Názvy uvedenými v názvu tohoto textu mě titulují někteří diskutéři pod mými články. Někteří takové mé kritice věnovali dokonce své vlastní články (zde, zde, zde).
Někteří diskutéři dospívají dokonce k závěru, že bych měl být pro své nebezpečné názory fyzicky likvidován:

"...tak bychom vás museli s ohledem na vlastní děti suše postřílet.
Nehřešte na to, že v naší zemi zatím zabíjeli spoluobčany jen komunisté a nacisté, oni i demokrati umí zabíjet, jak rád v americkém případě akcentujete." (nick Pocestny)

„Nepřestanete-li svým agresivním chováním, požádáme teroristické svépomocné frakce o vaše zlikvidování.“ (nick Řeč mysli)

Je možné, že někdo si může myslet, že jsem skutečně přívržencem výše uvedených názorů, neboť se v některých věcech vskutku shoduji s komunisty – například v tom, že progresivní zdanění je spravedlivější než rovná daň, nebo v tom, že 3+3=6.
Nicméně musím říci, že se naprosto necítím být extrémním levičákem, že nechovám pražádných sympatií ke komunistům, že nejsem antisemitou ani „antiamerikanistou“.

Chtěl bych také říci, že ten blog píšu hlavně proto, že mě to baví a že si přitom sám pro sebe líp ujasňuji své názory a postoje. A také proto, že si myslím, že by lidé vůbec měli víc využívat současných možností a říkat veřejně své názory, nenechávat si vnutit to, co jim servíruje manipulativní žurnalistika, a neremcat jen u piva...

Rád bych tedy v dnešním textu shrnul své skutečné názory a sympatie a antipatie, abych v budoucnu mohl své kritiky prostě odkazovat na toto své osobní „programové prohlášení“.

Bohužel mi to dneska vyšlo nějak moc dlouhé...


Politický systém

Jsem bezvýhradným stoupencem standardní evropské demokracie, širokých občanských práv a svobod, občanské společnosti a sociálně-tržního ekonomického systému. Zdá se mi, že pojmy „pravice“ a „levice“ v evropských společnostech čím dál více zastarávají; kdyby nějaký „marťan“ zčistajasna a bez předchozí informace zavítal do země, ve které právě vládne „levicová“ strana, a poté do sousední země, kde vládne strana „pravicová“, asi by nezjistil téměř žádné rozdíly. Rozdíly se redukují na to, jak velká má být daňová progrese, jaká má být proporce mezi daněmi přímými a nepřímými, jestli stát má poskytovat občanům trochu více nebo trochu méně služeb, o které detaily se má starat raději stát nebo soukromé subjekty.
Myslím, že mnohem důležitější než tato tradiční a čím dál tím více umělá ideologie je skutečná profesionální a morální kvalita politiků, státních úředníků a státních zaměstnanců.
Jsem zcela proti různým revolučním akcím ve fungujících demokraciích, jsem i proti nátlakovým akcím zájmových skupin, které omezují ostatní občany (protestní blokády silnic, politické, ale asi i ekonomické delší stávky). Jsem přesvědčen, že v demokracii je dostatek pokojných prostředků k vyjádření názoru a k přiměřenému nátlaku na politiky (oslovovat poslance, pořádat nenásilné demonstrace, psát do novin, případně pořádat demonstrativní hladovky a podobné akce, které nikoho kromě protestujících vážněji neobtěžují a neomezují).

Pro mě jsou ideálem společnosti ve skandinávských zemích, ve kterých stát poskytuje poměrně rozsáhlé a velmi kvalitní služby (samozřejmě za cenu poměrně vysokého daňového zatížení). Říkávalo se tomu „švédský socialismus“... Proti takovému „socialismu“ bych vůbec nic neměl.

Rozhodně nejsem stoupencem nějakého „demokratického socialismu“ pod taktovkou „hodných komunistů“ a la Dubček a Smrkovský.

