S Václavem Klausem většinou nesouhlasím – ať už jde o jeho euroskepticismus, odpor proti snahám o omezování produkce skleníkových plynů nebo deklarovaný extrémní ekonomický liberalismus („tržní systém bez přívlastků“). Považoval bych za velmi nešťastné, kdyby byl opět zvolen českým prezidentem (bohužel je to ale asi značně pravděpodobné).

Nicméně musím říci, že si Václava Klause velmi vážím za jeho zřejmé přesvědčení, že konflikty se nemají řešit násilnými prostředky. Náleží mu historická zásluha za bezprecedentně pokojné a veskrze úspěšné rozdělení Československa. V době kosovské krize dával docela zřetelně najevo, že příliš nesouhlasí s útokem NATO na Jugoslávii (musím přiznat, že jsem mu to tenkrát měl za zlé…). Ani při útoku na Irák neprojevil žádné zvláštní nadšení (a měl v té souvislosti dokonce jakýsi konflikt s americkým velvyslancem), na rozdíl od Václava Havla, který podepsal dopis vyzývající k násilné akci proti této zemi (a předtím podobně chválil bombardování Jugoslávie, v němž spatřoval humanitární aspekty).
Nyní Václav Klaus docela odvážně a v rozporu s oficiální krátkozrakou politikou vládní koalice veřejně řekl, že by vláda neměla přehlížet odpor veřejnosti proti stavbě radarové základny a kritizoval to, jak vládní zmocněnec Klvaňa trivializuje tento problém. Myslím, že pan prezident velmi dobře vidí, že tento radarový systém je nejspíše součástí snahy připravit si půdu pro vojenské řešení budoucích mezinárodních problémů stylem „operace Irák“.
Václav Klaus si za tento důsledný mírumilovný postoj zaslouží uznání.

Na takovýchto politických postojích upřednostňujících principiálně řešení problémů jednáním, není nic „čecháčkovského“, „mnichovanského“ nebo „appeasmentového“, ať už je zastává kdokoli. Myslím, že dějiny posledních 60 let jasně ukázaly, že k dosažení politických cílů demokratickými státy jsou mnohem účinnější vytrvale uplatňované mírové prostředky nátlaku a ovlivňování protivníka jeho zapojením do sítě hospodářských a společenských vazeb – nejlepším příkladem je zajisté vítězství Západu ve studené válce a rozpad sovětského bloku; často zapomínaným triumfem jiné varianty nenásilného přístupu je i vítězný zápas Mahátmy Gándhího.

Pokusy dosáhnout politických cílů násilnými prostředky se v posledních desetiletích opakovaně ukázaly jako kontraproduktivní nebo přinejlepším velmi sporné (viz koloniální války v 50. letech, Vietnam, nověji bezvýchodná situace v Palestině, Irák). Jsou samozřejmě případy, kdy je potřeba chopit se zbraní proti agresorovi – tak tomu bylo v Koreji nebo v Kuvajtu. To jsou ale evidentně zcela výjimečné situace, na které mezinárodní právo a pravidla fungování OSN pamatují.

Demokratické státy mají jednu obrovskou výhodu – jejich politický a společenský systém má pro lidi kdekoli na světě velkou spontánní přitažlivost, kterou projevují „hlasováním nohama“. Je velká škoda, když tuto výhodu tak lehkomyslně ztrácejí kontraproduktivními vojenskými dobrodružstvími nahrávajícími nepřátelské propagandě a extremistům všeho druhu.