Placebo - věci mezi nebem a zemí?
V diskusi se ukázalo, že některým lidem není moc jasné, co to znamená, když se řekne, že nějaký lék “funguje”. Často to berou způsobem “můj známý to zkusil a za dva dni bylo po potížích”. Není však samozřejmě možné stavět na povrchních dojmech a izolovaných pozitivních případech. Opravdové léky se velmi přísně testují jednak na neškodnost a jednak na objektivní účinnost. K tomu je potřeba dostatečně velkých srovnávaných skupin, aby se dalo provést statistické vyhodnocení. Jedna skupina dostává testovaný lék, druhá “placebo”, tedy např. zcela stejně vyhlížející pilulky, které ale obsahují jen obyčejný mléčný cukr.
V některých případech se jako kontrola podává standardní dosavadní lék, který by v případě úspěchu měl být případně nahrazen tím novým testovaným. Důležité je, že pokus je uspořádán tak, že pacienti neví, jestli dostávají testovaný lék nebo placebo, a ani lékařský personál, který pilulky podává, neví, kdo co dostává. Po vyhodnocení tohoto “dvojitě slepého” pokusu se pak ukáže, jestli testovaný lék pomohl více než placebo (nebo standardní srovnávaný lék).
Velmi zajímavou složkou těchto pokusů je tzv. “placebo efekt”, tedy to, že oproti další srovnávané skupině, která nedostávala ani testovaný lék, ani placebo, jsou obvykle u “skupiny placebo” pozorovány příznivé efekty, někdy i docela výrazné. Zkušení lékaři dobře vědí, že u některých chorob se značnou “psychosomatickou složkou” (nespavost, bolesti hlavy, nechutenství, atd.) může zabrat, když pacientovi dá s patřičně sugestivním slovním doprovodem tajemné pilulky “nejmodernějšího švýcarského léku”, které jsou však ve skutečnosti jen placebem. Jeden můj kolega si liboval, jak na vojně úspěšně léčil u záklaďáků všemožné drobnější poruchy Gastrogelem podávaným spolu s velice autoritativním prohlášením o tom, jak dobrý je to lék (samozřejmě tak neléčil zlomenou nohu nebo otravu krve)... Jsem přesvědčen, že takto fungují i ta homeopatika (u kterých nikdy žádný rigorosní klinický test neprokázal účinnost vyšší než u kontrolního placeba).
To vypadá jako nějaká magie, ale jsou za tím dosud nepříliš probádané fyziologické “psycho-somatické vztahy”, tedy vzájemné ovlivňování psychiky (tedy nervového systému) a různých fyziologických dějů (vnímání bolesti, uvolňování některých hormonů, fungování dýchacího, trávicího, kardiovaskulárního či imunitního systému). Ukazuje se kupodivu, že určité subjektivní očekávání spouští v organismu biochemické děje, které mohou vést k jeho naplňování. Je poměrně hodně známo o molekulárních detailech vztahu mezi nervovým a imunitním systémem; existuje celý obor zvaný neuroimunologie. Řada “hormonů” imunitního systému (říká se jim cytokiny) velmi účinně působí na neurony a naopak řada přenašečů nervových vzruchů umí regulovat některé funkce bílých krvinek. Je velká škoda, že tyto zjevně velmi mocné děje dosud příliš neumíme záměrně ovládat.
Na tomto principu zjevně fungují i úspěšní léčitelé a různí charismatičtí náboženští vůdcové, kteří jsou zřejmě vědomě či nevědomě dobrými psychology a dokáží nějak v pacientech účinně mobilizovat tyto psychosomatické děje. Bylo by jistě dobré, aby si tyto psychologické techniky daleko lépe a systematičtěji osvojili i standardní lékaři; zatím to asi spontánně umí jen málokteří.
Pokud tyto záležitosti pacientovi záměrně “odkouzlíme”, samozřejmě přestanou fungovat, protože zmizí to subjektivní podvědomé “očekávání”. Bylo by jistě pošetilé v rámci boje proti šarlatánům ničit něco, co mnohým pacientům objektivně či aspoň subjektivně pomáhá (důležitou součástí té “účinnosti” jistě může být i vysoká cena takového “léku”, protože to přispěje k vyššímu očekávání úspěchu). Myslím, že by ale bylo rozumnější, kdyby se to vše dělo pod kontrolou lékařů, aby se nezanedbalo něco, na co je placebo efekt prostě krátký. A rozhodně by se tyto záležitosti neměly vydávat za důkaz “věcí mezi nebem a zemí” resp. za důkaz omezenosti či neplatnosti standardních vědeckých principů. K tomu ale více ještě někdy příště…