Dnes je Velký pátek, a tak by asi bylo dobré si to připomenout nějakým aspoň trochu relevantním textem. Před časem jsem se na těchto stránkách již třikrát (zde, zde, zde) vyjadřoval ke vztahu vědy a náboženství - nejprve ve vztahu k evoluci, potom trochu obecněji. Dnes bych toto téma opustil několika posledními poznámkami.
Dobře vím, že k Velkému pátku a Velikonocům by se mnohem víc hodilo něco jiného, ale snad se toho ujme třeba někdo povolanější (třeba M.Putna?).

Je třeba poctivě připustit, že ono „esenciální náboženství“ dobře kompatibilní s moderní vědou, o kterém jsem tady opakovaně psal, asi přece jen nemá takovou bezprostřední schopnost být oporou a útěchou prostému člověku v jeho každodenních problémech, jako tradiční náboženství slibující posmrtnou odměnu za řádný a zbožný, i když třeba i velmi těžký nebo i tragický život. Víra v osobního Boha a možnost komunikovat s ním prostřednictvím modlitby je pro upřímně věřícího asi něco emocionálně přijatelnějšího než abstraktnější víra v onoho „filosofického Boha“ vyznávaného coby postupně se vyjevující smysluplný řád světa a zdroj jeho existence. Pro mnohé má ono "esenciální náboženství" prostě až příliš blízko ateismu.

Ačkoli dosavadní vývoj a evidentní spontánní sebeorganizace světa se zdá velice sugestivně nasvědčovat tomu, že tento vývoj bude směřovat dál k nějakému grandióznímu „teilhardovskému“ vyústění, nelze samozřejmě vyloučit i skeptickou možnost, že to vše přece jen brzy bezvýchodně a nesmyslně skončí, že svět žádný budoucí smysl nemá. Pro takový pesimistický scénář by asi nasvědčovalo, kdybychom např. v budoucnosti zjistili, že inteligentní život se ve vesmíru vyvinul i na mnoha jiných místech a vždy po dosažení určité úrovně zanikl, např. v důsledku „efektu čarodějova učně“, kdy třeba i nechtěně rozpoutá nějaké mocné destruktivní děje. Dobře známá je historka o tom, jak Edward Teller před otestováním první vodíkové pumy provedl výpočty, které bezpečně prokázaly, že tento výbuch neodstartuje řetězovou reakci, do které se zapojí veškeré vodíkové atomy na Zemi. Co když někdy v budoucnosti v podobné situaci bude výpočet chybný a nějaký zdánlivě bezpečný experiment odstartuje globální zkázu?

Musíme si uvědomit, že o vesmíru toho zřejmě víme směšně málo – vždyť „opravdovou“ vědu dělá lidstvo jen asi o něco víc než 100 let. V naší galaxii (která je jednou z přibližně 100 miliard galaxií ve vesmíru) je zhruba 100 miliard hvězd. My dnes nevíme skoro nic ani o poměrech panujících na mimozemských objektech naší sluneční soustavy. I kdybychom dopodrobna věděli na kolika místech v naší galaxii existuje život resp. jak to s ním dopadlo (z dnešního hlediska naprosto nepředstavitelný úkol), stále by to byl nepatrný drobeček z celkové takové možné informace na úrovni vesmírné. Nevíme ani, jestli dnešní kosmologický model nemá nějaké zásadní vady, jestli např. základní fyzikální konstanty a zákony nejsou třeba v čase proměnné, jestli neexistují nějaké paralelní světy v jiných dimenzích, které za určitých okolností mohou s naším světem nějak interagovat, nevíme, jestli na některých místech vesmíru, třeba i poměrně blízko nás, nemůže docházet k nějakým fyzikálně dosud naprosto neznámým jevům, o nichž nemáme ani tušení a tudíž ani neumíme formulovat příslušné otázky. Myslím, že není daleko od pravdy přirovnání, že dnešní stav našeho poznání vesmíru je asi takový, jaká by byla úroveň poznání Země, kdyby naše pozorování byla omezena na jedinou místnost s pootevřeným oknem.

To, jestli si v takové situaci vybereme optimistickou či pesimistickou variantu základního religiózně-vědeckého světonázoru, je evidentně pouze věcí víry a intuice; žádné příliš silné racionální podklady nemáme. Já osobně dávám přednost té optimistické variantě, která mi připadá jednak přece jen trochu pravděpodobnější, ale hlavně mnohem příjemnější.

Ještě malá poznámka o zázracích: před několika lety jsem se setkal na vědecké konferenci s význačným italským lékařem a vědcem, který byl předsedou vatikánské komise pro ověřování zázraků. Svatí katolické církve musí jak známo způsobit aspoň jeden prokazatelný zázrak, aby mohli být kanonizováni. To působí na většinu dnešních lidí jako až směšný anachronismus. Onen italský profesor tvrdil, že přes svůj počáteční skepticismus musel přijmout fakt, že zázraky se prokazatelně dějí, a to i v důsledku modlitby k určitému svatému. Uváděl mi příklady událostí (vyléčení ze smrtelné nemoci, resuscitace klinicky mrtvých), které byly podle něj naprosto nezpochybnitelně zdokumentovány a které podle jeho velmi bohatých lékařských zkušeností nemohly být vysvětleny přirozeným způsobem. Pochopitelně si nadále zachovávám skeptický názor, ale na druhé straně těžko mohu tohoto člověka jen tak obvinit z podvodu nebo aspoň z hloupé lehkovážnosti (i když myslím, že jakožto celoživotní pravověrný katolík tradičního ražení asi tak úplně objektivní být nemohl). Člověk si přesto chtě nechtě musí klást otázku – co by se muselo stát, aby to nás skeptiky přesvědčilo? Co když přece jen, ať už je to jakkoli neuvěřitelné, existuje nějaké to nemateriální zásvětí, z něhož k nám občas zavítá zjevení Panny Marie? Na druhé straně – kdyby tomu tak opravdu bylo, pro Pannu Marii by bylo hračkou zjevit se třeba opakovaně na Times Square a tím podat jasný důkaz… Kdosi mi ovšem namítl, že ani to by nás moderní skeptiky asi nepřesvědčilo - asi bychom jen řekli „ty hologramy jsou dneska opravdu fantasticky dokonalé...“.
Ostatně, uvádí se, že něco velmi podobného tomu výše uvedenému "zázraku na Times Square" se před tisíci svědky stalo 13.10.1917 v portugalské Fatimě (viz zde).

A závěrem – hezké Velikonoce všem čtenářům, ať už se mnou souhlasí, nebo ne. A nezapomínejme, že Velikonoce rozhodně nejsou jen folklórním svátkem malovaných vajíček... A také nezapomínejme, že neustále žijeme v jakémsi "generálním zázraku" našeho světa (odpusťte, jestli to zní moc pateticky...).

Podobný článek vyšel v roce 2003 v Revue Universum