Nynější ostrý diplomatický konflikt mezi Tureckem a Nizozemskem je mimořádně politováníhodný – musím bohužel souhlasit s tím, co říká Džamila Stehlíkova – že totiž Evropa zřejmě definitivně ztratila Turecko a že je to naše prohra.

Jistě lze souhlasit s názorem, že snahy tureckých politiků agitovat v cizích zemích jsou přinejmenším problematické (zvláště v napjaté předvolební situaci v Nizozemsku). Nicméně násilné vykázání turecké ministryně a tím spíše zabránění přistání letadla s jiným ministrem je přece jen trochu silná káva. Není pak asi možné divit se rozzuřené turecké reakci. Řekl bych, že francouzská klidná reakce byla mnohem rozumnější a v lepším souladu s demokratickými principy svobody slova (i když asi málokdo z nás chová sympatie k tomu, co provádí současný turecký režim – stále ještě náš spojenec v NATO).

Ale je tady ještě jeden aspekt – pokud si dobře pamatuji, za památných (a z hlediska konečných výsledků tragických) dnů kyjevského Majdanu tam po několik týdnů jezdili mnozí čelní evropští politici agitovat proti tehdejší legální ukrajinské vládě! To je přece totéž, jako kdyby na nějaká předvolební shromáždění evropských extremistických sil přijížděli třeba turečtí (nebo ruští) význační politici, promlouvali tam a vystupovali proti tamním vládám. To by přece bylo DALEKO horší, než to, o co se snažili ti vykázaní turečtí politici v Nizozemsku, ne? A přesně to jsme tam tehdy my "zápaďáci" dělali...

Prostě – dvojí metr, jako obvykle…