Musím říci, že mě docela těší, že moje články mají docela slušnou návštěvnost, a hlavně, že se pod nimi dost diskutuje. Přiznám se, že je většinou píšu tak trochu provokativně, aby ta kritická diskuse byla bohatší.

Přesto jsem si zatím úplně nezvykl na to, že mi řada „diskutujících“ spíše nadává (možná aniž si ten text přečtou), nebo mi doporučuje, abych je přestal svými výplody otravovat (když mírumilovně odvětím, že tedy nemusí ty výplody číst, pobouřeně se ohradí, že mají právo vyslovit svůj názor...).
Pořád si naivně myslím, že nesouhlas s něčím třeba i diametrálně odlišným názorem lze vyjádřit slušně, bez osobních útoků a emotivních urážek.


V diskusi pod několika nedávnými články mi např. věnoval pozornost pan Suchánek (resp. nick „suchánek“), který sám sebe charakterizuje - „jsem neuvěřitelně mírumilovný a nekonfliktní člověk“. Některé jeho věty jsou v tomto kontextu skutečně pozoruhodné:

„Já rozhodně nemám na to řešit, rozebírat a hodnotit problémy tohoto světa. ovšem když se do toho pustí hořejší, tak to bych vážně blil. kde berou ti lidi tu drzost???!“

„...jste vytvořil, a tady se předem musím omluvit, takovou DEBILITU, že u vysokoškolsky vzdělaného člověka, který pracoval na harvardu to tolerovat prostě NEJDE.“

Zaujaly mě ale (bez ironie) jeho poznámky:

„mám poměrně slušný všeobecný přehled (alespoň doufám). ovšem současného českého vědce neznám ani jednoho. natož jejich práci.“

„zkuste mi napsat nějaký vědecký úspěch hořejšího“

Ano, to je velmi důležitý postřeh – jak „důležitými“ věcmi se vědci zabývají, zda a jak to mají sdělovat laické veřejnosti, která konec konců jejich bádání ze svých daní většinou platí.

Daňoví poplatníci (dříve se říkalo „pracující“) si asi většinou myslí, že správný vědec, kterého živí ze svých daní, by měl dostat nějaký jasný praktický úkol (jako třeba vynalézt lék proti rakovině) a ten rychle a cílevědomě splnit.
Problém ale je, že jakmile se rozhodnete např. seriózně studovat jakoukoli část toho, co se v nádorových buňkách děje špatně, velice rychle se začnete zabývat věcmi, které jsou z hlediska laika těžko pochopitelnými detaily – a to i tehdy, když si jako cíl vytkne něco tak praktického jako ten pověstný „lék proti rakovině“, nebo „objasnit, proč vznikají autoimunitní choroby“. Aby se badateli něco takového případně podařilo, musí většinou na dlouhou dobu zabřednout do řešení detailů toho, jak v nádorové nebo imunitní buňce vlastně funguje nějaká ta její potenciálně slibná molekulární „Achillova pata“. A u řešení takových detailů se obvykle zdrží několik let vyplněných usilovnou a často frustrující prací. Pokud má aspoň trochu štěstí, podaří se mu přitom jako prvnímu na světě objasnit něco úplně nového v té nesmírně složité buněčné mašinérii. Pokud má ještě větší štěstí, povedou jeho výsledky skutečně k návrhu postupu, jak ty nádorové buňky zahubit. V naprosté většině případů se potom v preklinických a klinických zkouškách zjistí, že „tudy cesta nevede“, že testovaná látka nebo postup mají nějaké nežádoucí vedlejší účinky, nebo nejsou dostatečně účinné. Takže výsledkem mnohaleté práce je „jen“ poznání dalšího kousku nesmírně složité mozaiky, které se říká zdravá nebo nádorová buňka.

Mimochodem, ještě něco k té „nesmírně složité buněčné mašinérii“. Typická buňka našeho těla (máme jich v sobě nejméně 200 různých druhů) je velká asi tak setinu milimetr a můžeme ji považovat za jakýsi miniaturní samočinný „chemický stroj“, který se skládá z cca 10.000 různých druhů součástek (hlavně molekul proteinů), které si buňka vyrábí podle „plánů“ zakódovaných v úsecích dlouhých vláken DNA v jádře (těm úsekům se říká geny a máme jich v jádře každé buňky celkem kolem 25.000). A každá z těch 10.000 různých součástek je v buňce přítomna v mnoha kopiích – některých je tam třeba kolem 1000 kopií, jiných statisíce kopií. Takže každá buňka představuje něco, čemu se žádný lidský výtvor svou složitostí ani vzdáleně nepřibližuje...

