Jsem členem (i když nepříliš aktivním) iniciativy Sníh, která se definuje jako „apolitický, nezávislý tým expertů, spolupracující nejen na ochraně zdraví, ale i na zmírnění dopadů pandemie SARS-CoV-2“. Její vznik byl inspirován Memorandem Johna Snowa, které podepsalo několik tisíc předních světových epidemiologů a lékařů, a jehož název odkazuje na vynikajícího britského epidemiologa z 19. století, Johna Snowa. Toto prohlášení se hlásí k racionálním principům zvládnutí nynější covidové pandemie a odmítá názory o možnostech řešení založené na tzv. řízeném promořování prezentované v tzv. Deklaraci z Great Barringtonu.

Do naší sněžné iniciativy se ostře obul režisér, výtvarník a spisovatel Jan Tománek v blogovém článku “Nejvyšší čas, aby konečně roztál Sníh!” . Pan Tománek se dlouhodobě věnuje covidové tematice – od března 2020 je to jediné téma jeho asi 30 blogových článků, ve kterých vášnivě odsuzuje veškerá protiepidemická opatření a volá po jejich zrušení. Je samozřejmě v tomto směru aktivní i na jiných fórech; v jedné diskusi napsal např.:
***************************************************************
“ DÁVNO přeci nejde o počet zemřelých - je zcela jasné, že nevymřeme a nemocnice se jistě nezhroutí.
Ale jde o to, že jestli ještě chvilku budeme pokračovat v kurzu zavírání země, který byl nastaven, půjde tu o devastaci země takových rozměrů, že 40 komunismu byla jen legrace.

…..

Společnost, která obětuje mladou generaci a své děti v rámci pochybného pokusu o záchranu malé skupiny seniorů (kteří to často ani nechtějí) - pokusu, který navíc evidentně nefunguje - spěje bohužel pouze k zániku. Je to biologicky i lidsky zcela nesmyslné!

….

Věřím, že pokud zmizí mezi lidmi strach z viru a tím tlak na politiky aby zcela nesmyslně zavírali zemi, situace se uklidní, vláda otočí a vir pomalu se vrátí tam, kam patří - jako stovky ostatní do nemocnic a ne na první stránky novin.
Pevně věřím, že je ještě poslední šance, abyste pochopili a všichni jsme se sjednotili - aspoň kvůli našim dětem!
Jinak to v lepším případě skončí krátkou katastrofou ve formě občanské války, nebo delší katastrofou v pomalé devastaci země, jakou jsme znali.”
*************************************************************

Chtěl bych k tomu učinit několik poznámek:

1) Formulace jako "DÁVNO přeci nejde o počet zemřelých - je zcela jasné, že nevymřeme a nemocnice se jistě nezhroutí", nebo "Společnost, která obětuje mladou generaci a své děti v rámci pochybného pokusu o záchranu malé skupiny seniorů (kteří to často ani nechtějí)" a požadavky, aby se zrušila "nesmyslná" protiepidemická opatření, vyvolávají u mě dojem (doufám, že je to jen dojem), že autorovi a jemu názorově blízkým příliš neleží na srdci vysoký počet obětí z řad té "malé skupiny seniorů" (jenom asi 2 miliony...), které by nepochybně zaplatily životem tu jimi navrhovanou strategii umožňující těm ostatním vést "normální život". V internetových diskusích diskusích není žádnou vzácností názor, že klidně můžeme nechat umřít až 1% populace (z 90% jsou to stejně jen staří, neproduktivní, de facto pro společnost škodliví (důchody, náklady na zdravotní péči), že...). I takový názor je jistě legitimní, i když pro mě a zřejmě i většinu občanů této země těžko přijatelný.

2) Samozřejmě souhlasím s tvrzením, že (pokud zrušíme ta omezující opatření) "je zcela jasné, že nevymřeme", nemohu ale rozhodně souhlasit s názorem, že "nemocnice se jistě nezhroutí".
Pokud ta opatření zrušíme, dostaneme se rychle do stejné situace jako nyní brazilské město Manaus, kde mají na počet obyvatel 5x víc úmrtí než u nás. To je zcela jasné (OK, možná to nebude 5x, ale jen 3x). V takové situaci jednoduše ani zdaleka nebudou stačit nemocniční kapacity (pohřebnictví to nějak zvládne, o tom není pochyb…).
I tento problém se jistě dá jednoduše řešit - žádní pacienti s covidem se prostě nebudou do nemocnic přijímat a nechají se bez pomoci umřít doma.
Já s takovým "řešením" nesouhlasím, ale je samozřejmě možné, že když se (třeba pod vedením pana Tománka) dostane demokraticky k moci strana, která bude toto prosazovat, bude nutno její postup respektovat (bude sice potřeba přijmout změnu zákona o veřejném zdravotnictví a asi i jeden článek ústavy, ale to jistě bude při masové podpoře takové strany maličkost).
Ale vážně – opravdu si nemyslím, že přístup vášnivě propagovaný panem Tománkem by sdílela většina společnosti. Chce tedy pan Tománek přistoupit k nějakému násilnému převzetí moci antirouškařskou menšinou? Jeho znepokojivá slova o krátké občanské válce to skutečně naznačují…

