Křesťanství – „vylhaná pravda“?
Zase tady máme Velikonoce, a tak jsem trochu oprášil svůj předloňský velikonoční článek. Vím - už se opakuji, ale důležité věci se přece musí opakovat, ne?
Onen základní příběh křesťanství (ať už pravdivý, nebo více či méně vyfabulovaný) je vskutku fascinující, i když zcela pomineme jakékoli údajné zázračné aspekty:
Nemanželský syn zcela prostého původu se stane charismatickým potulným kazatelem, pokouší se o radikální náboženskou a morální obrodu židovského národa, dopustí se přitom tehdy nejhorší možné blasfémie (prohlásí se za Syna Božího) a je za to popraven nejpotupnějším způsobem.
Hluboce se zmýlil v zásadním bodě svého učení (byl přesvědčen, že se bezprostředně blíží zásadní světodějný zlom a začátek „království Božího“). V posledních chvílích života si zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).
A přece se toto zdánlivě totální fiasko vpravdě „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, helenizovaný Žid, vzdělaný intelektuál a vynikající literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen jakousi okrajovou židovskou sektou, ale stalo se postupně nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci učinili z Ježíše Krista ústřední postavu nového náboženství, vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.
V diskusích pod mými několika články týkajícími se náboženství vystupovalo několik vášnivých odpůrců křesťanství. Obzvláště aktivní byl v těchto diskusích evidentně historicky velmi vzdělaný pisatel vystupující pod nickem „n.o.s.“ (od zednářského Novus Ordo Seclorum), který odmítal z křesťanství úplně všechno, hájil názor, že i historický Ježíš je jen vymyšlenou postavou, že křesťané brutálním způsobem zfalšovali historii, a na křesťanství prostě nenacházel vůbec nic pozitivního.
Podobně jako řada jiných radikálních kritiků (viz např. historik Edward Gibbon, Macharova sbírka „Jed z Judey“) vinil n.o.s. křesťanství hlavně z toho, že barbarsky zničilo rozvinutou antickou kulturu a tak de facto vrhlo Evropu o nějakých 1500 let zpět, že v jeho jménu bylo spáchána spousta odporných zločinů a vedeno mnoho strašných válek.
To všechno je asi pravda.
Nicméně – jako by se i zde nějakým způsobem rekapitulovala ta paradoxní historie počátků křesťanství – ze zmaru a negace se nakonec z křesťanství vyvinulo něco velmi úctyhodného, kulturně sofistikovaného, něco, co inkorporovalo i tu antickou vzdělanost a stalo se spojencem moderní vědy. Moderní křesťanství s hlubokými historickými a dějinotvornými kořeny, zcela smířené s osvícenským humanismem a moderní vědou je, ať se to komu líbí nebo nelíbí, hlavním a nenahraditelným tmelem našeho civilizačního okruhu, který dnes globálně dominuje.
Historie křesťanství od dosti barbarských počátků až po dnešek mi jaksi připomíná přeměnu nevzhledné housenky v docela pěkného motýla (který bude možná ještě hezčí, až úplně vyleze z kukly a narovná si dosud pomuchlaná křídla)...
Možná, že i to zpoždění 1500 let za to stálo – kdo ví, jestli by se svět vyvíjel opravdu lépe, kdyby antická kultura a vzdělanost nebyla přerušena křesťanským barbarstvím a římští císaři by po pár stech letech třeba dostali k dispozici dnešní zbraně hromadného ničení?
Ačkoli si myslím, že křesťanství není „úplně vymyšlené“, že jeho zakladatelé (Ježíš z Nazareta, Pavel z Tarsu, apoštolové) byli historickými osobnostmi, je mi v podstatě jedno, jaká byla historická objektivní skutečnost, kterou bychom zjistili po výletu nějakým strojem času do první poloviny 1. století.
V zásadě by mi ani nevadilo, kdybychom po takovém výletě zjistili, že n.o.s. má pravdu a žádný historický Ježíš neexistoval.
A nepobouřilo by mě ani (na rozdíl od zdejšího diskutéra Pepy Řepy), kdyby se ukázalo, že má pravdu židovská legenda, podle které byl jeho otcem jakýsi římský voják (jak o tom tady před časem psal pan Hvížďala ).
Důležité je, co se z toho všeho postupně vyvinulo a jakou roli to hraje v dnešním světě.
A je mi úplně jedno, do jaké míry je to jakási 2000 let psaná „pohádka“ či „báseň“. Pohádky jsou přece pro formování naší identity zásadně důležité – asi mnohem víc než učebnice...
Nepodceňujme mýty a pohádky!
V diskusi pod jedním mým článkem napsal diskutér vystupující pod jménem Skura:
"Člověk, který není svou vírou zcela obezděn před příbojem pochybností, si položí i velmi sžíravé a bytostné otázky. Není křesťanská víra vlastně "vylhaná pravda", jak se odvážil zeptat již F. M. Dostojevskij, a je vůbec taková "pravda" přes všechna její i případná etická pozitiva, pravdou? (prof. ThDr. Otakar A. Funda, Dr. Theol.)"
Já si myslím, že právě taková „vylhaná pravda“ je v určitém smyslu snad ještě „pravdivější pravdou“, než nějaká ta prvoplánová, jednoduchá, neparadoxní, bezrozporná, na první pohled zřejmá pravda.
Není snad v pravém slova smyslu zázrak, že se z příběhu ubohých outsiderů vyvinula tak mohutná světodějná síla?
Radostné Velikonoce 2011!