Vztah ke komunistům

Ke komunistům mám vztah veskrze negativní. Vždy jsem považoval za tragickou nespravedlnost osudu, že se u nás po válce zmocnili vlády. Proč jsme nemohli mít osud podobný jako Rakousko... Ale zaplať Pánbůh, že přišel Gorbačov, rok 1989 a že se to konečně „otočilo“, jak jsme dlouhá léta snili (ale asi ani nedoufali v reálnost takových snů).

Stalinistické období považuji za v pravém slova smyslu totalitní, plně srovnatelné s nacismem. Nechápu, že hned po listopadovém převratu nebyli potrestáni všichni zločinci z onoho období (prokurátoři a soudci z politických procesů, vězeňští dozorci, pohraničníci, kteří zabíjeli „narušitele“), a to přesto, že v čele příslušných úřadů a komisí stáli význační disidenti.

Následující fáze komunistického režimu byly někdy více, někdy méně utlačovatelské, nedemokratické, autoritativní a hlavně ekonomicky velmi neefektivní. Název „totalitní“ se však pro ně nehodí – měli bychom jej rezervovat pro systémy, které se skutečně snaží o úplné (totální) mocenské ovládnutí společnosti, ale i o ovládnutí duše jednotlivců i celé společnosti. V opravdové totalitě si lidé v hospodě nevykládají politické vtipy, nebaví se v práci o tom, co včera říkali na Hlasu Ameriky, nedívají se na západoněmeckou televizi.

Naprosto nesouhlasím s názorem, že tato posttotalitní fáze komunistického režimu byla jen nepatrně odlišnou variantou toho brutálního, krvavého režimu z 50. let, nebo něčím podobným nacismu. Ačkoli jistě hrozilo nebezpečí, že se za určité situace může opět rychle změnit na tu pravou totalitu, tento režim již rezignoval na ovládnutí duše lidí a namísto dřívějšího hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“ (tedy místo ideálu aktivní, dobrovolné, uvědomělé podpory), se spokojili s pragmatickým „kdo nejde (aktivně) proti nám, jde s námi“. Celkem tedy nechávali na pokoji ty, kteří se proti režimu nestavěli aktivně (preferovali ovšem ty, kteří režim více či méně aktivně podporovali, ať už z přesvědčení, nebo (čím dál tím více) z pouhého pragmatického oportunismu).
V některých šedesátých letech tady dokonce existovala docela zajímavá intelektuální atmosféra (okořeněná pocitem, že existuje mocný, ale opovrhovaný protivník, a optimistickým pocitem, že se věci zlepšují a se z toho brzy vyvine něco opravdu zajímavého).
Na rozdíl od pachatelů stalinistických zločinů nepovažuji většinu z těch, kteří se i aktivně podíleli na tom posttotalitním režimu (členové KSČ i ostatních podřízených politických stran a společenských organizací, asi i většina funkcionářů těchto stran a organizací) za nějaké „zločince“.
Sám jsem sice v KSČ nebyl (bylo mi to sice nabízeno, ale neměl jsem na to prostě žaludek), ale nijak zvlášť to nevytýkám některým svým vědeckým kolegům, kterým členství usnadnilo např. cesty do zahraničních laboratoří.

Říkat, že lidé jako Dubček, Gorbačov, ale dokonce i různí ti tajemníci a členové politbyra byli srovnatelní s nacistickými zločinci, je podle mého názoru naprostá hloupost (znova opakuji, že konkrétní zločiny a protizákonnosti měly být potrestány hned po převratu, a že je hanba, že se tak nestalo). Byli to prostě udržovatelé principiálně špatného systému, který v tehdejší situaci nešlo proti vůli SSSR změnit.

Gorbačova považuji za opomíjenou „hvězdu dějin“, kterému by se měly stavět pomníky. Bez něj mohla ta agónie komunistického režimu trvat možná ještě desítky let a možná skočit nějakou světovou katastrofou.

