Míroví štváči
Následující text mi nepřijali do jednoho mnou oblíbeného významného deníku. Na podobné téma jsem absolvoval před několika dny poněkud zvláštní rozhovor s Barborou Tachecí (mluvila tam téměř více než já, ale myslím, že jsem se nedal…). Ale nakonec myslím, že ten rozhovor byl vlastně takovou docela dobrou propagací výzvy Mír a spravedlnost , která už získala přes 13.000 podpisů.
A teď ten odmítnutý text:
Brzy to bude rok, kdy Rusko zahájilo brutální agresi proti Ukrajině. Nemá už valný smysl poukazovat na to, že k tomu pravděpodobně vůbec nemuselo dojít, kdyby Západ dlouhodobě neignoroval ruské, jakkoli paranoidní, bezpečnostní obavy pramenící z rozšiřování NATO k ruským hranicím, a kdyby nebylo neochoty Ukrajiny a jejích spojenců naplňovat Minské dohody z roku 2015 o mírovém urovnání konfliktu na Donbasu.
Konflikt je čím dál krvavější, kolem 20% rozlohy Ukrajiny je okupováno, ukrajinská města jsou ničena, žádná strana momentálně nevítězí. Jak Rusko, tak Ukrajina a její spojenci dodávající jí zbraně a poskytující masivní ekonomickou podporu ale zjevně věří ve vlastní konečné vítězství.
Zdá se, že mnoho našich, ale i ostatních evropských občanů, je přesvědčeno o nutnosti a hlavně reálné možnosti udolat Rusko dlouhodobou vojenskou pomocí bez ohledu na to, že i v případě úspěchu si to vyžádá obrovské lidské a materiální oběti na straně napadené Ukrajiny. To je snadno pochopitelné – základní morální instinkt nám říká, že je-li napaden někdo slabší surovým útočníkem, je třeba mu pomoci i za cenu nějaké vlastní újmy, a že útočník musí být potrestán. Takováto strategie je oficiálně deklarována i většinou vlád zemí Západu v čele s USA (americký ministr obrany loni na jaře řekl, že Rusko musí být vojensky poraženo „i kdyby se měla pohnout země a nebe“). Na druhé nelze ignorovat obavy, že tato válka by snadno mohla nekontrolovaně eskalovat, zachvátit celou Evropu a nakonec přerůst i v katastrofální světový jaderný konflikt.
Deklarovanou strategii Západu porazit Rusko za každou cenu a bez ohledu na velikost ukrajinských obětí ale nesdílí řada velmi významných zemí, jako je Čína, Indie, Indonésie, JAR, Brazílie, Mexiko, či Izrael, jejichž představitelé, podobně jako papež František, opakovaně vyzývají k příměří a zahájení diplomatických jednání. Ostatně zbraně Ukrajině nedodávají ani západní země jako je Maďarsko, Rakousko, Irsko, Švýcarsko, Chorvatsko či Srbsko a k protiruským sankcím se nepřipojuje většina ostatních států světa. Některé průzkumy veřejného mínění ukazují, že ani u nás a v dalších zemích EU nepodporuje poskytování zbraní Ukrajině většina občanů.
Před několika týdny byla zveřejněna výzva „Mír a spravedlnost“, kterou již podepsalo více než 13 tisíc lidí. Spolu s bývalým českým ministrem zahraničí Janem Kavanem a novinářem Matějem Stropnickým jsem jedním z jejích hlavních iniciátorů. Její text stručně řečeno vyzývá naši vládu, aby se zasadila o co nejrychlejší příměří, v jehož rámci by byly zastaveny dodávky zbraní a zahájeny vážně míněné snahy o diplomatické řešení. Zcela záměrně tam nenavrhujeme žádné konkrétní řešení, protože jeho nalezení by bylo samozřejmě úkolem těch profesionálních diplomatů. Jsme si samozřejmě dobře vědomi toho, že takováto výzva v současné situaci těžko může mít nějaký reálný dopad, ale věříme, že je potřebné vnést do veřejné diskuse i onen doposud do značné míry ignorovaný aspekt strašného lidského utrpení, zabíjení, mrzačení a ničení. Samozřejmě je mi nepříjemné, že po zveřejnění této výzvy jsme byli zahrnuti mnoha ostrými výtkami (nejen od jednotlivců ale i od nejméně dvou „kolektivů pracujících“ - Rady Učené společnosti a spolku Sisyfos), že se de facto stavíme na stranu ruského agresora a ignorujeme základní etické principy spravedlnosti. Jeden vlivný komentátor naši výzvu nazval „esencí hnusu“ a její organizátory „mírovými štváči“, atd.
