V českých sdělovacích prostředcích se v poslední době stále častěji objevují úvahy o tom, jaký by měl být náš vztah k Rusku.
Nejčastěji se dočítáme, že Rusko představuje potenciální hrozbu, že s ním máme špatné historické zkušenosti a že bychom si na něj tudíž měli dát pozor.
Slýcháme i to, že Rusko patří do úplně jiného kulturního okruhu neslučitelného s naším evropským, že je to země silně nedemokratická, tradičně imperialistická a agresivní.


Pro moji generaci je samozřejmě velmi důležitá historická zkušenost – Sovětský svaz sice podstatným způsobem přispěl k porážce nacistického Německa, ale pak způsobil, že u nás zavládl na 40 let zprvu tvrdě totalitní, později poněkud mírnější, avšak stále velmi nedemokratický, utlačovatelský a ekonomicky neefektivní režim. Těžkým traumatem byl vojenský zásah v srpnu 1968, který zadusil několik měsíců svobody v době „Pražského jara“.
Pro mnoho lidí z mé generace je tedy Rusko a Rusové podobným problémem, jako pro generaci mých rodičů bylo Německo a Němci.

Jsem však hluboce přesvědčen, že politika založená na předpokladu, že Ruska se máme obávat a že je to potenciální vojenský protivník je naprosto nesprávná a těžce poškozuje nejen české, ale i evropské zájmy.
Dnešní strašení Ruskem mi připomíná doby z mého dětství a mládí, kdy jsme neustále slyšeli o akutním nebezpečí ze strany západoněmeckých militaristů a revanšistů.
Jsem rád, že např. náš pan prezident (k jehož mnoha jiným názorům je možno, resp. třeba, mít značné výhrady) je výrazným zastáncem přátelských vztahů s Ruskem; je škoda, že v tomto směru neovlivňuje více některé jiné naše politiky.

Myslím, že dnešní Rusko má sice spoustu problémů - rozhodně bych neměnil náš nedokonalý politický systém za jejich ještě nedokonalejší, ale zcela zásadní je, že už to dávno není ona nebezpečná velmoc s totalitní ideologií a světovládnými ambicemi.

Vadí mi, že se i dnes zcela běžně používá pohrdlivé a nenávistné označení „rusáci“ – to jsme používali v dobách komunistického režimu, kdy jsme k tomu měli důvody, ale dnes to pokládám za nepřijatelné; představte si, že by někdo použil veřejně a s gustem podle stejného vzoru utvořené označení pro Židy...

Rusové si od roku 1917 hodně vytrpěli – ti, kdo jim vládli, určitě mnohem více ublížili svému vlastnímu národu než těm ostatním, které se octly v jejich sféře vlivu.
To, že Rusové (i ostatní národy bývalého SSSR) dokázali poměrně v klidu zvládnout totální změnu ekonomického a politického systému, která jim přinesla spoustu problémů a ponížení, včetně ztráty obrovských území, mě skoro naplňuje úžasem.
Nikdy bych býval nevěřil, že k něčemu takovému dojde – v komunistických dobách jsem si vždy říkal, že taková hypotetická změna (po které jsme samozřejmě toužili) by musela být provázena krvavou občanskou válkou, možná dokonce světovou atomovou válkou, kterou by rozpoutali ti, kteří by ztráceli svoji moc i ideologickou oporu.
To, že k žádné takové apokalypse nedošlo, jistě svědčí o celkem mírumilovné povaze tohoto národa, o tom, že rozhodující ruští a sovětští politikové byli schopni realisticky zhodnotit situaci, že mezi nimi už nebyli ke všemu odhodlaní fanatici.
Pozoruhodné je i to, že k žádným sociálním bouřím nedošlo ani v poměrně chaotickém období za vlády Borise Jelcina, kdy nebyly celé měsíce vypláceny mzdy, lidé přišli o úspory a zhroutil se systém sociálního zabezpečení.
Velice tehdy utrpěla i ruská věda (a trpí vlastně dodneška) – většina těch opravdu dobrých vědců musela z existenčních důvodů emigrovat a mnoho z nich udělalo „díru do světa“ v USA.
Vůbec se nedivím, že Rusové oceňují, že Vladimír Putin „udělal pořádek“ (zdá se, že se to začíná lepšit i s financováním ruských vědců), a nechápu neustálou démonizaci tohoto šikovného politika některými našimi novináři.