Nemyslím, že komunistická ideologie byla založena na nějakém „programovém zlu“; byla založena na radikálně levicové ideologii a přesvědčení, že násilnými prostředky lze společnost rychle změnit v něco ekonomicky a společensky mnohem lepšího, než standardní demokracie a kapitalismus.
Tento obrovský společenský experiment totálně selhal (za cenu nesmírných obětí) a doufejme definitivně zdiskreditoval ideologii, která ho zplodila.
Samozřejmě, že uskutečňování komunistických cílů bylo provázeno obrovským množstvím zla, ale je dobré si uvědomit, že to jistě platí i o jiných, úspěšnějších revolučních hnutích (buržoazní revoluce, náboženská reformní hnutí), jejichž plody si dnes užíváme. Kdyby komunistický experiment skutečně vedl k onomu kýženému „ráji na zemi“, který nám školáčkům líčila soudružka učitelka (a doma zpochybňovali rodiče), asi by ty oběti byly uznány také za „nutné zlo“.
Avšak – nestalo se tak, a tak organizátorům onoho experimentu zůstává na rukou všechna ta zbytečně prolitá krev a historická zodpovědnost za zničené životy a obrovské ekonomické škody.

K dnešním českým komunistům mám také zcela negativní vztah. Ačkoli snad již nehlásají násilné uskutečnění svých politických cílů, stále se pozitivně hlásí k onomu katastrofálnímu experimentu z let 1948-1989, do jejich novin stále píší lidé jako pověstný J.Kojzar.
Nicméně si myslím, že dnes nepředstavují žádné reálné nebezpečí, protože mají malou podporu ve společnosti a hlavně proto, že už nemají (a bohdá už nikdy mít nebudou) za zády mocnou světovou velmoc.
To, že se „komunistické nebezpečí“ stává vždy předvolebním tématem, považuji za docela hloupý manévr k odvrácení pozornosti od mnohonásobně důležitějších témat naší současnosti. Právě tak považuji za hloupé akce typu „S komunisty se nemluví“. Asi by mi moc nevadilo, kdyby se dnešní „neškodní“ komunisté dostali třeba i do vlády – myslím, že by tím rychle ztratili většinu svých voličů, právě tak, jak se stalo ve Francii a v Itálii.
Osobně bych si přál, aby komunisté měli jen 1-2% voličů, jako je tomu ve většině „slušných“ zemí. To, že jich mají víc, padá hlavně na vrub často špatné politiky stran, které u nás v posledních 18 letech vládly.

Některé momenty z naší moderní historie

Jako mnozí si myslím, že rozbití Rakouska-Uherska bylo dosti sporným počinem, ale asi to tenkrát jinak nešlo. Škoda, že Franz Josef nezemřel o 20 let dříve...

První republika byla určitě velmi pozitivním obdobím naší historie; je škoda, že ji pohřbila mimořádně nepříznivá mezinárodní situace (hospodářská krize ve 30. letech a to, co z ní v Evropě vyplynulo).

Na to, jestli jsme se v roce 1938 přes zradu spojenců měli bránit, nemám jasný názor. Spíše se mi ale zdá, že E.Beneš přece jen zvolit lepší z těch obou špatných řešení...

Poválečný odsun Němců považuji za velkou skvrnu na naší národní historii. Přesto si myslím, že i zde by asi to druhé řešení přineslo ještě horší následky – asi by docházelo ke konfliktům mezi českým a „zrádným“ německým obyvatelstvem, nedovedu si také představit, jak by se řešilo individuální potrestání velkého počtu Němců, kteří se za války tak či onak provinili. Ti „odsunutí“ (správněji řečeno „vyhnaní“) Němci na tom nakonec ve velké většině vydělali (po nějakých 15 letech se v Bavorsku asi měli lépe, než by se měli v ČSR, o situaci po dalších 10 letech ani nemluvě).
Je ovšem hrozné, že během vyhánění docházelo ze strany Čechů k neomluvitelným zločinům, které ve velké většině případů zůstaly nepotrestány.

Rok 1968 jsem coby osmnáctiletý maturant prožíval velmi intenzivně. Dobře si pamatuji na tu euforii ze svobody „Pražského jara“, šok z 21. srpna (který jsem shodou okolností, ač venkovan, prožil v Praze), a chmury postupné „normalizace“.
Byli jsme tehdy jistě naivní, ale myslím, že „Pražské jaro“ mělo velký význam v procesech, které nakonec vyústily v Gorbačovovu perestrojku a konečný rozpad „tábora míru a socialismu“ a nakonec i SSSR.

