Před sedmi lety jsem tady publikoval jakýsi souhrn svých politických názorů ve formě programu fiktivní nové politické strany .
Rozhodl jsem se nyní provést něco podobného v trochu jiné formě; níže tedy stručně uvádím (asi i sám pro sebe) své názory na některé aktuální otázky.


“Ruské nebezpečí”

Neustále slyším, že nás ohrožuje Rusko; jsem přesvědčen, že je to naprostý nesmysl. Rusko má jistě tak jako každá velmoc (ano, Rusko je vzhledem k jeho vojenské síle stále ještě nutno považovat za velmoc) své více či méně oprávněné zájmy, ale že by mezi ně snad patřilo vojenské obsazení jeho sousedů, je naprosto absurdní. Na toto téma (a zvláště na téma ruského angažmá v některých recentních konfliktech) jsem zde podrobněji psal přede dvěma lety (a také zde); dodal bych k tomu snad jen to, že ruské akce v zahraničí mají za posledních 25 let na svědomí mnohem méně obětí než ty „naše“. Trvám na tom, že ačkoli v dnešním Rusku vládne značně autoritativní a pro nás nepříliš sympatický režim, je to určitě mnohem svobodnější země než bývalý SSSR – lidé mohou svobodně cestovat, existuje opozice (slabá, ale asi hlavně vlastní vinou), i řada nezávislých médií, konají se pouliční protestní demonstrace.
Jsem přesvědčen, že bychom (= „Západ“) měli dělat vše pro to, aby se naše vztahy s touto zemí co nejvíce zlepšily. V první řadě bych zrušil ty sankce, které ničemu dobrému neslouží a jsou spíše kontraproduktivní; ostatně – kde byly nějaké sankce za to, co jiní napáchali v Iráku, Sýrii, Libyi, Srbsku či Jemenu? Mrzí mě, že se zřejmě D. Trumpovi (který je jinak opravdu hrozný…) nepodaří změnit vztahy s Ruskem tak, jak to před volbami sliboval.
Naprosto nechápu, proč máme mít spojenecké a přátelské vztahy s Tureckem, Saúdskou Arábií a podobnými děsnými režimy, a být „na kordy“ s Ruskem - je nezbytné udělat vše pro to, aby to byl opět respektovaný partner. Dlouhodobým cílem by mělo podle mě být výhledově začlenit i Rusko do EU. Vést z nějakých podivných důvodů jakousi studenou válku s touto zemí je nesmyslné a vysoce nebezpečné.
A ještě jedna poznámka: Za to, co o této věci píšu, dostanu nepochybně nálepku "proruský" nebo dokonce "proputinovský". Je smutné, že se dnes takto zcela běžně nadává těm, kteří se prostě jen nepřipojují k nynější intenzivní oficiální protiruské kampani (dokonce slyšíme termíny jako "informační válka") a jen se snaží o objektivnější pohled (samozřejmě vůbec nepopírám, že existuje obdobná, a asi ještě horší ruská kampaň opačným směrem).

Čína

Rozvoj této země za posledních 40 let je naprosto neuvěřitelný. Ekonomický úspěch, rychlost rozvoje, úžasný pokrok i v nejnáročnějších technologiích a ve vědě doslova bere dech. Tato ještě před 30 lety zaostalá rozvojová země je dnes přední průmyslovou velmocí, masivně systematicky investuje do velkolepých rozvojových projektů zvláště v Africe. Svoboda jednotlivce a míra demokracie je tam určitě menší i než třeba v Rusku, ale představy o nějaké totalitní brutalitě tamního režimu (jen podle názvu "komunistického"), se kterými se běžně setkáváme v našich novinách a internetových diskusích, podle svědectví západních cizinců, kteří tam žijí, zjevně neodpovídají skutečnosti (nedávno tvrdila jedna naše významná umělkyně, že "v Číně je denně popravováno množství politických oponentů" - typický příklad "fake news"). Číňané poměrně svobodně cestují do zahraničí, běžně studují v zahraničí, podnikají, mají přístup k zahraničním informacím, celkem časté jsou i pouliční demonstrace. Potíže zjevně mají jen skutečně aktivní disidenti a ti, kteří se např. odváží připomínat masakr z roku 1989; jinak se tamní autoritativní a nepochybně nedemokratický režim zjevně úspěšně řídí heslem "kdo nejde aktivně proti nám, jde s námi".
Myslím, že pro Číňany je teď daleko důležitější pozvednutí životní úrovně, než možnost jednou za 4 roky si vybrat z nabídky politických stran to nejmenší zlo.
A pokud jde o Tibet – ten je samozřejmě mezinárodně uznanou částí ČLR; ani dalajláma neusiluje o nic jiného než o větší autonomii, a nikoli o nezávislost, kterou by asi chtěli podporovat někteří naši aktivisté.
Myslím, že se zde v podstatě v mnohem větším měřítku opakuje vývoj Jižní Koreje nebo Tchajwanu - i tam se ten „hospodářský zázrak“ uskutečňoval nejprve v podmínkách značně nedemokratických režimů.
Věřím, že do nějakých 10-20 let v ekonomicky zcela rozvinuté Číně dojde také postupně k nastolení demokratických poměrů.
Jsem přesvědčen, že Rusko i Čína by měly být spojenci Západu ve snahách o světový ekonomický rozvoj, v boji proti globálním změnám podnebí i proti islamistickému nebezpečí. Velmi se však obávám, že některé "zelené mozky" zvláště v USA stále láká možnost zbavit se obou těchto rivalů nějak vojensky. Kéž bych se mýlil...