Je velmi smutné, že možná spousta lidí už ani neví, kdo je Michail Gorbačov. Věřím, že přijde čas, kdy tomuto člověku budeme stavět pomníky a děkovat mu za vše, co pro svět udělal... Nic na tom nemění ani to, že většina Rusů ho dnes vůbec nemá ráda, protože si myslí, že to provedl špatně – mně a desítkám milionů jiných lidí zásadně pozitivně změnil život; jsem mu za to nesmírně vděčný.

Řeči o tom, že Rusko je jaksi kulturně zcela nesourodé s Evropou, jsou podle mého názoru zcela mylné. Rusko má dlouhou křesťanskou tradici (sice pravoslavnou – ale vadí to snad někomu v případě Řecka nebo Rumunska?), jeho přínos k evropské a světové kultuře a vědě je obrovský (každý asi může okamžitě vysypat desítky jmen slavných Rusů), jeho zásluhy o porážku nacistického Německa naprosto zásadní pro osud většiny evropských národů.

Právě tak si rozhodně nemyslím, že Rusko je nějaký agresivní imperialistický stát. Jistě takovým byl za sovětských časů. Jistě je pravda i to, že carské Rusko po staletí expandovalo a ovládlo obrovská území hlavně na Sibiři. Ale přesně totéž přece udělaly v 19. století např. USA!
Místo dlouhých řečí stačí srovnat nynější vojenský rozpočet Ruska a USA, nebo počet zahraničních vojenských základen a vojáků na nich...
Je zcela přirozené, že taková velmoc hájí své zájmy, že dbá na to, aby někdo nebudoval blízko jeho hranic vojenská zařízení, která by ho mohla ohrožovat, snaží se, aby v jeho sousedství nebyly otevřeně nepřátelské státy. Těžko očekávat, že takový stát bude bez povšimnutí ignorovat různé „naschvály“ a provokace, které mu mají ukázat, že na jeho názorech a zájmech nezáleží.
Jak by se asi chovaly USA, kdyby Rusko udržovalo a budovalo na Kubě, ve Venezuele, v Mexiku a v Kanadě desítky vojenských základen s desetitisíci vojáků?
Rozhodně si nemyslím, že by Rusko plánovalo znova obsadit státy, které mělo ve své mocenské sféře před rokem 1989; považuji to za hloupost a „výrobu umělého nepřítele“, kterého potřebují ti, kteří žijí z těch enormních vojenských rozpočtů.

Asi je potřeba říci si otevřeně i to, jak dalece jsou či nejsou Rusové zodpovědni za to, co se u nás dělo v těch 40 letech komunistického režimu. Naprosto největší díl viny leží nepochybně na našich vlastních komunistech. Samozřejmě, že ti by se asi tak snadno nedrželi u moci, kdyby necítili v zádech stálou oporu SSSR. Sovětští poradci určitě nesou velkou zodpovědnost za rozpoutání teroru v 50. letech. Ale musíme si přiznat, že na rozdíl od mnohých jiných okupací, byla ta sovětská po roce 1968 trochu jiná – nevládl tady přímo nějaký „říšský protektor“, sovětští vojáci nestříleli (kromě několika srpnových dnů v roce 1968) po československých občanech. Na téměř všechno prostě bohatě stačili naši vlastní domácí utlačovatelé.

Jsem přesvědčen, že Západ by se měl maximálně snažit o co nejlepší vztahy s Ruskem, o co největší hospodářskou i politickou integraci Ruska do Evropy.
Pokud zcela vážně mluvíme o přijetí Turecka do EU, bylo by Rusko z hlediska kulturního a historického jistě ještě mnohem logičtějším kandidátem (pokud by o to ovšem stálo...). Je nadějné, že např. Německo a Francie se jasně snaží o velmi dobré vztahy s Ruskem. Doufejme, že si z toho vezmou příklad i ostatní evropské země a že v budoucnu se stane Rusko i pro nás stejným přátelským partnerem, jakým jsou dnes Německo, Francie či Holandsko. A doufám, že vlajka EU jednou zavlaje i nad Moskvou a Vladivostokem. Určitě to bude vzájemně prospěšné ekonomicky, odstraní to zbytečné vojenské výdaje, a pomůže to i zlepšit demokratické poměry v Rusku.