V dobách „reálného socialismu“ jsme byli zvyklí na orwellovské překrucování významu slov - prolhané sovětské noviny se jmenovaly „Pravda“, nedemokratický autoritativní systém se nazýval „lidová demokracie“, justiční zločiny byly „přehmaty“, sestřelení civilního letadla bylo „ukončením letu“, ekonomické neúspěchy byly těžkopádně propagandisticky prezentovány jako úspěchy socialismu.

Nyní zažíváme bohužel něco podobného - americký prezident vyhlásil před 6 lety „válku s terorem“. To lze snad udělat v okamžiku vzedmutí emocí v jakési propagandistické rovině, ale on to myslí doslova - když teď vedeme válku, lze ospravedlnit věci, které by se jinak ospravedlnit nedaly - vojenské zásahy v cizích zemích s velkým počtem civilních obětí, rozsáhlé odposlouchávání vlastních i cizích občanů, gigantické zadlužování státu, nevídané náklady na zbrojení. Vzhledem k jaksi mimořádné povaze této „války“ v ní dokonce neplatí ani běžné válečné konvence o válečných zajatcích – ti mohou být po orwellovském přejmenování na „nepřátelské bojovníky“ internováni na vojenské základně na neomezenou dobu a s odepřením jakýchkoli práv.

K tomuto tématu bylo již asi řečeno úplně vše, a mnohem lépe než to svedu já, ale přece jen neodolám, abych něco neřekl – myslím, že dnes snad ani neexistuje závažnější téma.

Pojem „válka“ má z hlediska mezinárodního práva docela přesný význam, nelze s ním zacházet libovolně ve stylu novinářské „bitvy o zrno“ nebo „boje s nepoctivými taxikáři“. OSN byla před více než 60 lety založena hlavně proto, aby bylo zabráněno vypuknutí válek, aby byla stanovena pravidla, kdy a za jakých okolností lze pouze vést oprávněně válku jako krajní prostředek řešení mezinárodních problémů.

Zatímco v případě války za osvobození Kuvajtu z irácké okupace i v případě operace proti talibánskému Afghánistánu byly tyto podmínky splněny (souhlas Rady bezpečnosti po vyčerpání všech ostatních možností), v případě války proti Saddámovu Iráku tomu tak nebylo.

Je zcela nepochybné, že v Iráku vládla hnusná krvavá diktatura, na druhé straně je pravda i to, že útok proti Iráku NEBYL zdůvodňován potřebou odstranit ji (dokonce byla taková motivace explicitně popírána). Není třeba připomínat, co bylo oficiálním důvodem (resp. záminkou), ani to, že k akci nedala předběžný souhlas Rada bezpečnosti OSN. Netřeba diskutovat, zda Bush, Blair a spol. věděli nebo nevěděli o neexistenci zbraní hromadného ničení – podstatné je, že bylo zásadním způsobem porušeno mezinárodní právo, a že od nynějška bude pro každého mnohem snazší jednat pouze na základě práva silnějšího a neohlížet se na nějaká ještě jakž takž respektovaná pravidla mezinárodního společenství. Mezinárodní právo by asi mohlo být rehabilitováno pouze tak, že by se proti viníkům postupovalo podle pravidel, která byla uplatněna třeba proti Slobodanu Miloševičovi, některým africkým vůdcům a podobným rušitelům mezinárodních pravidel. Nemyslím si však, že se k tomu schyluje... Spíše se asi schyluje k dalšímu obdobnému případu „preventivního zásahu“ v Íránu - intenzivní propagandistická příprava již naplno běží.

Čas od času čteme o „přehmatech“ k jakým v této „válce“ dochází – např. před časem jsem zaznamenal drobnou zprávičku, že v důsledku chyby amerických vojáků zahynulo omylem 7 afghánských policistů, zcela nedávno soukromá bezpečnostní služba postřílela několik civilistů, když se domnívala, že byla někým napadena (její šéf ale v Kongresu pevným hlasem prohlásil, že jednali zcela správně). Jak by tato zpráva vypadala, kdyby k podobné chybě došlo třeba na území USA nebo Velké Británie?

Před delším časem jsem viděl ještě zajímavější zprávu – velitel amerického letadla uviděl pomocí své sofistikované optiky na afghánské silnici konvoj několika vozidel a vedle něj skupinu mužů, které evidentně vedl nápadně vysoký muž připomínající unikajícího talibanského vůdce mullu Umara. Letadlo tedy na skupinu zaútočilo a možné teroristy zlikvidovalo. Dodatečně se ukázalo, že to byli předáci místního kmene, kteří směřovali na zasedání provinčního parlamentu. Inu, chybička se vloudí, spraví to tiskové prohlášení s vyjádřením upřímného politování...

Kdyby se britská nebo španělská vláda podobným způsobem vypořádávala se severoirskými nebo baskickými teroristy, došlo by nepochybně v rámci „války s terorem“ k bombardování domů obývaných podezřelými teroristy (s nevyhnutelnými „vedlejšími oběťmi“ – ale co se dá dělat, jsme ve válce, n‘est ce pas?). To je nepředstavitelné – ale jen v Evropě nebo v Americe; v nějakém Iráku nebo Afghánistánu (ale i v Libanonu a v Palestině) je to OK... Co kdyby byli potenciální teroristé rozptýleni po New Yorku nebo Londýně (jako že asi jsou) – byly by i tam uplatňovány válečné metody s nevyhnutelnými „collateral damages“?? Absurdní, což...

Jakmile máme problém s teroristy „doma“, řešíme jej (jedině správně) jako problém kriminální, a tento způsob má dobré výsledky, jak je vidět na mnoha případech v nedávné minulosti v Německu, Itálii, Velké Británii či Španělsku. Je přece potřeba vycházet z toho, že máme co dělat s aktivitami politicky motivované zločinecké organizace (jako RAF, Rudé brigády, ETA, IRA, dříve OAS, ještě dříve koncem 19. století anarchisté). To znamená, ze je potřeba nakládat s nimi standardními způsoby jako s nebezpečnými zločinci – a na to přece máme v civilizovaných zemích osvědčená pravidla?
Není přece možné, abychom třeba vyhlásili v našich městech „válku pouličnímu zločinu“ s použitím stejných metod – tvrdé vojenské akce s nevinnými civilními oběťmi , nasazení „chytrých bomb“, internace a la Guantánamo....

To, co se v rámci oné „války s terorem“ děje, je bohužel popřením zásad, na kterých stojí naše skvělá (to myslím zcela vážně) západní civilizace. Nějaký kaprál odchytí někde ve světě někoho, koho považuje (možná většinou i oprávněně) za potenciálního „teroristu“. Ten je odvezen do cely (resp. klece) na oné pověstné základně a držen tam jakkoli dlouho, bez jakýchkoli právních pravidel (ovšem se slušnou stravou, slušivým oranžovým oblečením a přístupem ke Koránu – všechna čest!). Ten kaprál, resp. jeho kolegové tak vlastně plní současně funkci policisty, žalobce, soudce a nakonec i žalářníka.

A civilizovaný svět se na to dívá a celkem nic neříká... Od jednoho vysoce postaveného diplomata jsem v soukromém rozhovoru slyšel zcela vážně míněné zdůvodnění vpádu do Iráku – „Bylo přece potřeba vyzkoušet v praxi nové zbraňové systémy a hlavně způsoby armádní komunikace!“
PROMIŇTE, ALE TO SNAD OPRAVDU NENÍ MOŽNÉ...