Myslím, že současná situace je následující:
Nynější oficiální západní názor je, že vytrvalými dodávkami zbraní a všestrannou ekonomickou podporou (bez ohledu na výši ukrajinských lidských a ekonomických ztrát) lze Rusko za nějakou dobu (třeba i několika let) udolat, takže prohraje a bude dosaženo ukrajinsko-západního vítězství - tedy návratu všech doposud Ruskem okupovaných území Ukrajině, v optimálním případě i potrestání agresora nějakým mezinárodním soudem, případně následného rozpadu Ruska a/nebo nastolení prozápadního režimu v Moskvě. A pokud to půjde podle tohoto scénáře, nedojde k rozšíření konfliktu na přímý vojenský střet Ruska se Západem, resp. ke světovému jadernému konfliktu. Cenou za takové vítězství by byla masivní devastace části ukrajinského území a několik set tisíc (možná několik milionů) zabitých a mnohem více zmrzačených Ukrajinců (a pochopitelně na ruské straně podobně, možná i víc lidských obětí). Poznamenávám, že i pro mě by byl tento scénář optimální, ale jen za předpokladu, že to vítězství nad Ruskem nebude trvat příliš dlouho, těch mrtvých a zmrzačených nebudou miliony, a že následné otřesy v Rusku nerozpoutají něco daleko horšího.
Alternativní představitelné scénáře by byly:
1) V důsledku vytrvalé všestranné podpory a bez ohledu na výši ukrajinských lidských a ekonomických ztrát by Rusko začalo jasně prohrávat, došlo by tam k nepokojům a projevům rozpadu státu. V takovém případě by Rusko v nouzi nejvyšší sáhlo k použití jaderných zbraní, konflikt by eskaloval do velké, potenciálně světové války Ruska se Západem směřující ke globální jaderné katastrofě (viz známé rčení o kopající chcípající kobyle nebo kryse zahnané do kouta). Důsledky takového scénáře by byly nepředstavitelné, doslova apokalyptické.
2) Přes vytrvalou všestrannou podporu by se na Ukrajině za nějakou delší dobu začalo nedostávat vojáků, zatímco v Rusku vzhledem k jeho více než trojnásobně početnější populaci nikoli. Rusko by dobylo většinu zničeného ukrajinského území a Ukrajině by nezbylo než přijmout porážku. Variantou tohoto scénáře by bylo uzavření příměří ještě kdykoli před dosažením těchto pro Ukrajinu nepříznivých konců a následné vyjednání míru spojeného s územními ztrátami Ukrajiny na základě přijetí principu menšího zla. Cenou za tento výsledek by byly opět vysoké lidské a ekonomické ztráty, ale menší než v předchozích variantách.
3) V blízké budoucnosti (čím dříve, tím lépe) by Rusko i Ukrajina dospěly k názoru, že žádná z bojujících stran nemá reálnou šanci na vítězství, v souladu s apely mnoha předních světových státníků by bylo uzavřeno příměří za podmínek „status quo“, a jednaly by o budoucím mírovém uspořádání, pravděpodobně v nějakém širším rámci (s účastí USA a dalších západních i nezápadních států). Výsledkem by mohlo nakonec být nějaké nové celosvětové bezpečnostní uspořádání včetně reformy OSN, které by nahradilo ten nynější již nefunkční, anachronický, 75 let starý systém. Cenou za takový výsledek by bylo těch dosavadních 100-200 tisíc mrtvých a zmrzačených Ukrajinců (a podobně na ruské straně), dosavadní obrovské materiální škody, pravděpodobně významné ukrajinské územní ztráty a samozřejmě hluboká frustrace z toho, že agresor částečně uspěl a nebyl potrestán.
To, že většina západní veřejnosti by si přála, aby se realizovala ta úplně první vítězná varianta, je naprosto pochopitelné a legitimní, ale podle mého názoru nerealistické. Obávám se, že spíše se vývoj konfliktu bude ubírat směrem k těm variantám č. 1 a 2, a proto bych preferoval tu poslední, v očích většiny z nás eticky těžko přijatelnou variantu 3.
