Pan Stejskal, stejně jako řada mých známých, se domnívá, že v posledních letech, zejména v souvislosti s nárůstem mezinárodního terorismu, vznikla nová situace a že stávající pravidla ji neumožňují dostatečně efektivně řešit. Bylo by tedy třeba tato pravidla revidovat.

Pan Stejskal to vyjádřil slovy:

„Ty úvahy o revizi mají ale velmi podstatný háček. Pro změnu těchto pravidel je třeba dosáhnout nějakého konsensu. A ten se zejména s navracejícím se imperiálním sebevědomím Ruska i Číny a diktátorských či iracionálně emancipačních vzorců myšlení řady menších států Asie a Afriky jednoduše dosáhnout podle mne nedá.
Takové momenty ( na něčem se v celosvětovém měřítku dohodnout) přicházejí jen párkrát za století (po první a druhé světové válce, po pádu komunismu, Kuvajt je typický příklad). Vždy po nějaké krizi či kataklyzmatu. V mezidobí byla a je situace zcela zablokována.
Proto někteří lidé (státníci, vojáci) cítí potřebu jednat bez ohledu na konsensus. Není to dobré, ale otázkou je, jestli by bylo lepší nejednat vůbec. Já si v některých případech myslím, že ne.“

Já samozřejmě nejsem nijak povolán vyslovovat se k těmto záležitostem, ale na druhé straně si myslím, že na tyto věci, které vlastně do značné míry rozhodují o naší budoucnosti, by asi měl mít každý člověk nějaký názor.

Já tedy názor mám, a velmi silný. V zásadě jsem ho vyjádřil už v předchozím příspěvku - bylo by potřeba co nejvíce respektovat platná mezinárodní pravidla (mnohem důsledněji než dosud), nevymýšlet si účelově nové právně irelevantní termíny (válka s terorem, nepřátelští bojovníci).

Když skončila studená válka, existovala několik let naděje, že bude skutečně nastolen „nový světový pořádek“, kdy bude důsledně vynucováno respektování mezinárodního práva a jeho rušitelé budou trestáni. Vznikly mezinárodní soudy pro válečné zločiny v Jugoslávii (ICTY) a Rwandě ICTR) a mezinárodní soudní dvůr pro zločiny genocidy, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (ICC). Tyto soudy začaly skutečně systematicky fungovat a trestat mezinárodní zločiny spáchané politiky a vojáky. Obrovským úspěchem byla mezinárodní vojenská akce schválená RB OSN, jejímž výsledkem bylo osvobození Kuvajtu násilně okupovaného Irákem. Úspěšný byl i nátlak na vládu Indonesie, který vedl k osvobození Východního Timoru.

Zdálo se, že přes velké problémy, kterým mezinárodní společenství zabránit nedokázalo (konflikty v Jugoslávii a některých afrických zemích), se vývoj pomalu ubírá správným směrem. Varujícím momentem však byla vojenská akce proti Jugoslávii, která měla vyřešit akutní krizi v Kosovu; tato akce NATO nebyla formálně schválená RB OSN a pravidla byla evidentně porušena. Tehdy se asi dalo poměrně věrohodně dalo argumentovat urgentností situace a nutností zabránit obrovské humanitární katastrofě

Po 11. září se však věci začaly rychle měnit k horšímu. Ozbrojená akce proti Afghanistánu, na jehož území byly výcvikové základny teroristů, byla ještě v zásadě legální a s posvěcením RB OSN.

Vláda G.W.Bushe pak ale zahájila bez schválení RB útok na Irák (s odůvodněním, že hrozí akutní nebezpečí použití zbraní hromadného ničení; Tony Blair dramaticky oznamoval, že irácké rakety s chemickými a bakteriologickými zbraněmi mohou do 45 minut zasáhnout Londýn). Když se ukázalo, že tam žádné ZHN nebyly a když se věci v Iráku začaly vyvíjet velmi špatným způsobem, nenásledovalo žádné vyvození osobní zodpovědnosti, natož pokus o potrestání viníků mezinárodním soudem. Naopak - americká vláda a mnozí politikové, politologové a další vlivní lidé začali otevřeně prohlašovat, že mezinárodní právo v dosavadní podobě je zastaralé, nereflektuje novou situaci „války proti teroru“ a že USA mají právo na preventivní údery kdykoli to uznají za vhodné.