3) Nemohu souhlasit ani se slovy o „katastrofě pomalou devastací země“. Nekonal se (ani na jaře) žádný „lockdown“, resp. „vypnutí ekonomiky“! Uvědomme si, že celý výrobní sektor naší ekonomiky (průmysl, stavebnictví, zemědělství, většina dopravy), funguje téměř normálně (případné výpadky byly způsobeny poklesem poptávky, popř. problémy s akutní vyšší nemocností zaměstnanců, nikoli nějakými státními nařízeními). Vážně poškozena byla jen část sektoru služeb, zvláště pohostinství a turistika. Na druhé straně došlo např. k výraznému rozvoji firem zásilkových služeb.
Zásadně důležitá byla celkem velkorysá státní podpora podnikatelům (živnostníkům) vážněji postiženým protiepidemickými opatřeními (financovaná zvýšením státního dluhu), která utlumila dopady situace na zaměstnance příslušných firem. Je ovšem třeba říci, že tato podpora ze strany státu by měla být ještě velkorysejší, aby se zamezilo mnoha osobním tragédiím lidí, kteří utrpěli těžké ztráty.

Celkový pokles HDP v roce 2020 byl asi 6%, což je o něco méně než průměr EU. Prognózy ekonomů pro rok 2021 jsou optimistické – oproti loňskému roku růst o asi 4%. Časté obavy z důsledků „katastrofálního zadlužení“ státu jsou také liché – státní dluh tvoří i nyní jen něco přes 40% ročního HDP a zůstává jedním z nejnižších v EU. To nynější zvýšení státního dluhu přináší jen téměř zanedbatelné zvýšení nákladů na obsluhu toho dluhu (placení úroků) – asi o 15 miliard ročně. Obavy, které někdy laikové mají, že věřitelé („finanční trhy“) po nás budou najednou chtít zaplatit ty asi celkové asi 2 biliony našich dluhů, jsou prostě absurdní a směšné…

4) Vážně postižena byla a je většina kulturních zařízení (divadla, kina, galerie…). Jsem ale přesvědčen, že s pomocí státní podpory tyto instituce dobře vydrží ještě těch dalších několik měsíců do doby, kdy situaci zásadně pozitivně změní proočkování většiny populace. Nemyslím, že kulturně musíme nějak strádat – máme přece k dispozici nepřeberné množství knih a internetově dostupných filmů, hudby a dalších materiálů.

5) Vážnějším problémem samozřejmě je částečně přerušená školní docházka. Ani tady nevidím žádnou některými hlásanou katastrofu („nevzdělaná celá generace“). Věřím, že i ta náhradní online výuka do značné míry funguje, a že po návratu k prezenční výuce se ztráty rychle doženou.
Moje osobní zkušenost je, že např. přednášky i zkoušení vysokoškolských studentů přes Skype je velmi pohodlné a efektivní (už pátým týdnem trávím svá odpoledne takovýmto zkoušením – naši semestrální přednášku z imunologie má zapsanou přes 170 studentů…).
Mimochodem – jsem přesvědčen, že nynější situace jasně ukazuje, jak zbytečná, neefektivní a drahá je např. většina dosavadních vědeckých konferencí – i ty lze většinou dobře nahradit online a ušetřit čas a peníze za dopravu a ubytování v různých vzdálených destinacích.
Je ovšem velmi smutné, že tyto zásahy do standardní výuky zvláště na základních školách dramaticky postihly hlavně děti z chudých rodin. Kéž by toto poznání co nejdříve vedlo k odstranění alespoň těch nejkřiklavějších rozdílů ve společnosti a k nápravě očividných sociálních nespravedlností! Zdá se mi ovšem, že v této společnosti mají podobné požadavky mizivou šanci na úspěch - není zde bohužel žádná významná levicová politická síla, která by něco takového považovala za svoji prioritu. Spíše je rozšířen onen pravicový názor, že pojem "sociální spravedlnost" je nesmysl, že všechno přece řeší trh...


6) Nynější krize přináší i spoustu až neuvěřitelně pozitivních impulsů – zvláště pro vývoj léčiv a diagnostických nástrojů, ale i optimalizaci organizace práce (práce z domova, zásilkové služby, zvyšování digitální gramotnosti, tlak na digitalizaci činností státních orgánů).

7) Závěrem ještě poznámka ke zdánlivě racionální alternativě k těm plošným omezujícím protiepidemickým opatřením. Někteří lidé (mezi nimi bohužel i někteří lékaři) se totiž domnívají, že řešením by bylo umožnit tzv. přirozené promoření populace – tedy nebránit viru v infikování většiny zdravých a relativně mladých lidí, u kterých má nemoc mírný průběh (čím dál více se ovšem ukazuje, že to není tak docela pravda, protože u mnoha z nich dochází k vážným chronickým problémům), a pouze ochránit rizikové skupiny. To je ale naprosto nerealistické, protože těch rizikových jsou u nás asi 3 miliony. To bychom pro ně museli vybudovat nějaké internační tábory, ve kterých bychom je drželi v izolaci, dokud by se nepromořili ti ostatní. Jiná realistická možnost takového přístupu není – ti příslušníci rizikových skupin přece žijí většinou v těsném kontaktu s těmi mladšími a méně rizikovými.
Strategie „řízeného promořování je prostě už jednoznačně světově zdiskreditovaná a je s podivem, že jí ještě někdo věří…