Bratři Mašínové - hrdinové nebo zločinci?
Před nedávnem vyvolala pozornost poznámka pana premiéra o tom, že bratři Mašínové byli hrdiny protikomunistického odboje. Toto téma ožívá v médiích čas od času již více než 15 let, zpravidla v souvislosti s blížícím se vyznamenáváním na Hradě 28. října.
Ačkoli je to asi všeobecně známo, připomeňme fakta: Bratři Mašínové zorganizovali počátkem padesátých let odbojovou skupinu, která provedla několik sabotážních akcí (např. podpalování stohů slámy). Pro svoji odbojovou činnost (inspirovanou tím, co dělal za války jejich otec, hrdina protinacistického odboje) si potřebovali opatřit zbraně a peníze. Přitom zabili dva policisty (jednoho z nich omámili a spoutaného podřízli) a v podstatě nešťastnou náhodou při rvačce o revolver také ozbrojeného civilistu (během přepadu podnikové pokladní, která vezla z banky výplaty –onen ozbrojený muž jí dělal doprovod). Posléze se úspěšně prostříleli Západního Berlína, přičemž zahynulo několik východoněmeckých vojáků a policistů.
K této otázce se velmi nedávno objevil v diskusi pod blogovým příspěvkem Jana Urbana také následující výrazný názor:
Bratři Mašínové nezabíjeli žádné nevinné lidi, ale aktivní přisluhovače režimu členy SNB a pokladníka, který bránil státní i.e. komunistické peníze atd. Tito lidé si svůj osud zvolili sami.
Mašínové měli úplně stejné právo bojovat proti tomuto zločinnému režimu jako ho měli partyzáni či odbojáři za druhé světové války (jednostranně Němci vyhlášený protektorát také nebyl s Říší ve válečném stavu, a přesto byl odboj - když při něm padli i civilisté i.e. četníci, příslušníci vládního vojska, pokladníci, úředníci - zcela legitimní). Jednostranně komunisty vyhlášená (nezvolená) bolševická republika také nikoho nezavazovala (resp. nebyl důvod se cítit být vázán) k poslušnosti, neboť byla stejně nelegální.
Jsem z hloubi duše přesvědčen, že bratry Mašíny nelze označit za hrdiny, ačkoli jistě byli neuvěřitelně odvážní a jejich motivace byla subjektivně „idealistická“. Jejich případné vyznamenání by bylo dalším mimořádně politováníhodným krokem v „studené občanské válce“ rozdmychávané tak usilovně některými našimi politiky už od poloviny 90. let a jistě by vedlo k tomu, že řada nositelů prezidentských vyznamenání by je na protest vrátila.
Nemohu než bezvýhradně souhlasit s B.Doležalem, který před rokem napsal:
„Při posuzování aktivit tohoto duhu (například při úvahách o jejich společenském ocenění) je však nutné ..... ptát se po legitimitě tohoto počínání: tj. nakolik bylo přiměřené době a místu. A tady je problém: Skupina Mašínových používala prostředky běžné v občanské válce v době, kdy u nás žádná občanská válka nebyla. Nemohli být svému okolí srozumitelní a nemohli toto okolí k ničemu rozumnému inspirovat. (S tím souvisí i docela praktické potíže: jak měl ten člověk, který doprovázel pokladní s penězi, poznat, že nejde o obyčejné loupežné přepadení?) Z toho plyne, že šlo o přehnaný, radikální pokus. Takové věci zpravidla nadělají víc škody než užitku ........ . Proto kdyby probíhal plebiscit o tom, zda mají členové skupiny Mašínových být za svou činnost vyznamenáni, nemohl bych hlasovat "ano" ".
Ano, je úplně zřejmé, že se činy bratrů Mašínových tehdejšímu brutálnímu komunistickému režimu ve skutečnosti velmi hodily, protože byly využity jak propagandisticky, tak jako záminka k dalším represím, a že se tedy naprosto minuly zamýšleným účinkem. Něco podobného byl přece obdobný tragický případ v Babicích, kdy vražda místních komunistických funkcionářů byla provedena s největší pravděpodobností agentem StB, což posloužilo pro rozpoutání rozsáhlých represálií.
