V těchto dnech vzpomínáme padesátého výročí sebeupálení Jana Palacha – činu, který vždy vzbuzoval mimořádné emoce. V té době jsem byl studentem prvního ročníku Přírodovědecké fakulty a onu smutnou dobu si velmi živě pamatuji. Nějakou dobu jsme tehdy věřili, že tento čin skutečně dokáže probudit národ, který začal upadat do zoufalé apatie, že dokáže pohnout našimi tehdejšími politiky, kteří stále více opouštěli ideály „Pražského jara“. Nic z toho se nestalo; Palachův čin možná spíše většinu veřejnosti vyděsil a přispěl tak k ještě rychlejší rezignaci („ať už je konečně pokoj, ať už nikdo nic takového neopakuje…“).

Od prvních chvil až do dneška přetrvávají diskuse o tom, jestli to byl čin hrdinského odporu nebo čin zoufalství, jestli je takový čin (demonstrativní sebevražda na podporu ušlechtilého cíle) např. z hlediska křesťanské etiky ospravedlnitelný. Před několika lety jsem slyšel na toto téma působivé kázání Tomáše Halíka. Ten dokazoval, že tento čin nebyl sebevraždou, pohrdnutím životem, ale heroickou obětí pro druhé. Přirovnával jej ke křesťanským mučedníkům, ba k oběti samotného Ježíše Krista. Kazatel ostře odsuzoval postoje některých tehdejších církevních představitelů, kteří tento čin hodnotili nesouhlasně jako z křesťanského hlediska morálně nepřijatelný. Řekl cosi v tom smyslu, že „mnozí lidé, když byli v následujících letech vystaveni nejrůznějším tlakům a svodům komunistické moci, si vzpomněli na Jana Palacha a řekli si - já se zkřivit nemohu, už kvůli Palachovi ne“. Ano, to je asi pravda… Je také pravda, že vzpomínka na Jana Palacha roznítila památný týden demonstrací na Václavském náměstí před 30 lety (na který si také jako přímý účastník živě vzpomínám).

Tváří v tvář takovému naprosto výjimečnému činu je hrozně těžké k němu říkat něco kritického. Přesto to s těžkým srdcem udělám.

Myslím, že všichni, kteří vyzdvihují Palachův čin jako akt sebeobětování pro nás ostatní, něco velmi důležitého ignorují.
To něco je strašlivé utrpení, které Jan Palach způsobil svým rodičům a ostatním blízkým, kteří ho milovali. A také to, že inspiroval několik následovatelů (Jan Hlavatý, Jan Zajíc, Evžen Plocek, Michal Lefčík, Sándor Bauer, o 3 roky později několik (snad až 13) Litevců). A následovaly další recentnější případy, o kterých se dozvíme jen v nějaké zprávičce na osmé straně novin… Každý z nich způsobil svým činem opět nesmírný žal a utrpení svým blízkým.

Srovnání takových demonstrativních sebevražd, jakkoli vedených těmi nejušlechtilejšími pohnutkami, např. s hrdiny resp. mučedníky, kteří položili svůj život za velké myšlenky a ideály, je podle mého názoru nesprávné – tito lidé nezemřeli vlastní rukou, ale rukama nepřátel těch vznešených ideálů. To samozřejmě platí i o samotném Ježíši Kristu. Jsem na rozdíl od Tomáše Halíka přesvědčen, že ten by s činem Jana Palacha rozhodně nesouhlasil.

Když nyní sleduji v médiích rozhovory věnované tomuto smutnému výročí, je pro mě často až nesnesitelné slyšet fráze o tom, jakým morálním vzorem by Jan Palach měl být pro dnešní generace.
Ne!!! Děsím se toho, že takovéto řeči vezme nějaký pomatený student vážně a podobným způsobem bude protestovat třeba proti Zemanovi a Babišovi.

K tomuto výročí by se spíše hodilo smutné ticho než často falešný mediální halas.

A ještě něco:
Před šesti lety vzbudil mediální pozdvižení následující výrok poslance KSČM Miroslava Grebeníčka :
„Tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i ve všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva”.

Je mi líto, ale tento výrok je podle mého názoru pravdivý, bez ohledu na to, kdo jej pronesl...

P.S.
Řadu zajímavých a většinou i moudrých článků na toto téma naleznete zde.

P.S. 2
V diskusích pod svými články jsem zvyklý na ledacos. Ale teď mě něco opravdu ohromilo: Podle dr. Honzáka (psychiatr) tento můj text ukazuje, že jsem placen Putinem...