Při diskusích na toto téma se často uvádějí analogie se situacemi z běžného života – pomoc člověku napadenému na ulici násilníkem nebo násilná akce teroristů. Málokdo ale bere v úvahu, že i v takových situacích je třeba dbát toho, aby taková pomoc neohroženého kolemjdoucího neskončila těžkým zraněním nebo smrtí jak toho útočníka, tak té jeho oběti. Určitě bude lepší snažit se útočníka od násilí odradit, odlákat jeho pozornost a umožnit oběti útěk, apod. – prostě snažit se o „nehrdinskou“ minimalizaci nežádoucích škod. Velmi podobné je, když nějací teroristé zajmou několik rukojmích – za prioritu mají zachránci vždy považovat životy a zdraví těch obětí. Není správné řídit se vždy a zásadně heslem našeho nemoudrého prezidenta „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje“.
V úvahách o nepřijatelnosti jednání s agresorem hraje u veřejnosti významnou roli i značně rozšířené přesvědčení, že ruská agrese je cosi bezpříkladného, v nedávné minulosti naprosto neslýchaného, srovnatelného jen s agresivním chováním nacistického Německa. Je ale dobré si připomenout, že podobně násilně a v rozporu s mezinárodním právem se v uplynulých desetiletích chovali i jiní – např. Turecko na severním Kypru (1983), USA na Grenadě (1983) a v Panamě (1989), NATO v Srbsku (1999) či v Iráku (2003). Územní anexe prováděla v uplynulých desetiletích Indie, Indonésie, Maroko nebo Izrael. V těchto případech se zpravidla neobjevily návrhy na nějaké sankce vůči agresorům. Setkávám se i s názorem, že jakýkoli kompromis s ruským agresorem nepřipadá v úvahu, protože „je lepší zemřít než žít v otroctví“. Připomíná to někdejší extrémní protikomunistické heslo z dob studené války "Lieber tot als rot" (propagandisticky ho používali i prohrávající nacisté v poslední fázi 2. světové války). Jen poznamenám – opravdu žilo třeba Finsko po více než 75 let v “otroctví”, když neobyčejně prosperovalo coby neutrální stát s velmi špatnými válečnými zkušenostmi se mocným sovětským sousedem?
A nakonec ještě - když uvažujeme o těch nesmírných ukrajinských obětech, z nichž velkou většinu tvoří mladí vojáci, nemohu nevzpomenout na Krylovu "Píseň neznámého vojína"…
A teď ten odmítnutý text:
Brzy to bude rok, kdy Rusko zahájilo brutální agresi proti Ukrajině. Nemá už valný smysl poukazovat na to, že k tomu pravděpodobně vůbec nemuselo dojít, kdyby Západ dlouhodobě neignoroval ruské, jakkoli paranoidní, bezpečnostní obavy pramenící z rozšiřování NATO k ruským hranicím, a kdyby nebylo neochoty Ukrajiny a jejích spojenců naplňovat Minské dohody z roku 2015 o mírovém urovnání konfliktu na Donbasu.
Konflikt je čím dál krvavější, kolem 20% rozlohy Ukrajiny je okupováno, ukrajinská města jsou ničena, žádná strana momentálně nevítězí. Jak Rusko, tak Ukrajina a její spojenci dodávající jí zbraně a poskytující masivní ekonomickou podporu ale zjevně věří ve vlastní konečné vítězství.
Zdá se, že mnoho našich, ale i ostatních evropských občanů, je přesvědčeno o nutnosti a hlavně reálné možnosti udolat Rusko dlouhodobou vojenskou pomocí bez ohledu na to, že i v případě úspěchu si to vyžádá obrovské lidské a materiální oběti na straně napadené Ukrajiny. To je snadno pochopitelné – základní morální instinkt nám říká, že je-li napaden někdo slabší surovým útočníkem, je třeba mu pomoci i za cenu nějaké vlastní újmy, a že útočník musí být potrestán. Takováto strategie je oficiálně deklarována i většinou vlád zemí Západu v čele s USA (americký ministr obrany loni na jaře řekl, že Rusko musí být vojensky poraženo „i kdyby se měla pohnout země a nebe“). Na druhé nelze ignorovat obavy, že tato válka by snadno mohla nekontrolovaně eskalovat, zachvátit celou Evropu a nakonec přerůst i v katastrofální světový jaderný konflikt.
