistiky“, resp. „žurnalistiky s názorem“ (do štítu si ji vždy dával třeba Respekt).
Před časem jsem v diskusi jednomu "angažovanému novináři" (pak dlouholetému senátorovi) vytýkal, že jeho psaní o Čečensku je neobjektivní a jednostranné, protože selektivně dává zaznít jen argumentům jedné strany, které „fandí“. On mi odpověděl, že je to tak v pořádku, protože on se skutečně snaží podpořit svůj (správný) názor, a já si klidně mohu přečíst v jiném médiu články od někoho, kdo bude podobně neobjektivně propagovat názory té druhé strany - toto je prý podstata svobodného tisku - snahy o vyváženost a objektivitu jsou bláhové). Na dotaz, zda s takovým stanoviskem souhlasí, mi pan Kuliš odpověděl, že by to bylo na dlouhou diskusi…

Mimochodem, v této souvislosti si vzpomínám, že někdy v roce 1968 jakýsi komunistický funkcionář vytýkal tehdejším svobodomyslným novinářům, že upadají do bludu "buržoazního objektivismu" – měli by přece dávat aktivně přednost angažovaní za věc socialismu! Zdá se mi, že i mnozí naši dnešní "angažovaní novináři" mají podobný názor na "objektivismus".

Lidé jako pan Kuliš si možná neuvědomují, že jejich horlivé angažování pro „správnou věc“ může být kontraproduktivní, když jejich jednostranná neobjektivita z jejich projevů čouhá jako sláma z bot (klasickým příkladem byla někdejší proradarová kampaň).

To, že mnohá média více či méně otevřeně hájí zájmy nějaké politické strany, názorového směru, či národa, je docela běžné, jen by se to nemělo příliš přehánět. Zatímco pan Kuliš by Sputnik vzal na milost zřejmě pouze tehdy, kdyby většina jeho článků odsuzovala současnou ruskou vládu, nijak mu asi nevadí různá „západní“, hlavně americká média, která zcela samozřejmě vycházejí z patriotických pozic a většinou schvalují i značně problematické kroky jejich vlád, jako jsou třeba vojenské intervence v zahraničí, často s katastrofálními důsledky. Myslím, že mainstreamová ruská média nedělají v podstatě nic jiného a že většina tamních novinářů je právě tak patriotická, jako je tomu u těch amerických. Velmi bych se proto přimlouval za opuštění nyní tak masově rozšířené metody „měření dvojím metrem“…

Ta nynější hysterická protiruská kampaň, která z Ruska dělá jakousi "říši zla", diametrálně odlišnou od "západní civilizace", srovnatelnou snad se stalinismem, mě hluboce znepokojuje. To je přece úplný nesmysl! Je přece očividné, že dnešní Rusko je něco úplně jiného, než někdejší SSSR; přes všechny problematické aspekty autoritativního režimu jsou tam lidé daleko svobodnější než za Brežněva, zmizela ona komunistická ideologie se světovládnými ambicemi. Řeči o „ruské hrozbě“ doprovázené harašením zbraněmi nedaleko ruských hranic považuji za nezodpovědné a nebezpečné. Měli bychom se naopak snažit o co nejlepší vztahy s touto zemí. Hrozně mě mrzí, že v této věci musím bohužel souhlasit s V. Klausem a M. Zemanem (se kterými jinak nesouhlasím téměř v ničem). Nemohu se ubránit dojmu, že někteří politici a zvláště komentátoři jako by byli úplně natěšeni na nějaké silové řešení, které by vedlo k pokoření nebo snad zničení Ruska a la Irák. Netřeba snad zdůrazňovat, jak jsou takové úvahy šílené…