Posledně jsem polemizoval s článkem paní Mihovičové obhajujícím homeopatii; dnes bych chtěl podobně polemizovat s jiným jejím článkem (zde), ve kterém ostře vystupuje proti povinnému očkování a hájí názor, že je to nepřípustné omezování osobní svobody, ba dokonce „totalita“. Doslova říká: „Co je na povinném očkování špatného? V první řadě to, že je povinné. Nikdo nemá právo nutit kohokoli zákonem, aby si nechal vpravovat do těla cokoli proti své vůli, i kdyby to mělo přímo zázračné účinky.“

Na toto téma proběhla již řada diskusí a tak nebudu znovu vymýšlet argumenty, které přinesli jiní na slovo vzatí odborníci. Níže proto jen ocituji článek na toto téma, jehož autorem je prof. Jan Krejsek (viz LN 19.11.2007, zde ).

„Boj za svobodu a proti totalitě“ paní Mihovičové mi v tomto případě připadá opravdu hodně nepatřičný a nezodpovědný, protože se bohužel netýká jen rozhodnutí toho či onoho individua, jestli raději zemře na nějakou chorobu, než aby si nechal něco píchat do svého těla (když přece stejně v případě potřeby nejlépe pomůže nějaká homeopatie, „diamantová voda“ nebo divotvorný léčitel, že...), ale je v rozporu se snahou ochránit celou populaci a nakonec příslušnou chorobu zcela eradikovat. Jako zcela pomýlený mi tento ultraliberalistický přístup připadá i pokud jde o nepřenosné choroby (tetanus) – opravdu stojí ten „princip“ za bolestivé umírání dětí, za které učinili „svobodomyslné“ rozhodnutí jejich rodiče?
Očkování samozřejmě má svá rizika, jako úplně všechno, co v životě děláme. Ve všech životních situacích vážíme velikost rizik řešení, která máme k dispozici. U očkování je riziko s ním spojené statisticky mnohonásobně menší než riziko svobodomyslně neočkovat.
Očkování je historicky zdaleka nejúspěšnější zdravotnická metoda – zcela jistě zachránila stamiliony životů.

Bojovat proti očkování z nějakých liberálně-ideologických důvodů mi připadá stejně hloupé jako bojovat proti tomu, že nás zlý stát totalitně nutí dodržovat dopravní předpisy...

A teď už dám slovo kolegovi Krejskovi:

Očkování se týká člověka, ale i lidstva

Se zhruba čtrnáctidenním zpožděním jsem se dozvěděl, že 20. října vyšel v příloze LN Orientace článek s titulem „Trochu to píchne, a jsme v bezpečí“. Příspěvek sestavila redaktorka Hana Čápová.

Nepříliš povzbudivé závěry

Na její příspěvek bych chtěl veřejně reagovat. Mám k tomu dva důvody. První, méně významný, je osobní. Paní redaktorka se mnou telefonicky konzultovala problematiku očkování. V dobré víře jsem jí v cca 45 minutách poskytl v „zakoncentrované“ podobě informace o fungování imunity i podstatě očkování. V reakci na její otázky, které se soustředily především na úskalí očkování, jsem opakovaně zdůrazňoval, že přes všechna úskalí, která jsou v odborné veřejnosti soustavně diskutována, představuje očkování jediný účinný, časem jednoznačně prověřený způsob, jak chránit celou lidskou populaci efektivně, s malými individuálními riziky a s nízkými náklady před působením smrtících infekcí.
Celosvětovým vakcinačním úsilím lze některé infekce zcela vymýtit. To se již podařilo v případě pravých neštovic, infekce, která usmrcuje až šedesát ze sta infikovaných osob. Opakovaně jsem jí zdůraznil, že těchto cílů se dá dosáhnout pouze za předpokladu, že očkováni budou všichni lidé s výjimkou těch, u kterých je očkování ze zdravotních důvodů nevhodné. Opakovaně ode mne slyšela, že očkování má svá pravidla, zvláště časová a kombinační, která nelze bezdůvodně měnit. Slyšela ode mne jasné příklady, že jakékoliv „rozvolnění“ očkovacích postupů vede k návratu nebezpečných infekcí, které byly do té doby očkováním potlačeny.
O to větší překvapení pro mne bylo celkové vyznění jejího článku, ve kterém zaujala jasně „antivakcinační“ pozici. V článku se několikrát objevuje mé jméno. Přesto mi paní redaktorka nepředala rukopis k autorizaci. Odvolává se na mne korektně, přesto je pro mne odborně nepřijatelné, aby moje jméno bylo spojováno s takto „antivakcinačně“ zaměřeným článkem.
Z výše uvedených okolností pro mne vyplývají nepříliš povzbudivé závěry. V oboru klinické imunologie pracuji pětadvacet let. S přibývajícími znalostmi, jak komplikovaná je imunita, stále obtížněji, se stále větší sebezpytností a pokorou formuluji závěry směrem k nemocným, studentům i k výsledkům vědecké práce. V případě paní redaktorky Čápové, která se v klinické imunologii soustavně nevzdělává, bych očekával o to větší obezřetnost a pokoru ve formulování soudů především proto, že má na rozdíl od nás zvláštní privilegium novináře oslovit daleko větší počet lidí, než můžeme my ostatní. Měla by mít na paměti, že její závěry vnesou pochybnosti a úzkost do myslí rodičů, kteří považují zdraví svých dětí za nejdůležitější. To doufám nebylo cílem příspěvku paní redaktorky Čápové.

Vypjatý individualismus ohrožuje zdraví lidstva

Závěrem chci říci, že otázka očkování nám poskytuje i mnohem obecnější lekce, lekce ze vzájemných vztahů individuální svobody a osobní odpovědnosti za lidstvo jako celek. Jedinec, který je zapojen v systému očkování, z něj zároveň získává a zároveň do něho přispívá. Plošným očkováním jsou infekce v imunizované populaci potlačeny. Pokud se sníží proočkovanost, infekční choroba se do populace vrací. (Neočkovaný člověk představuje významné riziko jako možný zdroj infekce.) Individuální svobody jsou základem našeho společenského systému. Vypjatý individualismus, kterého jsme v poslední době svědky, však oslabuje potřebné společenské vazby, například postavení rodiny, deformuje politické systémy a vede ke kořistnickému přístupu k přírodě. V případě očkování ohrožuje samotné zdraví a možná i přežití celého lidského rodu.