Deklarovanou strategii Západu porazit Rusko za každou cenu a bez ohledu na velikost ukrajinských obětí ale nesdílí řada velmi významných zemí, jako je Čína, Indie, Indonésie, JAR, Brazílie, Mexiko, či Izrael, jejichž představitelé, podobně jako papež František, opakovaně vyzývají k příměří a zahájení diplomatických jednání. Ostatně zbraně Ukrajině nedodávají ani západní země jako je Maďarsko, Rakousko, Irsko, Švýcarsko, Chorvatsko či Srbsko a k protiruským sankcím se nepřipojuje většina ostatních států světa. Některé průzkumy veřejného mínění ukazují, že ani u nás a v dalších zemích EU nepodporuje poskytování zbraní Ukrajině většina občanů.
Před několika týdny byla zveřejněna výzva „Mír a spravedlnost“, kterou již podepsalo více než 13 tisíc lidí. Spolu s bývalým českým ministrem zahraničí Janem Kavanem a novinářem Matějem Stropnickým jsem jedním z jejích hlavních iniciátorů. Její text stručně řečeno vyzývá naši vládu, aby se zasadila o co nejrychlejší příměří, v jehož rámci by byly zastaveny dodávky zbraní a zahájeny vážně míněné snahy o diplomatické řešení. Zcela záměrně tam nenavrhujeme žádné konkrétní řešení, protože jeho nalezení by bylo samozřejmě úkolem těch profesionálních diplomatů. Jsme si samozřejmě dobře vědomi toho, že takováto výzva v současné situaci těžko může mít nějaký reálný dopad, ale věříme, že je potřebné vnést do veřejné diskuse i onen doposud do značné míry ignorovaný aspekt strašného lidského utrpení, zabíjení, mrzačení a ničení. Samozřejmě je mi nepříjemné, že po zveřejnění této výzvy jsme byli zahrnuti mnoha ostrými výtkami (nejen od jednotlivců ale i od nejméně dvou „kolektivů pracujících“ - Rady Učené společnosti a spolku Sisyfos), že se de facto stavíme na stranu ruského agresora a ignorujeme základní etické principy spravedlnosti. Jeden vlivný komentátor naši výzvu nazval „esencí hnusu“ a její organizátory „mírovými štváči“, atd.
Myslím, že současná situace je následující:
Nynější oficiální západní názor je, že vytrvalými dodávkami zbraní a všestrannou ekonomickou podporou (bez ohledu na výši ukrajinských lidských a ekonomických ztrát) lze Rusko za nějakou dobu (třeba i několika let) udolat, takže prohraje a bude dosaženo ukrajinsko-západního vítězství - tedy návratu všech doposud Ruskem okupovaných území Ukrajině, v optimálním případě i potrestání agresora nějakým mezinárodním soudem, případně následného rozpadu Ruska a/nebo nastolení prozápadního režimu v Moskvě. A pokud to půjde podle tohoto scénáře, nedojde k rozšíření konfliktu na přímý vojenský střet Ruska se Západem, resp. ke světovému jadernému konfliktu. Cenou za takové vítězství by byla masivní devastace části ukrajinského území a několik set tisíc (možná několik milionů) zabitých a mnohem více zmrzačených Ukrajinců (a pochopitelně na ruské straně podobně, možná i víc lidských obětí). Poznamenávám, že i pro mě by byl tento scénář optimální, ale jen za předpokladu, že to vítězství nad Ruskem nebude trvat příliš dlouho, těch mrtvých a zmrzačených nebudou miliony, a že následné otřesy v Rusku nerozpoutají něco daleko horšího.
Alternativní představitelné scénáře by byly:
1) V důsledku vytrvalé všestranné podpory a bez ohledu na výši ukrajinských lidských a ekonomických ztrát by Rusko začalo jasně prohrávat, došlo by tam k nepokojům a projevům rozpadu státu. V takovém případě by Rusko v nouzi nejvyšší sáhlo k použití jaderných zbraní, konflikt by eskaloval do velké, potenciálně světové války Ruska se Západem směřující ke globální jaderné katastrofě (viz známé rčení o kopající chcípající kobyle nebo kryse zahnané do kouta). Důsledky takového scénáře by byly nepředstavitelné, doslova apokalyptické.