NATO, výdaje na obranu

Organizace NATO by měla v první řadě důsledně respektovat svůj hlavní princip formulovaný v 1. článku zakládací smlouvy – řešit hrozící konflikty mírovými prostředky. Místo toho se tato aliance v rozporu se svým původním posláním recentně tragicky angažovala v konfliktech, které přinesly rozvrat několika zemí a vytvořily palčivý uprchlický problém.
Neustále slyšíme, že vynakládáme málo prostředků na vojenské účely, že to má být alespoň 2% HDP. Podle mého názoru je to, co vynakládáme, až příliš. Nevidím v podstatě žádné reálné nebezpečí, proti kterému bychom se měli bránit (znovu opakuji – neříkejte mi, že je to Rusko). Ale hlavně – rozhodně bychom se měli snažit vybudovat společný, efektivní evropský systém obrany. Je přece úplný nesmysl, abychom měli drahé stíhačky, které se nad naším malým územím téměř ani nestačí otočit. To je naprosto iracionální plýtvání.

Globální změna klimatu

Přesto, že americký prezident (podobně jako náš bývalý prezident) považuje tuto záležitost za „čínský hoax“, je stále zřejmější, že je to naprosto reálné nebezpečí a že zásadní podíl na něm má spalování fosilních paliv. Ačkoli se snad již začínají podnikat nějaká polovičatá opatření směřující k (dobrovolnému, nevymahatelnému) omezení produkce skleníkových plynů (Pařížská dohoda), je téměř jisté, že při neexistenci nějaké globální instituce vybavené exekutivními pravomocemi, bude současný trend pokračovat (možná jen trochu pomaleji) ještě nejméně mnoho desítek let se všemi těžkými důsledky. Negativní roli přitom sehrává i iracionální odklon od jaderné energie. Spása by snad mohla přijít jen s nějakým průlomem ve zvládnutí fúzní termojaderné technologie. Tento bod vidím opravdu velmi černě…
Ještě bych poznamenal, že nynějšímu odstoupení USA od Pařížské dohody bych nepřikládal žádný větší praktický význam - i v USA určitě bude pokračovat trend k "nízkouhlíkové" energetice. Trumpův krok má spíše výrazný symbolický význam a dále bohužel jen ještě více poškodí pověst USA ve světě. Věřím ale, že Trumpovo anomální prezidentství nejpozději za 4 roky pomine a nastoupí nějaký nový a lepší Obama...

Zničení systému mezinárodního práva

Nechápu, jak mnozí rozumní a jinak čestní lidé mohli v uplynulých letech horlivě podporovat destrukci systému mezinárodního práva a jeho nahrazování principem (snad dobře míněného) násilí. „Systém“ založený hlavně na síle má samozřejmě automaticky tendenci přestávat si dělat s mravnou motivací velké starosti, nehledě už vůbec na to, že to, co za chvályhodný motiv považuje jeden, může druhému připadat mnohem méně chvályhodným... Je zřejmé, že na „systému“ založeném na právu silnějšího má evidentně zájem hlavně onen Eisenhowerem definovaný „vojensko-průmyslový komplex“ všech silných zemích světa, ale především ten zdaleka nejsilnější, americký.
Pokud bychom přijali předpoklad (jak evidentně mnozí automaticky činí), že „Amerika má vždycky pravdu“ a na mínění států jako Ruska a Číny netřeba brát ohled, pak by logickým důsledkem bylo, že můžeme zrušit OSN a ušetřené peníze utrácet smysluplněji. Ostatně současný naprosto anachronický systém stálých členů Rady bezpečnosti je v této souvislosti kapitolou samou pro sebe…

EU a náš postoj k ní

Velmi mě rmoutí, že většina českých občanů má iracionálně negativní vztah k EU. Bylo naprosto ostudné, jak se naše vláda postavila k logické žádosti našich partnerů zasažených silnou vlnou utečenců, abychom i my jich část přijali. Jsem přesvědčen, že pro všechny Evropany je velmi důležité, aby byl dokončen projekt federalizace Evropy. Takový federální (či konfederální) stát s více než 500 miliony obyvatel, by měl, pokud by byl spravován na vysoké úrovni, zajisté dobré šance uspět v konkurenci se svými (westernizovanými) čínskými, indickými, ruskými či brazilskými partnery. A ještě lepší by bylo zahrnout výhledově do takové federace i Rusko či Turecko.
Pokud se rozhodneme raději akcentovat pochybné heslo „nic než národ“, nečeká nás nic dobrého. Mimořádně smutné je to, čemu říkáme brexit; možná ale i zde platí, že "všechno zlé je pro něco dobré" - možná to pomůže ostatní členy EU semknout a dát nový impuls k prohloubení evropské integrace, i když bohužel bez Velké Británie. Svoji naději upínám k novému francouzskému prezidentovi, který by se snad mohl stát (spolu s německou kancléřkou) agilním tahounem další evropské integrace.
Česko by mělo co nejdříve přijmout euro a stát se součástí "tvrdého jádra" zemí podporujících systematicky prohloubení integrace, vytvoření skutečně jednotného ekonomického systému federálního typu s funkčními centrálními institucemi a jednotnou daňovou legislativou. Jsem přesvědčen, že toto by mělo být naším naprosto prioritním národním zájmem. Našimi nejbližšími partnery dlouhodobě musí být Německo a Rakousko, nikoli Polsko a Maďarsko.

********************
Je to už příliš dlouhé, takže zbytek (s odstavci Střední východ, České národní zájmy, Evropské hodnoty, Uprchlíci a migranti, Česká politická scéna - koho volit, Lumpárny naší současnosti) si nechám na druhý díl tohoto pamfletu.