Každý den, když jedu z práce, vidím na protějším břehu Vltavy, na skutečně krásném místě, stále více a více chátrající budovy barrandovských teras.

Tento komplex staveb byl vybudován Václavem M. Havlem a je (či spíše byl) krásným příkladem předválečné funkcionalistické architektury od architekta Maxe Urbana. Kdysi pradávno tam byla exkluzivní restaurace Terasy a proslulý „Trilobit bar“. V roce 1992 komplex v restituci získali bratři Ivan a Václav Havlovi. Pokud vím, většina této nemovitosti je nyní v majetku jakési akciové společnosti, která už dávno slibovala, že komplex opraví. Je skutečně s podivem, že se taková stavební památka, navíc na tak exponovaném místě, nechá snad úplně spadnout. Nechápu, proč se bratři Havlové zachovali takovýmto způsobem k rodinnému klenotu? Proč ho tedy vůbec privatizovali v restituci? Jen aby ho prodali a zbohatli?

Základním argumentem pro polistopadové majetkové restituce bylo, že soukromí vlastníci, zvláště ti, kteří mají k získanému nemovitému majetku osobní vztah, o něj budou dobře a obětavě pečovat – mnohem lépe než stát. Většinou tomu tak asi opravdu bylo, ale přesto tento případ není zdaleka jediný – např. v historické části Prahy vím o několika podobně zpustlých budovách, které dokonce ohrožují bezpečnost kolemjdoucích.

Nechápu, jak je možné, že stát nemá zákonné nástroje, jak přinutit vlastníka, aby se o svoji nemovitost (zvláště pokud je to významná památka!) řádně staral. A pokud tak nečiní, aby mu ji ve veřejném zájmu odebral.

Ostatně stát je pozoruhodně nemohoucí i v jiných případech „veřejného zájmu“ – viz např. onen neuvěřitelný případ statkářky blokující téměř 20 let dostavbu dálnice do Hradce Králové.

Opravdu nemyslím, že soukromé vlastnictví musí být vždy a za všech okolností posvátně nedotknutelné, ať to stojí co to stojí...