Před téměř 33 lety podepsali představitelé států Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Chartu pro novou Evropu. Všechny evropské státy, USA a Kanada se v ní shodly, že bezpečnost je nedělitelná a že nelze posilovat bezpečnost jedněch na úkor jiných. Vytváření vojenských bloků se v tehdejší atmosféře uvolňování mezinárodního napětí považovalo za překonané a nebezpečné. Pod dokumentem byly podpisy osobností jako Michail Gorbačov, George Bush starší, Helmut Kohl, François Mitterrand, Margaret Thatcherová, Václav Havel či Lech Walesa. Zdálo se, že se naplňuje dávný sen o “společném evropském domě od Atlantiku po Ural”. Ten se ale neuskutečnil – blok NATO zrušen nebyl, brzy vypukly krvavé konflikty v Jugoslávii, po přijímání bývalých sovětských satelitů do NATO začalo narůstat napětí mezi USA a Ruskem a výsledkem je i nynější tragická válka na Ukrajině. Její pokračování zůstává nebezpečnou hrozbou pro Evropu i celý svět. Výzvy k jejímu zastavení a zahájení diplomatických jednání obě strany konfliktu odmítají, protože se domnívají, že jsou schopny zvítězit. Jednou stranou je Rusko, které se dopustilo jasné agrese, ale druhá strana, tedy Ukrajina a její západní spojenci (především USA), má bohužel také velký díl viny tím, že po majdanském převratu nebyl dodržen původní závazek Ukrajiny zůstat neutrální a později i nezájmem o plnění Minských dohod z roku 2015.

Často slýcháme nářky nad tím, že Západ, a zvláště EU, udělal chybu, když intenzivně ekonomicky spolupracoval s Ruskem a připustil závislost na ruských energetických zdrojích. Já myslím, že je to právě naopak – chybou bylo nedostatečné zapojení Ruska do evropských struktur a hlavně ignorování ruských bezpečnostních požadavků (rozšiřování NATO, včetně nezodpovědných příslibů budoucího členství Ukrajiny a Gruzie). Tomuto osudnému diplomatickému selhání bohužel asistovala i tak moudrá politička, jakou byla Angela Merkelová. Evropští politici zcela akceptovali, že se NATO definitivně stalo mocensko-politickým nástrojem Spojených států a ochotně se jim podřizují. USA se obávají hrozící ztráty svého dosavadního postavení světového mocenského hegemona, snaží se zásadně oslabit Rusko disponující jako jediné srovnatelnou jadernou silou, aby se pak mohly snáze vypořádat s nezadržitelně rostoucí Čínou. Doufejme, že se brzy nedočkáme i přímé americko-čínské války… Je až k pláči, když srovnáme původní ušlechtilé cíle a prostředky k jejich dosažení v zakládajícím dokumentu NATO s militaristickou realitou.

V této souvislosti připomeňme, že nedávno vláda schválila česko-americkou smlouvu o obranné spolupráci, a naše ministryně obrany ji následně ve Washingtonu podepsala. Smlouva samozřejmě vstoupí v platnost až po ratifikaci parlamentem. Smutně vzpomínám na časy koncem 80. let, kdy jsme už vyhlíželi zásadní politické změny a těšili jsme se mimo jiného i na zrušení vojenských bloků i smluv o „dočasném pobytu“ cizích vojsk na našem území. Ta nynější smlouva mi připomíná onu někdejší „radarovou“ z roku 2008, proti které se tehdy zvedla silná vlna odporu (i já jsem byl tehdy jedním z mnoha účastníků protestní řetězové hladovky), a která se nakonec nerealizovala. Byl bych rád, kdyby to podobně dopadlo i s tou nynější smlouvou. Jsem totiž přesvědčen, že naši bezpečnost nezvýší, ale spíše nás zatáhne do nějakého amerického konfliktu. Totéž si myslím i o našem členství v NATO – podle mého názoru bychom byli daleko bezpečnější jako stát neutrální, podobně jako Rakousko nebo Švýcarsko.

*********************

Tento text vyšel v Deníku v tištěné verzi 19.6. a také v online verzi