Následující text, na jehož sepsání se podíleli tři signatáři výzvy “Mír a spravedlnost”, Jana Jetmarová, Jan Červený a já, je reakcí na článek Martina Fendrycha s názvem „Výzva "Mír a spravedlnost" je esencí hnusu. Podporuje masové vrahy”.

Je zajímavé sledovat, jakou vlnu nenávistné hysterie zprava i zleva vyvolala ve veřejném prostoru výzva Mír a spravedlnost. Svou trochou do mlýna přispěl i Martin Fendrych, jehož text , hemžící se obviněními z šíření lží a proruské propagandy, byl publikován na serveru Aktuálně.cz 12. 1. 2023. Kouzlem nechtěného na den přesně 45 let poté, co Rudé právo dehonestovalo autory Charty 77. Argumentační a ideová podobnost obou textů je pozoruhodná.

Hned v úvodu Fendrych neopomněl zcela v normalizačním duchu znevážit autory mírové výzvy spolu s jejími prvosignatáři. Jména jako Drulák, Hoffman, Rokytka, Schneider nebo Zbořil prý „poskytují celkem jasný obraz celé skupiny.“ Zkrátka – citujme Rudé právo z roku 1977 – „renegáti a zrádci“, kteří chtějí budit dojem, že „jde o hlas z nitra Československa. Ale jejich morální profil, jejich činnost za posledních 10, a u některých i za posledních 30 let, jasně dokazují opak.“ Volání po míru se totiž, jak tvrdí Fendrych, často ozývá „na protivládních demonstracích a zhusta pochází z proruských kruhů a dezinformačních webů“.

Volání po míru se ale ozývá i z jiných míst. Na ukončení války a mír opakovaně apeluje papež František, svůj návrh mírové iniciativy předložil Radě bezpečnosti OSN mexický prezident López Obrador, za diplomatické řešení konfliktu se staví brazilský prezident Lula da Silva, občanské iniciativy, požadující ukončení bojů a mírová jednání, vznikají v evropských zemích i Spojených státech amerických.

Podle Fendrychova geopolitického esencialismu je jedinou přijatelnou cestou k míru to, že „Putin stáhne vojska z Ukrajiny a opustí okupovaná území včetně Krymu.“ Je ale tato cesta při současném rozložení sil reálná? Jakákoli jiná, kompromisní řešení považuje Fendrych za produkty ruské propagandy. Kategoricky odmítá samotnou snahu o diplomatická jednání, protože konflikt nelze vyřešit jinak, než vojensky: „Putin je vrah, neustoupí, dokud nebude poražen.“ Fendrychovo spravedlivé rozhořčení, hlásané z tepla a relativního bezpečí, se pohybuje na hranici morálního kýče: o tom, kolik dalších obětí na lidských životech civilistů a vojáků bude stát Putinova definitivní porážka, Fendrych neuvažuje. Za poražení Putina je zkrátka třeba bojovat do posledního Ukrajince, bez ohledu na fatální celosvětové následky hrozícího jaderného konfliktu.

Příkladnou ukázkou Fendrychova provincialismu jsou jeho úvahy o příčinách vojenského konfliktu. Fendrych tvrdí, že příčinou války je „ruský imperialismus a odhodlání nikdy neuznat nárok Ukrajinců na samostatnost“ (problematiku etnických identit východní části Ukrajiny Fendrych pro jistotu zcela přehlíží). Pokud výzva Mír a spravedlnost vidí jako jeden ze spouštěcích mechanismů konfliktu ignorování bezpečnostních obav Ruska, pak podle Fendrycha lže. Ano, podle mezinárodního práva je za bezprostřední rozpoutání války jednoznačně zodpovědné Rusko. Pokusme se ale zauvažovat o širších geopolitických příčinách konfliktu poněkud objektivněji pohledem, přesahujícím českou kotlinu s jejími historicko-politickými narativy. Na fatální rizika dlouhodobého ignorování bezpečnostních obav Ruské federace upozorňují přední západní intelektuálové, jako je Noam Chomsky, americký politolog John Mearsheimer nebo prestižní ekonom Jeffrey Sachs. Ve svých analýzách se shodují na tom, co vyjádřil papež František, argentinský biskup Jorge Mario Bergoglio, který si ze své rodné země přinesl hojné zkušenosti se ze zahraničí podporovanými militaristickými režimy: NATO příliš dlouho štěkalo před ruskými dveřmi.

Rozpadem Sovětského svazu soupeření mezi Západem a Východem neskončilo, byť se v devadesátých letech mohlo zdát, že se politicko-ekonomické paradigma Západu stalo jedinou vítězící alternativou a že došlo k fukuyamovskému konci dějin. Unipolární svět je ale minulostí, vzestup zemí BRICS přinesl novou, multipolární realitu. Jedním z mocenských center je, ať se nám to líbí nebo ne, Ruská federace, jejíž bezpečnostní obavy byly neprozíravě Západem ignorovány. Jak upozorňuje Noam Chomsky, ale i mnozí další, právě tlak na členství Ukrajiny v NATO představoval fatální riziko. V závěru textu Fendrych přitvrzuje: iniciativa Mír a Spravedlnost prý šíří lži, pokud tvrdí, že eskalace války není v zájmu nikoho krom zbrojařského průmyslu, její požadavek na spravedlivý mír, k němuž se rády nerady připojí všechny strany konfliktu, je prý čistou podporou Kremlu. V tomto kontextu je možná užitečné Fendrychovi připomenout studii Mexické národní autonomní univerzity, která již v březnu loňského roku prokázala významný nárůst zisků zbrojařských společností v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Fendrych dále tvrdí, že „výzva míří jednoznačně proti právu Ukrajinců na život ve svobodě a podporuje děsivě agresivní zločinný ruský režim“. Nevíme, jak došel Fendrych k tomuto závěru a k předpokladu, že zahájení diplomatických jednání je synonymem kapitulace Ukrajiny. Možná, že v současné atmosféře militarizace jen nedokáže pochopit, že autoři výzvy mají lidské životy za nejvyšší hodnotu, že požadují zastavení válečného běsnění a že považují diplomatická jednání za jediný přijatelný způsob vyjednávání pozic v současném komplikovaném, multipolárním světě. Příměří a následující, pravděpodobně dlouhá a obtížná diplomatická jednání, jejichž výsledky nejspíše plně neuspokojí nikoho, považujeme rozhodně za menší zlo než dlouhodobé zabíjení a mrzačení tisíců lidí a ničení napadené země, nebo dokonce eskalace konfliktu do otevřené války USA a jejich spojenců s Ruskem, která by se jistě neobešla bez nasazení jaderných zbraní. Pro Martina Fendrycha je ale možná taková perspektiva přijatelná…