Konání bratří Mašínů a jejich kamarádů lze podle mého hlubokého přesvědčení s odstupem hodnotit jako politováníhodné, neuvážené, velmi nešťastné, ba tragické. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby zabili příslušníka SNB při zatýkání, při obraně vlastního života v nouzi nejvyšší (jak tomu bylo v případě zabití východoněmeckých policistů a vojáků během útěku do Berlína), případně kdyby útok odbojové skupiny směřoval např. proti prokurátorům z politických procesů nebo vrcholným představitelům vražedného režimu.
Obhájci Mašínových, jako p. Stejskal, říkají, že režim, proti kterému se postavili, byl nelegitimní a že bylo tedy nejen přípustné, ale dokonce úctyhodné bojovat proti němu všemi prostředky.
Chtěl bych se tedy zeptat zastánců bratří Mašínových, jestli prostředky použité bratry Mašíny (ničení veřejného majetku, ozbrojené loupeže za účelem opatření si prostředky a zbraně pro odbojovou činnost, atd.) byly podle jejich názoru legitimní po celé období 1948-1989? Nebo jen třeba v tom opravdu krvavém stalinistickém období? A co třeba v normalizačním období – tam byly oprávněné pouze útoky výbušninami proti nástěnkám (p. Hučín), nebo i akce většího rozsahu s oběťmi na životech „přisluhovačů“? Byli legitimními cíli takového chvályhodného protikomunistického odboje třeba žáci vojenské střední školy, na které studoval p. Topolánek?
Jaké všechny sabotážní akce byly oprávněné – přepady bank, vykolejování vlaků, zabíjení jakýchkoli „přisluhovačů“, tedy samozřejmě všech členů KSČ, vojáků, esenbáků, učitelů (indoktrinovali přece děti tou ideologií nelegitimního režimu), osob jakkoli veřejně činných, konec konců všech státních zaměstnanců? „Přisluhovači“ jsme samozřejmě byli v určitém smyslu téměř všichni, kteří jsme nijak aktivně neprojevovali odpor, ale většinou se různými způsoby víceméně pasivně či dokonce aktivně podíleli na fungování tehdejší společnosti...
Srovnání s protinacistickým odbojem podle mého názoru naprosto není na místě. V 50. letech nezuřil světový válečný konflikt, komunistické vlády byly mezinárodně diplomaticky uznané, jednali s nimi představitelé demokratických států, neexistovala žádná mezinárodně uznaná čs. exilová vláda. Dokonce i kdyby za protektorátu nějaký odbojář zabil při přepadu českého četníka nebo civilistu převážejícího výplatu zaměstnancům, asi by nemohl být považován za kladného hrdinu...
Je mi líto, ale názor, že v době komunistického režimu bylo morálně přípustné zabíjet příslušníky SNB a pokladníky střežící státní peníze, nebo že vzhledem k problematické legitimitě tohoto režimu lidé nemuseli respektovat v zásadě žádná zákonná pravidla, je pro mě prostě skandální asi stejně jako názory násilných rasistů nebo teroristů jakéhokoli ražení.
Obecně myslím, že bychom neměli pohlížet se sympatiemi na násilné činy odporu proti jakýmkoli více či méně nelegitimním režimům (např. různá „národně osvobozenecká hnutí“), pokud nejde o něco opravdu mimořádného (opravdu krvavý, genocidní režim, probíhající válečný konflikt). Ostatně i otázka, který režim je či není legitimní, může být (a je) subjektivně zodpovídána různými lidmi různě (viz nejrůznější teroristické skupiny).
Není snad mravním základem evropské civilizace křesťanství? Je snad v souladu s křesťanskou morálkou použití brutálního násilí vůči skutečným či domnělým „přisluhovačům“ nemravného, nelegitimního či pololegitimního režimu (požívajícího nota bene formálního mezinárodního uznání...)? Nestojí snad morálně daleko výše odpor nenásilný, typu M.Gándhího nebo Charty 77, který bývá v posledku asi také účinnější?
Myslím, že prostě za všech okolností se slušní lidé mají snažit dodržovat základní pravidla v zásadě odvozená z Desatera a k ozbrojenému násilí se uchylovat jen za zcela mimořádných okolností. To platí jak na úrovni jednotlivců ve společnosti, tak na úrovni států.
Myslím, že otázka morálního hodnocení násilného odporu proti komunistickému režimu souvisí s dalšími, důležitějšími otázkami naší minulosti, jako např.: Je na místě klást rovnítko mezi komunismus a nacismus? Je možno považovat režim z období 1948-1989 za v zásadě stále stejný a „totalitní“?
