Kolega blogger Michal Komárek promptně kritizoval můj článek, ve kterém jsem kritizoval článek Respektu, který kritizoval výsledky výzkumu z Potravinářské fakulty VŠCHT.



Zdá se, že M.Komárek nečetl můj článek pozorně – já jsem se rozhodně nezastával nehumánních metod velkochovů hospodářských zvířat (výslovně tam říkám “Já bych sice raději viděl, aby se domácí zvířata nechovala ve velkochovech, ale z důvodů jiných, než je kvalita jejich masa, mléka či vajec.”)!

Zastával jsem se jen objektivních, tedy vědeckých, metod posuzování čehokoli, tedy např. kvality potravin, které nesou označení “bio”.

V diskusi pod článkem zazněly posměšné názory na onen výzkum kolegů z VŠCHT (“K čemu máme platit takový “výzkum”? Každý přece pozná co je dobré – a samozřejmě, že lepší je vajíčko od slepice ze dvorku než od slepice z klecového velkochovu”)
Řada diskutérů pod mým článkem nostalgicky vzpomínala na dávné doby svého dětství, kdy po babiččině venkovském dvorku pobíhala drůbež, v chlívku si spokojeně žilo prase a na lukách se pásly krávy. Ta vajíčka, mléko a domácí jitrnice, to bylo pochutnání! Ne jako ten polosyntetický paskvil, který dnes kupujeme v supermarketu…

Ano, také já jsem původem vesnické dítě, rodiče chovali slepice, kachny a někdy i krůty. S poněkud smíšenými pocity vzpomínám na to, jak jsme s bratrem museli denně chodit králíkům na trávu. A na prázdniny jsme jezdili do rodného Mlýnského Struhadla k dědovi a babičce, kteří měli větší hospodářství včetně sedmi hektarů polí a luk, dvou koní, několika krav a prasat, o slepicích, holubech a králících ani nemluvě.

Ano, všechny ty produkty takto chovaných hospodářských zvířat byly výborné, nebo se tak aspoň chuťově jevily.
Máme si ale klást otázku (a provádět seriozní výzkum), jestli je kvalita takovýchto produktů objektivně lepší než kvalita produktů pocházejících z velkochovů?
Samozřejmě, že si ji máme a musíme klást.

Musíme přece vědět, jestli jsou jakékoli potraviny zdravotně bezpečné, spotřebitel má právo vědět, jestli je pravda to, co mu tvrdí o kvalitě prodejce.

Pokud máme srovnávat různé potravinářské produkty (např. od různých producentů), můžeme hodnotit objektivní vlastnosti (např. provádět biochemické, veterinární či mikrobiologické analýzy). Můžeme také hodnotit subjektivnější vlastnosti (chuť, vůni) – skupina hodnotitelů pak musí dostat “slepé” vzorky a porovnat je bez toho, aniž by věděli, které by měly být podle redaktora Respektu nebo ředitele Greenpeace ty “správné”.

K těm nostalgickým vzpomínkám na bájnou kvalitu “domácích” produktů je třeba střízlivě dodat, že mezi těmi vajíčky se poměrně často našel “pukavec”, což se mi u vajec, která si koupím v supermarketu snad ještě nestalo.
Je takém jisté, že u produktů “ze dvorka” bylo a je mnohem větší riziko nějaké střevní nákazy (např. salmonelóza).

Podmínky, ve kterých žijí zvířata ve velkochovech se nám zdají děsivé, a možná je i ta zvířata skutečně tak vnímají.
Ale možná ne, kdo ví?
V každém případě se dá poměrně objektivně měřit úroveň stresu kterému jsou vystavena, a to stanovením hladiny stresových hormonů (kortikosteroidů) v jejich krvi.
Možná, že výsledky výzkumu kritizovaného Respektem a M.Komárkem, konstatující, že "život za dráty je pro nosnice lepší než biochov. Když slepice vypustíme ven, dostanou se do mnohem většího stresu než v klecích, protože zatímco ve volných chovech se ne všechny dostanou ke krmení, v klecích mají přísun krmiva zajištěn", je pravdivý, i když se nám to na první pohled nezdá?
Je docela dobře možné, že ta zvířata jsou na podmínky, v nichž jsou chována, dobře adaptována, a daleko větší stres by pociťovala, kdybychom je vypustili do volného prostoru.
Ostatně i my lidé žijeme často v podmínkách poněkud připomínajících ty z velkochovů – jsme nuceni snášet přeplněné dopravní prostředky, jsme zavřeni celý den v místnostech s nedostatkem denního světla a čerstvého vzduchu. Přesto bychom asi příliš neuvítali, kdybychom byli “osvobozeni” vypuštěním do džungle.
Myslím, že takovouto eventualitu by příliš neuvítali ani vězni z Mírova...

Nejsem si jist, jestli ty podmínky, ve kterých žila domácí zvířata venkovských hospodářství, byly o tolik humánnější než ty velkochovové. Babička např. vždycky vykrmovala posvícenskou husu tak, že ji imobilizovala v jakémsi koši v chlívku a ládovala ji výživnými šiškami. Vždycky jsem se jako dítě také se znepokojením podivoval tomu, jak je asi pašíkovi v jeho neuvěřitelně zahnojeném malém kotci v chlívku.

To, že kdysi bývali lidé zdravější a odolnější, protože žili v přírodnějších podmínkách a jedli kvalitnější “domácí” stravu, je myslím také jen mýtus.
Faktem naopak je, že lidé ještě před 100 lety běžně umírali na dnes zcela banální choroby, že se vyskytovaly epidemie těžkých infekčních chorob, že dětská úmrtnost byla nejméně stokrát vyšší než dnes. Lidé, kteří celý život těžce pracovali v zemědělství, měli většinou v 50-60 letech v porovnání s dnešními vrstevníky vážné zdravotní problémy.

Ano, dnes jsou problémem tzv. civilizační choroby (např. alergie, autoimunitní nemoci, metabolické choroby pocházející ze špatné životosprávy). Řešením ale není návrat k dřívějším podmínkám “přírodního” života bez očkování, hygieny a zdravotně nezávadné vody a potravin, ale další pokrok ve výzkumu, který dokáže zvládnout poruchy vedoucí k těmto civilizačním chorobám.
Vsadím se, že se to podaří.