2) Přes vytrvalou všestrannou podporu by se na Ukrajině za nějakou delší dobu začalo nedostávat vojáků, zatímco v Rusku vzhledem k jeho více než trojnásobně početnější populaci nikoli. Rusko by dobylo většinu zničeného ukrajinského území a Ukrajině by nezbylo než přijmout porážku. Variantou tohoto scénáře by bylo uzavření příměří ještě kdykoli před dosažením těchto pro Ukrajinu nepříznivých konců a následné vyjednání míru spojeného s územními ztrátami Ukrajiny na základě přijetí principu menšího zla. Cenou za tento výsledek by byly opět vysoké lidské a ekonomické ztráty, ale menší než v předchozích variantách.
3) V blízké budoucnosti (čím dříve, tím lépe) by Rusko i Ukrajina dospěly k názoru, že žádná z bojujících stran nemá reálnou šanci na vítězství, v souladu s apely mnoha předních světových státníků by bylo uzavřeno příměří za podmínek „status quo“, a jednaly by o budoucím mírovém uspořádání, pravděpodobně v nějakém širším rámci (s účastí USA a dalších západních i nezápadních států). Výsledkem by mohlo nakonec být nějaké nové celosvětové bezpečnostní uspořádání včetně reformy OSN, které by nahradilo ten nynější již nefunkční, anachronický, 75 let starý systém. Cenou za takový výsledek by bylo těch dosavadních 100-200 tisíc mrtvých a zmrzačených Ukrajinců (a podobně na ruské straně), dosavadní obrovské materiální škody, pravděpodobně významné ukrajinské územní ztráty a samozřejmě hluboká frustrace z toho, že agresor částečně uspěl a nebyl potrestán.
To, že většina západní veřejnosti by si přála, aby se realizovala ta úplně první vítězná varianta, je naprosto pochopitelné a legitimní, ale podle mého názoru nerealistické. Obávám se, že spíše se vývoj konfliktu bude ubírat směrem k těm variantám č. 1 a 2, a proto bych preferoval tu poslední, v očích většiny z nás eticky těžko přijatelnou variantu 3.
Při diskusích na toto téma se často uvádějí analogie se situacemi z běžného života – pomoc člověku napadenému na ulici násilníkem nebo násilná akce teroristů. Málokdo ale bere v úvahu, že i v takových situacích je třeba dbát toho, aby taková pomoc neohroženého kolemjdoucího neskončila těžkým zraněním nebo smrtí jak toho útočníka, tak té jeho oběti. Určitě bude lepší snažit se útočníka od násilí odradit, odlákat jeho pozornost a umožnit oběti útěk, apod. – prostě snažit se o „nehrdinskou“ minimalizaci nežádoucích škod. Velmi podobné je, když nějací teroristé zajmou několik rukojmích – za prioritu mají zachránci vždy považovat životy a zdraví těch obětí. Není správné řídit se vždy a zásadně heslem našeho nemoudrého prezidenta „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje“.
V úvahách o nepřijatelnosti jednání s agresorem hraje u veřejnosti významnou roli i značně rozšířené přesvědčení, že ruská agrese je cosi bezpříkladného, v nedávné minulosti naprosto neslýchaného, srovnatelného jen s agresivním chováním nacistického Německa. Je ale dobré si připomenout, že podobně násilně a v rozporu s mezinárodním právem se v uplynulých desetiletích chovali i jiní – např. Turecko na severním Kypru (1983), USA na Grenadě (1983) a v Panamě (1989), NATO v Srbsku (1999) či v Iráku (2003). Územní anexe prováděla v uplynulých desetiletích Indie, Indonésie, Maroko nebo Izrael. V těchto případech se zpravidla neobjevily návrhy na nějaké sankce vůči agresorům. Setkávám se i s názorem, že jakýkoli kompromis s ruským agresorem nepřipadá v úvahu, protože „je lepší zemřít než žít v otroctví“. Připomíná to někdejší extrémní protikomunistické heslo z dob studené války "Lieber tot als rot" (propagandisticky ho používali i prohrávající nacisté v poslední fázi 2. světové války). Jen poznamenám – opravdu žilo třeba Finsko po více než 75 let v “otroctví”, když neobyčejně prosperovalo coby neutrální stát s velmi špatnými válečnými zkušenostmi se mocným sovětským sousedem?
A nakonec ještě - když uvažujeme o těch nesmírných ukrajinských obětech, z nichž velkou většinu tvoří mladí vojáci, nemohu nevzpomenout na Krylovu "Píseň neznámého vojína"…