O chmurném období „normalizace“ snad raději nemluvit; jediným pozitivem tehdá bylo, že jsme byli mladí, vychovávali jsme své děti a snažili se žít jak to šlo. Naštěstí už tenkrát nešlo o život, spíš to byla čím dál tím větší fraška; světlo na konci tunelu se objevilo s příchodem M.Gorbačova (kterého naši Husákové, Jakešové a Bilakové čím dál víc nenáviděli, a měli proč...).

O tom, jak jsem prožíval rok 1989 doufám napíšu napřesrok, až bude kulaté výročí. Teď jen řeknu, že jsem moc rád, že jsem se osobně zúčastnil celého pochodu 17.11., až do toho konce na Národní (naštěstí mě tam nezmlátili...). A to, co následovalo v příštích týdnech bylo jako z pohádky...

Rozdělení Československa mě zarmoutilo, ale s odstupem si myslím, že to bylo správné a že jsme si ušetřili spoustu problémů. Jsem docela pyšný, že jsme to dokázali udělat v klidu, ba dokonce přátelsky (i když tam byla řada trapností). Je to jeden z opravdu světlých momentů našich moderních dějin. Je třeba ocenit, jak to tehdy Václav Klaus zvládl stylem státníka světového formátu...

Mezinárodní politika

Jsem naprostým stoupence evropské integrace. Doufám, že vývoj půjde směrem k Evropské federaci podobné v mnoha směrech třeba politickému uspořádání USA a že tomuto vývoji nezabrání ani politikové jako např. Václav Klaus.

Jsem přesvědčen o tom že je potřeba co nejdůsledněji respektovat platná mezinárodní pravidla (mnohem důsledněji než dosud), obnovit funkčnost OSN a upustit od jednostranných kroků založených pouze na vojenské síle.
Je pro mě obrovským zklamáním, že se takto začala chovat Bushova americká vláda a pevně doufám, že budoucí prezident Obama to změní.
Na toto téma jsem už tady psal (zde, zde), a tak se nebudu opakovat.

Moc bych si přál, aby byl skutečně nastolen „nový světový pořádek“, kdy bude důsledně vynucováno respektování mezinárodního práva a jeho rušitelé budou trestáni (viz zářný příklad potrestání agresora v Kuvajtu).
Vůbec nic bych neměl proti tomu, kdyby nad tímto pořádkem třeba i dbal nějaký americký „četník“, který by ale musel mít dostatek velkorysosti a nesměl by podléhat pokušení zneužívat své moci pro uspokojení svých krátkodobých zájmů.
Pevně doufám, že už se nebude opakovat to, co se stalo v Iráku, že nedojde k „trestání darebáckých států” zabíjením a mrzačením statisíců jejich občanů, nebude pokračovat porušování mezinárodních dohod a podpora různých separatistických „národně osvobozeneckých“ nacionalistů, ale že naopak zavládne doba úspěšné mezinárodní diplomacie kombinované s neodolatelnými ekonomickými nabídkami.

Jsem přesvědčen, že i blízkovýchodní konflikt by šel vyřešit, pokud by Američané opravdu chtěli, kdyby opustili politiku bezvýhradné podpory jedné strany konfliktu a pomohli i v izraelském zájmu vybudovat prosperující palestinský stát. Určitě by tím ubylo i různých arabských a muslimských fanatiků bojujících proti Izraeli, USA a Západu.

Nemyslím, že pro „Západ“ představují nějaké osudové nebezpečí islámské země nebo radikální islámská hnutí, alespoň pokud si tohoto „nepřítele“ nebudeme sami záměrně pěstovat (abychom uživili zbrojaře).

Doufám také, že Rusko přestane být považováno za potenciálního nepřítele a stane se postupně standardním „západním” státem (i o tom jsem už psal), a že i Čína bude pokračovat na cestě, která mi velice připomíná to, čím už dříve prošlo Japonsko, Jižní Korea a Tchajwan – tedy od zaostalé diktatury přes ekonomicky silný autoritářský režim k demokracii.

