Následující můj text vyšel nedávno tiskem ve všech regionálních mutacích Deníku a na webu tohoto média:

Ukrajinská tragédie

Ruská agrese proti Ukrajině je naprosto neospravedlnitelná a vpravdě zločinná. O tom netřeba ztrácet dalších slov. Jsem ale přesvědčen, že této válce se dalo zabránit, kdyby se Západ v posledních letech choval prozíravěji. Rusko vždy dávalo najevo, že je pro něj nepřijatelné, aby Ukrajina vstoupila do NATO. Každá země má jistě právo vstupovat do aliancí podle vlastní volby. Ale myslím, že třeba i USA by považovaly za nepřijatelné, kdyby Mexiko chtělo vstoupit do nějaké úzké vojenské aliance s Ruskem nebo Čínou. Už v roce 2014 radil Zbygniew Brzezinski, aby se Ukrajina federalizovala a „finlandizovala“. Podobně se vyslovovala i řada dalších významných politologů, politiků a komentátorů, ba i papež („ten konflikt není černobílý“).

To, co se stalo, považuji za naprosté fiasko ukrajinské i západní diplomacie. Hlavní úlohou diplomacie přece je předcházet ničivým a nesmyslně nákladným vojenským konfliktům. Hlavním volebním heslem Volodymyra Zelenského přece bylo dosáhnout zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení konfliktu na Donbasu!

To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi dodávkami zbraní, humanitárních prostředků, péčí o uprchlíky a aplikací ekonomických sankcí je zcela v souladu s mezinárodním právem. V mezinárodní politice ale často nestačí formální soulad s mezinárodním právem a je nutno vzít v úvahu i pragmatické respektování zájmů velmocí, které na nějaké mezinárodní právo příliš nehledí.

Snahy Ukrajiny a jejích západních spojenců Rusko porazit a spravedlivě potrestat jsou podle nejen mého názoru nerealistické. Naprosto ignorují zcela reálnou hrozbu eskalace do katastrofálního jaderného konfliktu, a to zvláště kdyby se schylovalo k ruské porážce. Ignorují ale především to, že naše vojenská podpora Ukrajiny vede k prodlužování války, k obrovským ztrátám materiálním a především na životech obránců. A přehlížejí i hrozivé důsledky již probíhajícího rozvratu mezinárodních ekonomických vazeb vyvolaných protiruskými sankcemi, jejichž důsledky mají možná ničivější důsledky pro země EU než pro agresora. Významným faktorem je i to, že většina světa se k protiruským sankcím nepřipojuje. Myslím, že rýsující se úzké spojenectví Ruska s Čínou a dalšími stále významnějšími rozvojovými zeměmi přinese Západu jen problémy. Jediným, pro koho je nynější situace požehnáním, jsou výrobci zbraní a obchodníci s nimi.

Myslím proto, že naše nynější politika je neetická a že už dávno měla být nahrazena přístupem, který zpočátku praktikovalo Německo a dodnes Maďarsko – tedy poskytovat humanitární, ale nikoli vojenskou pomoc, a snažit se přesvědčit Ukrajince k urychlenému vyhlášení příměří a dojednání míru, třeba i za cenu územních ztrát a závazku, že nevstoupí do NATO. Následovat by měla velkorysá ekonomická pomoc Západu v poválečné obnově Ukrajiny.

Námitkou proti takovému řešení je, že je v rozporu s elementární spravedlností, a že může povzbudit chuť agresora na něco dalšího. To je vážná námitka. Věřím ale, že je to velmi nepravděpodobné, a že i pro Rusko by bylo výhodnější existovat v nějakém stabilním mezinárodním prostředí.

Už jsem si zvykl na to, že tento můj názor je považován za kapitulantský a zbabělý. A že se ocitám v pozici zrádce západních ideálů. Nic na tom nemůže změnit ani mé mnohokrát vyslovené (i v tomto textu) odsouzení brutální ruské agrese. Nemohu si pomoci, ale to výše uvedené řešení považuji prostě za menší zlo. Všechno to zabíjení a ničení rozhodně nestojí za (nereálné) prosazování práva Ukrajiny na vstup do NATO.