(a díky n.o.s-ovi za podnětnou provokaci; myslím, že opravdové, zralé křesťanství by i za takovéto radikální oponenty mělo být vděčné...)
Onen základní příběh křesťanství (ať už pravdivý, nebo více či méně vyfabulovaný) je vskutku fascinující, i když zcela pomineme jakékoli údajné zázračné aspekty:
Nemanželský syn zcela prostého původu se stane charismatickým potulným kazatelem, pokouší se o radikální náboženskou a morální obrodu židovského národa, dopustí se přitom tehdy nejhorší možné blasfémie (prohlásí se za Syna Božího) a je za to popraven nejpotupnějším způsobem.
Hluboce se zmýlil v zásadním bodě svého učení (byl přesvědčen, že se bezprostředně blíží zásadní světodějný zlom a začátek „království Božího“). V posledních chvílích života si zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).
A přece se toto zdánlivě totální fiasko vpravdě „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, helenizovaný Žid, vzdělaný intelektuál a vynikající literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen jakousi okrajovou židovskou sektou, ale stalo se postupně nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci učinili z Ježíše Krista ústřední postavu nového náboženství, vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.
V diskusích pod mými několika články týkajícími se náboženství vystupovalo několik vášnivých odpůrců křesťanství. Obzvláště aktivní byl v těchto diskusích evidentně historicky velmi vzdělaný pisatel vystupující pod nickem „n.o.s.“ (od zednářského Novus Ordo Seclorum), který odmítal z křesťanství úplně všechno, hájil názor, že i historický Ježíš je jen vymyšlenou postavou, že křesťané brutálním způsobem zfalšovali historii, a na křesťanství prostě nenacházel vůbec nic pozitivního.
Podobně jako řada jiných radikálních kritiků (viz např. historik Edward Gibbon, Macharova sbírka „Jed z Judey“) vinil n.o.s. křesťanství hlavně z toho, že barbarsky zničilo rozvinutou antickou kulturu a tak de facto vrhlo Evropu o nějakých 1500 let zpět, že v jeho jménu bylo spáchána spousta odporných zločinů a vedeno mnoho strašných válek.
To všechno je asi pravda.
Nicméně – jako by se i zde nějakým způsobem rekapitulovala ta paradoxní historie počátků křesťanství – ze zmaru a negace se nakonec z křesťanství vyvinulo něco velmi úctyhodného, kulturně sofistikovaného, něco, co inkorporovalo i tu antickou vzdělanost a stalo se spojencem moderní vědy. Moderní křesťanství s hlubokými historickými a dějinotvornými kořeny, zcela smířené s osvícenským humanismem a moderní vědou je, ať se to komu líbí nebo nelíbí, hlavním a nenahraditelným tmelem našeho civilizačního okruhu, který dnes globálně dominuje.
Historie křesťanství od dosti barbarských počátků až po dnešek mi jaksi připomíná přeměnu nevzhledné housenky v docela pěkného motýla (který bude možná ještě hezčí, až úplně vyleze z kukly a narovná si dosud pomuchlaná křídla)...
Možná, že i to zpoždění 1500 let za to stálo – kdo ví, jestli by se svět vyvíjel opravdu lépe, kdyby antická kultura a vzdělanost nebyla přerušena křesťanským barbarstvím a římští císaři by po pár stech letech třeba dostali k dispozici dnešní zbraně hromadného ničení?
Ačkoli si myslím, že křesťanství není „úplně vymyšlené“, že jeho zakladatelé (Ježíš z Nazareta, Pavel z Tarsu, apoštolové) byli historickými osobnostmi, je mi v podstatě jedno, jaká byla historická objektivní skutečnost, kterou bychom zjistili po výletu nějakým strojem času do první poloviny 1. století.
V zásadě by mi ani nevadilo, kdybychom po takovém výletě zjistili, že n.o.s. má pravdu a žádný historický Ježíš neexistoval.
A nepobouřilo by mě ani (na rozdíl od zdejšího diskutéra Pepy Řepy), kdyby se ukázalo, že má pravdu židovská legenda, podle které byl jeho otcem jakýsi římský voják (jak o tom tady před časem psal pan Hvížďala ).
Důležité je, co se z toho všeho postupně vyvinulo a jakou roli to hraje v dnešním světě.
A je mi úplně jedno, do jaké míry je to jakási 2000 let psaná „pohádka“ či „báseň“. Pohádky jsou přece pro formování naší identity zásadně důležité – asi mnohem víc než učebnice...
Nepodceňujme mýty a pohádky!
V diskusi pod jedním mým článkem napsal diskutér vystupující pod jménem Skura:
"Člověk, který není svou vírou zcela obezděn před příbojem pochybností, si položí i velmi sžíravé a bytostné otázky. Není křesťanská víra vlastně "vylhaná pravda", jak se odvážil zeptat již F. M. Dostojevskij, a je vůbec taková "pravda" přes všechna její i případná etická pozitiva, pravdou? (prof. ThDr. Otakar A. Funda, Dr. Theol.)"
Já si myslím, že právě taková „vylhaná pravda“ je v určitém smyslu snad ještě „pravdivější pravdou“, než nějaká ta prvoplánová, jednoduchá, neparadoxní, bezrozporná, na první pohled zřejmá pravda.
Není snad v pravém slova smyslu zázrak, že se z příběhu ubohých outsiderů vyvinula tak mohutná světodějná síla?
Radostné Velikonoce 2011!
(a díky n.o.s-ovi za podnětnou provokaci; myslím, že opravdové, zralé křesťanství by i za takovéto radikální oponenty mělo být vděčné...)