Již několik měsíců se téměř denně dočítáme o přípravě státního rozpočtu na příští rok. Vláda se snaží vyřešit to, že v posledních letech máme postupně vzrůstající „strukturální dluh“ (nyní zhruba 300 miliard ročně, přičemž celkový dluh je zhruba 3000 miliard, tedy asi 42% ročního HDP). Tento problém řešíme stejně jako většina dalších států půjčkami od „finančních trhů“. Z půjček ovšem platíme úroky (loni přes 51 miliard, což je zhruba 2.3% z celého rozpočtu). V půjčování sice můžeme dál pokračovat, ochotných věřitelů je dostatek, ale pokud možno tak, aby dluh zůstával v poměru k HDP stabilně relativně nízký (cca nejvýše kolem 40% HDP, raději méně, jak tomu ještě nedávno bylo). Kdybychom tak dál pokračovali, vynakládali bychom na tuto úrokovou „obsluhu dluhu“ stále víc a hrozilo by i nebezpečí, že se věřitelé začnou obávat o naši schopnost řádně dluh splácet a poskytovali by nám jakožto rizikovému dlužníkovi další půjčky jen za vyšší úrok. To by samozřejmě vedlo ke špatným koncům. Proto jsou snahy o snížení toho strukturálního dluhu nutné a chvályhodné. Úplně by stačilo, kdyby se se ta míra našeho zadlužení v poměru k HDP nezvyšovala, ještě lepší by bylo, aby se snižovala (před 4 lety byla jen asi 30%).