K tomu se vrátím někdy příště.
Ačkoli je to asi všeobecně známo, připomeňme fakta: Bratři Mašínové zorganizovali počátkem padesátých let odbojovou skupinu, která provedla několik sabotážních akcí (např. podpalování stohů slámy). Pro svoji odbojovou činnost (inspirovanou tím, co dělal za války jejich otec, hrdina protinacistického odboje) si potřebovali opatřit zbraně a peníze. Přitom zabili dva policisty (jednoho z nich omámili a spoutaného podřízli) a v podstatě nešťastnou náhodou při rvačce o revolver také ozbrojeného civilistu (během přepadu podnikové pokladní, která vezla z banky výplaty –onen ozbrojený muž jí dělal doprovod). Posléze se úspěšně prostříleli Západního Berlína, přičemž zahynulo několik východoněmeckých vojáků a policistů.
K této otázce se velmi nedávno objevil v diskusi pod blogovým příspěvkem Jana Urbana také následující výrazný názor:
Bratři Mašínové nezabíjeli žádné nevinné lidi, ale aktivní přisluhovače režimu členy SNB a pokladníka, který bránil státní i.e. komunistické peníze atd. Tito lidé si svůj osud zvolili sami.
Mašínové měli úplně stejné právo bojovat proti tomuto zločinnému režimu jako ho měli partyzáni či odbojáři za druhé světové války (jednostranně Němci vyhlášený protektorát také nebyl s Říší ve válečném stavu, a přesto byl odboj - když při něm padli i civilisté i.e. četníci, příslušníci vládního vojska, pokladníci, úředníci - zcela legitimní). Jednostranně komunisty vyhlášená (nezvolená) bolševická republika také nikoho nezavazovala (resp. nebyl důvod se cítit být vázán) k poslušnosti, neboť byla stejně nelegální.
Jsem z hloubi duše přesvědčen, že bratry Mašíny nelze označit za hrdiny, ačkoli jistě byli neuvěřitelně odvážní a jejich motivace byla subjektivně „idealistická“. Jejich případné vyznamenání by bylo dalším mimořádně politováníhodným krokem v „studené občanské válce“ rozdmychávané tak usilovně některými našimi politiky už od poloviny 90. let a jistě by vedlo k tomu, že řada nositelů prezidentských vyznamenání by je na protest vrátila.
Nemohu než bezvýhradně souhlasit s B.Doležalem, který před rokem napsal:
„Při posuzování aktivit tohoto duhu (například při úvahách o jejich společenském ocenění) je však nutné ..... ptát se po legitimitě tohoto počínání: tj. nakolik bylo přiměřené době a místu. A tady je problém: Skupina Mašínových používala prostředky běžné v občanské válce v době, kdy u nás žádná občanská válka nebyla. Nemohli být svému okolí srozumitelní a nemohli toto okolí k ničemu rozumnému inspirovat. (S tím souvisí i docela praktické potíže: jak měl ten člověk, který doprovázel pokladní s penězi, poznat, že nejde o obyčejné loupežné přepadení?) Z toho plyne, že šlo o přehnaný, radikální pokus. Takové věci zpravidla nadělají víc škody než užitku ........ . Proto kdyby probíhal plebiscit o tom, zda mají členové skupiny Mašínových být za svou činnost vyznamenáni, nemohl bych hlasovat "ano" ".
Ano, je úplně zřejmé, že se činy bratrů Mašínových tehdejšímu brutálnímu komunistickému režimu ve skutečnosti velmi hodily, protože byly využity jak propagandisticky, tak jako záminka k dalším represím, a že se tedy naprosto minuly zamýšleným účinkem. Něco podobného byl přece obdobný tragický případ v Babicích, kdy vražda místních komunistických funkcionářů byla provedena s největší pravděpodobností agentem StB, což posloužilo pro rozpoutání rozsáhlých represálií.
Konání bratří Mašínů a jejich kamarádů lze podle mého hlubokého přesvědčení s odstupem hodnotit jako politováníhodné, neuvážené, velmi nešťastné, ba tragické. Něco jiného by samozřejmě bylo, kdyby zabili příslušníka SNB při zatýkání, při obraně vlastního života v nouzi nejvyšší (jak tomu bylo v případě zabití východoněmeckých policistů a vojáků během útěku do Berlína), případně kdyby útok odbojové skupiny směřoval např. proti prokurátorům z politických procesů nebo vrcholným představitelům vražedného režimu.