Jsem asi nenapravitelný optimista, ale myslím, že svět opravdu pomalu směřuje k budoucímu mírovému globálnímu uspořádání, jehož předobrazem je současná Evropa. Kdo by před sto lety věřil, že Německo a Francie budou nejbližšími spojenci, že ve většině Evropy se bude platit stejnou měnou a že bude existovat Evropský parlament! Věřím, že tato zóna míru a spolupráce se bude stále šířit a za sto let obsáhne celý svět.

Současná česká politika

Musím souhlasit s naším prezidentem, že prožíváme nejlepší období v dějinách, nebo aspoň v naší moderní historii. Máme tu nevídanou ekonomickou prosperitu, úplnou svobodu slova, můžeme si volně cestovat po světě – prostě nádhera!
Na tom nemění nic to, že zcela oprávněně vytýkáme našim politikům spoustu nepravostí.

Nejvíc bych jim vytkl to, že se skoro vůbec nesnaží o to, aby se tady zásadně zlepšila kvalita státní správy na všech úrovních, aby pracovníci na ministerstvech a všemožných úřadech byli profesionály nezávislými na střídání politiků po volbách. Výrazným negativním příkladem bylo to, co se dělo v posledních dvou letech na Ministerstvu školství.
Chtěl bych, aby se tato věc stala naprostou prioritou (tak jako jí kdysi bylo třeba vybudování moderního bankovního sektoru a privatizace), abychom si výslovně dali cíl dohnat v této oblasti nejvyšší světový standard.

Neobyčejně nešťastné bylo to, že mezi našimi dvěma nejsilnějšími politickými stranami nastal stav jakési nesmiřitelné politické války, která se přenesla do celé společnosti. Odstartoval to Miloš Zeman svým výrokem o tom, že „půjde vládě po krku“, pokračovalo to předvolební „mobilisací“ a pak už neustálými urážkami, trestními oznámeními, mnohokrát opakovanými prohlášeními o tom, že „vláda škodí této zemi“. Možná je to jen divadlo pro nás voliče, ale podle mého názoru je naprosto zhoubné. Kdyby bylo po mém, zavedl bych přísné tresty pro neslušné a agresivní politiky.
Mělo by být jasné, že existence demokratického názorového soupeře (ne nepřítele!) je normální a žádoucí, že soupeře je potřeba porazit argumenty a výsledky praktické politiky, a ne nadávkami a urážkami.
Tohle jsem tedy před těmi více než osmnácti lety nečekal...

Jak už jsem řekl výše, nepovažuji řeči o pravici a levici za příliš smysluplné, nevidím ani reálné „komunistické nebezpečí“.

Velmi mi vadí neschopnost či neochota politiků prakticky řešit reálné problémy každodenního života. Proč se neudělá něco účinného s tím, co se děje na našich silnicích? Jak bychom reagovali, kdyby při teroristických útocích zahynulo ročně tisíc lidí? A při stejném počtu zabitých na silnicích se skoro nic neděje (dokonce se snad bude zvyšovat povolená rychlost na dálnicích a zakáže se měřit rychlost v obcích...).
Totéž platí o nečinnosti ohledně neuvěřitelně rozbujelého hazardu nebo provozu zlodějských bazarů.

Osobně bych přivítal, aby závažné reformní kroky, které se jeví jako asi opravdu nezbytné (zdravotnictví, důchody), provedla vláda velké koalice. Vláda založená na několika přeběhlících je stejně prosadit v potřebném rozsahu nemůže, protože se bojí, že si popudí voliče v příštích volbách.

Velmi mi vadí „manipulativní žurnalistika“, která podle mého názoru vládne mediálnímu prostoru. Skoro nikde nevidím moudré a skutečně nezaujaté novináře a komentátory.

Závěr

Opravdu se mi nezdá, že jsem „extrémní levičák“ aniž cokoli dalšího z toho názvu dnešního článku. Vám ano?
K některým z těch dnes nadhozených věcí se možná vrátím v budoucích článcích (budeme-li živi a zdrávi, jak vždy říkával můj tatínek).