Kdyby se nějaký občan Římské říše přemístil pomocí stroje času do 18. století, asi by se po pár dnech snadno přizpůsobil životu doby o 2000 let pozdější. Kdyby se ale podobně přemístil do doby dnešní, tedy na časové ose jen o nějakých 10% vzdálenější, asi by jen zíral.

Vědecký, a z něj vyplývající technický pokrok byl za posledních 100-200 let skutečně ohromující. Jeho výsledky nevídaným způsobem usnadnily ve velké části světa život, zachránily stamiliony životů, umožnily nám daleko lépe pochopit, jak funguje náš svět.

Na druhé straně přinesl tento pokrok i nesmírně účinné zbraně schopné dokonce zničit během krátké doby celé lidstvo. Vedlejším produktem tohoto pokroku je i ničení životního prostředí v některých částech světa a reálná hrozba globálních změn klimatu vyvolaných intenzivní výrobou energie z fosilních zdrojů.

Často si klademe otázku, jestli ty negativní důsledky vědeckého a technického pokroku nepřevažují a jestli nás snad dokonce nevedou do záhuby. Jestli jsme prostě neotevřeli nějakou Pandořinu skříňku.
Na tuto otázku samozřejmě nelze nějak „vědecky správně“ odpovědět; odpověď závisí do značné míry na subjektivním vyhodnocení toho, co o této věci víme, resp. prostě jaké o ní máme mínění.

Někteří si myslí, že by bylo nejlepší jakýkoli další pokrok zastavit, spokojit se s tím, co už víme (možná na některé nebezpečné vědomosti dokonce raději zapomenout), a soustředit se jen na další pokojnou „stacionární“ existenci.

Já si myslím, že to, co začalo někdy v 17. století už zastavit nejde, a ani by to nebylo správné. Zdá se, že lidé jsou na světě také (nebo možná hlavně) proto, aby se o světě vše, co se jen dozvědět lze. Řekl bych, že je to zásadně důležitou součástí "smysluplného řádu světa" (kterému lze jinými slovy říkat „Boží záměr“) a že je to snad nejdůležitější úkol lidstva.

Myslím, že za nějakých 100 let se lidé budou smát tomu, jaké jsme měli obavy a starosti ve srovnání s těmi jejich (podobně jako se dnes usmíváme někdejším obavám z „vražedné rychlosti“ parních strojů).

Je myslím zřejmé, že rozum a jeho plody, věda a technika, jsou mimořádně důležitými evolučními výhodami našeho druhu. Umožňují mu osídlit nehostinné kraje, zvětšit neuvěřitelně velikost populace, zabránit vyhynutí nějakou vražednou epidemií, ba možná již v nedaleké budoucnosti odvrátit globální katastrofu způsobenou nějakou zbloudilou planetkou či kometou a vyhnout se tak osudu mnoha jiných živočišných druhů při obdobných katastrofách v minulosti. A vsadil bych se, že nakonec učiní lidstvo i poslední zásadní krok a začne kolonizovat vesmír. Existují propočty, že i při použití dopravních prostředků relativně pomalých ve srovnání s rychlostí světla by lidstvo mohlo kolonizovat celou naši Galaxii během relativně krátké doby cca 10 milionů let (samozřejmě za (snad oprávněného) předpokladu, že v Galaxii existuje mnoho obyvatelných planet) .

Nelze samozřejmě vyloučit ani skeptickou možnost, že to vše přece jen brzy bezvýchodně a nesmyslně skončí, že lidé svých možností nevyužijí, nebo že je pokrok vědy a techniky nakonec zahubí. Je dokonce docela možné, že to je osud všech vesmírných civilizací (pokud opravdu existují), když dosáhnou určité úrovně poznání. Pro takový pesimistický scénář by asi nasvědčovalo, kdybychom např. v budoucnosti zjistili, že inteligentní život se ve vesmíru vyvinul i na mnoha jiných místech a vždy po dosažení určité úrovně zanikl, např. v důsledku „efektu čarodějova učně“, kdy třeba i nechtěně rozpoutá nějaké mocné destruktivní děje. Dobře známá je historka o tom, jak Edward Teller před otestováním první vodíkové pumy provedl výpočty, které bezpečně prokázaly, že tento výbuch neodstartuje řetězovou reakci, do které se zapojí veškeré vodíkové atomy na Zemi. Co když ale někdy v budoucnosti v podobné situaci bude výpočet chybný a nějaký zdánlivě bezpečný experiment odstartuje globální zkázu?

Na druhé straně, pokud bychom další pokrok záměrně zastavili, abychom se takové nehodě vyhnuli, mohli bychom naopak špatně dopadnout kvůli nějaké nezvládnutelné epidemii nebo po srážce s velkým meteoritem či planetkou...

A ještě závěrečná poznámka:
Musíme si uvědomit, že o vesmíru toho zřejmě víme směšně málo – vždyť „opravdovou“ vědu dělá lidstvo jen asi o něco víc než 100 let. V naší galaxii (která je jednou z přibližně 200 miliard galaxií ve vesmíru) je zhruba 100 miliard hvězd. A my dnes nevíme skoro nic ani o poměrech panujících na mimozemských objektech naší sluneční soustavy. I kdybychom dopodrobna věděli na kolika místech v naší galaxii existuje život resp. jak to s ním dopadlo (z dnešního hlediska naprosto nepředstavitelný úkol), stále by to byl nepatrný drobeček z celkové takové možné informace na úrovni vesmírné. Nevíme ani, jestli dnešní kosmologický model nemá nějaké zásadní vady, jestli např. základní fyzikální konstanty a zákony nejsou třeba v čase proměnné, jestli neexistují nějaké paralelní světy v jiných dimenzích, které za určitých okolností mohou s naším světem nějak interagovat, nevíme, jestli na některých místech vesmíru, třeba i poměrně blízko nás, nemůže docházet k nějakým fyzikálně dosud naprosto neznámým jevům, o nichž nemáme ani tušení a tudíž ani neumíme formulovat příslušné otázky. Myslím, že není daleko od pravdy přirovnání, že dnešní stav našeho poznání vesmíru je asi takový, jaká by byla úroveň poznání Země, kdyby naše pozorování byla omezena na jedinou místnost s pootevřeným oknem...
Příležitostí pro úžasnou budoucnost, ale i pro nechtěné sebezničení je tedy asi opravdu hodně...