Obhájci Mašínových, jako p. Stejskal, říkají, že režim, proti kterému se postavili, byl nelegitimní a že bylo tedy nejen přípustné, ale dokonce úctyhodné bojovat proti němu všemi prostředky.
Chtěl bych se tedy zeptat zastánců bratří Mašínových, jestli prostředky použité bratry Mašíny (ničení veřejného majetku, ozbrojené loupeže za účelem opatření si prostředky a zbraně pro odbojovou činnost, atd.) byly podle jejich názoru legitimní po celé období 1948-1989? Nebo jen třeba v tom opravdu krvavém stalinistickém období? A co třeba v normalizačním období – tam byly oprávněné pouze útoky výbušninami proti nástěnkám (p. Hučín), nebo i akce většího rozsahu s oběťmi na životech „přisluhovačů“? Byli legitimními cíli takového chvályhodného protikomunistického odboje třeba žáci vojenské střední školy, na které studoval p. Topolánek?
Jaké všechny sabotážní akce byly oprávněné – přepady bank, vykolejování vlaků, zabíjení jakýchkoli „přisluhovačů“, tedy samozřejmě všech členů KSČ, vojáků, esenbáků, učitelů (indoktrinovali přece děti tou ideologií nelegitimního režimu), osob jakkoli veřejně činných, konec konců všech státních zaměstnanců? „Přisluhovači“ jsme samozřejmě byli v určitém smyslu téměř všichni, kteří jsme nijak aktivně neprojevovali odpor, ale většinou se různými způsoby víceméně pasivně či dokonce aktivně podíleli na fungování tehdejší společnosti...
Srovnání s protinacistickým odbojem podle mého názoru naprosto není na místě. V 50. letech nezuřil světový válečný konflikt, komunistické vlády byly mezinárodně diplomaticky uznané, jednali s nimi představitelé demokratických států, neexistovala žádná mezinárodně uznaná čs. exilová vláda. Dokonce i kdyby za protektorátu nějaký odbojář zabil při přepadu českého četníka nebo civilistu převážejícího výplatu zaměstnancům, asi by nemohl být považován za kladného hrdinu...
Je mi líto, ale názor, že v době komunistického režimu bylo morálně přípustné zabíjet příslušníky SNB a pokladníky střežící státní peníze, nebo že vzhledem k problematické legitimitě tohoto režimu lidé nemuseli respektovat v zásadě žádná zákonná pravidla, je pro mě prostě skandální asi stejně jako názory násilných rasistů nebo teroristů jakéhokoli ražení.
Obecně myslím, že bychom neměli pohlížet se sympatiemi na násilné činy odporu proti jakýmkoli více či méně nelegitimním režimům (např. různá „národně osvobozenecká hnutí“), pokud nejde o něco opravdu mimořádného (opravdu krvavý, genocidní režim, probíhající válečný konflikt). Ostatně i otázka, který režim je či není legitimní, může být (a je) subjektivně zodpovídána různými lidmi různě (viz nejrůznější teroristické skupiny).
Není snad mravním základem evropské civilizace křesťanství? Je snad v souladu s křesťanskou morálkou použití brutálního násilí vůči skutečným či domnělým „přisluhovačům“ nemravného, nelegitimního či pololegitimního režimu (požívajícího nota bene formálního mezinárodního uznání...)? Nestojí snad morálně daleko výše odpor nenásilný, typu M.Gándhího nebo Charty 77, který bývá v posledku asi také účinnější?
Myslím, že prostě za všech okolností se slušní lidé mají snažit dodržovat základní pravidla v zásadě odvozená z Desatera a k ozbrojenému násilí se uchylovat jen za zcela mimořádných okolností. To platí jak na úrovni jednotlivců ve společnosti, tak na úrovni států.
Myslím, že otázka morálního hodnocení násilného odporu proti komunistickému režimu souvisí s dalšími, důležitějšími otázkami naší minulosti, jako např.: Je na místě klást rovnítko mezi komunismus a nacismus? Je možno považovat režim z období 1948-1989 za v zásadě stále stejný a „totalitní“?
K tomu se vrátím někdy příště.