Já jsem hluboce přesvědčen, že je to „cesta do pekel“. Teoreticky si lze představit výjimečnou situaci, kdy by taková rychlá vojenská akce bez předchozího zdlouhavého schvalování v RB mohla být nutná. Muselo by se ovšem jednat o něco skutečně mimořádného, co absolutně nesnese odkladu (např. po zjištění, že kdesi v Teroristánu je k okamžitému odpálení na jiný stát připravena raketa s atomovou hlavicí). Pokud by se ovšem posléze ukázalo, že záminka byla falešná a že akce jen přinesla napadené zemi velké škody a zabití a zmrzačení mnoha nevinných teroristánských občanů, musel by příslušný zodpovědný politik nést nejvážnější osobní důsledky svého chybného rozhodnutí.

Nemyslím, že zde platí heslo „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Vždyť v běžném životě neseme samozřejmě také zodpovědnost za důsledky svých špatných, třebaže dobře míněných činů. Budu-li mít dojem, že se v sousedově bytě schází tlupa nebezpečných zločinců a ve vhodné chvíli rozrazím dveře a všechny přítomné postřílím, nebudu pochválen dokonce ani v případě, že to opravdu zločinci budou. A ještě horší to samozřejmě bude, když se ukáže, že to byli nevinní návštěvníci - nic mi nepomůže, že jsem si myslel, že likviduji bandu sadistických vrahů.

Myslím, že správné by bylo, aby právě zdaleka nejsilnější stát dnešního světa šel příkladem - snažil se posílit OSN, samozřejmě respektovat mezinárodní právo a důsledně nutit všechny ostatní, aby je respektovali (viz zářný příklad potrestání agresora v Kuvajtu). Není přece možné, aby mezinárodní právo platilo jen pro ty ostatní a pro USA ne?? To, že si ten či onen americký prezident myslí (třeba i s podporou bývalého českého prezidenta), že mezinárodní právo porušuje z těch nejušlechtilejších důvodů, skoro nic neznamená. Úplně totéž si totiž může myslet kterýkoli jiný narušitel mezinárodního práva. Není pravda, že systém založený na mezinárodním právu a (obtížně dosažitelném) konsensu musí být neúčinný a „appeasmentový“ - viz ten příklad Kuvajtu...

V naprosté většině případů přece to, že někteří členové RB nechtějí dát souhlas s nějakou vojenskou akcí znamená, že důvody nejsou tak urgentní, resp. že asi existují ještě mírnější prostředky jak situaci řešit.
Pokud bychom přijali předpoklad (jak evidentně mnozí automaticky činí), že „Amerika má vždycky pravdu“ a na mínění pochybných států jako Ruska a Číny netřeba brát ohled, pak by logickým důsledkem bylo, že můžeme zrušit OSN a ušetřené peníze utrácet smysluplněji.

Nechápu, jak mnozí rozumní a jinak čestní lidé mohou horlivě podporovat destrukci systému mezinárodního práva a jeho nahrazování principem násilí. To může být asi zprvu vedené dobrými úmysly, ale je jisté, že takový systém založený hlavně na síle si brzy přestane dělat s mravnou motivací velké starosti, nehledě už vůbec na to, že to, co za chvályhodný motiv považuje jeden, může druhému připadat mnohem méně chvályhodným... Je zřejmé, že na „systému“ založeném na právu silnějšího má evidentně zájem hlavně onen Eisenhowerův „vojensko-průmyslový komplex“ všech silných zemích světa, ale především ten zdaleka nejsilnější, americký.

Modlím se, aby příští americká vláda udělala radikální obrat, aby se USA staly hlavním pilířem mezinárodního právního systému, aby se zasadily o modernizaci a zefektivnění OSN a aby se tak zastavil současný pád do hlubin světa ovládaného pouze právem silnějšího. Nedala by se v tomto smyslu zorganizovat nějaká petice? Kdyby jí podepsala třeba jen jedna nebo dvě miliardy lidí, třeba by to pomohlo :-) ?