Laik se pak snadno může domnívat, že se vědci zabývají samoúčelnými, nedůležitými detaily, namísto smysluplného vynalézání nových léků nebo jiných užitečných věcí. Ale ta obrovská spousta prvoplánově „neužitečných“ poznatků je právě tím hlavním globálním pokladem vědy, ze kterého mohou čerpat tisíce jiných badatelů a daleko rychleji pak dojít k dalším novým poznatkům nebo i prakticky užitečným věcem, které z nich vyplývají.

Ano, existuje spousta badatelů, kteří se systematicky věnují i něčemu „praktičtějšímu“ - systematicky například testují tisíce chemických sloučenin na jejich schopnosti zabíjet mikroby nebo nádorové buňky nebo naopak povzbuzovat růst a aktivitu buněk imunitního systému. Jiní se věnují systematickému vylepšování už existujících léčiv přípravou jejich více či méně pozměněných derivátů. Další se zabývají vývojem nových a účinnějších metod a přístrojů pro diagnostiku nebo léčbu chorob. Jiní systematicky hledají geny, jejichž poruchy jsou zodpovědné za choroby, jejichž příčiny jsou pro nás zatím záhadou.
Všechny typy výzkumu – ten úplně základní, i ten více „orientovaný“ i konečně „aplikovaný“, zaměřený na dotažení nějakého objevu do praktického využití, jsou velmi důležité a ve zdravém systému by měly být dobře vyvážené. Je ale třeba mít na paměti, že je to právě ten zdánlivě zcela neužitečný „čistě základní“ výzkum, ze kterého se čas od času zrodí opravdu převratné věci. A na počátku jsou třeba takové bizarnosti, jako genetika mušek octomilek, restrikční endoukleázy bakterií, faktory ovládající dělení kvasinek či neviditelné paprsky ze smolince...

Pokud nějaký pan Suchánek řekne, že nezná žádného českého vědce, nijak zvlášť mě to nepřekvapí a nepobouří (i když asi o Antonínu Holém a jeho světově významných virostatikách asi většina Čechů slyšela...).
Kolik z nás zná zpaměti jména alespoň několika málo nositelů Nobelových cen z posledních 5-10 let?
Říkají něco panu Suchánkovi jména jako:
Mario R. Capecchi, Sir Martin J. Evans, Oliver Smithies, Andrew Z. Fire, Craig C. Mello, Barry J. Marshall, J. Robin Warr, Richard Axel, Linda B. Buck?
Nebo alespoň Peter C. Doherty, Rolf M. Zinkernagel, J. Michael Bishop, Harold E. Varmus, Niels K. Jerne, Georges J.F. Köhler, César Milstein?

A co tematiky, za které byly v posledních Nobelovu ceny uděleny – jsou někomu zvláště povědomé?
Co třeba:
- Genové modifikace myší pomocí homologní rekombinace
- RNA interference
- regulační molekuly buněčného cyklu
- struktura komplexu RNA-polymerasy se substrátem
- role ubikvitinu při degradaci proteinů

I tito špičkoví badatelé totiž dělají resp. dělali většinou velice specializované věci – protože jinak to dnes prostě nejde. Čas spektakulárních velkých, základních objevů a la Jan Evangelista Purkyně, Johann Gregor Mendel, Charles Darwin, Louis Pasteur, Marie Sklodowska-Curie nebo Alexander Fleming už asi více méně pominul...

Je ovšem pravda, že mezi českými vědci dnes v podstatě skutečně nenalezneme nikoho, kdo by reálně „sahal po Nobelově ceně“.
Opak by se ovšem vzhledem k realitě naší moderní historie rovnal téměř zázraku – do roku 1989 byl zásadním handicapem nedostatek kontaktů s vědou v nejrozvinutějších zemích, emigrace spousty nejschopnějších talentů a hlavně zoufalý nedostatek „tvrdé měny“ na nákup potřebných přístrojů, chemikálií a pomůcek.
Po celá devadesátá léta pokračovala naprostá finanční „podvyživenost“ naší vědy provázená odchodem talentovaných mladých lidí do Ameriky a západní Evropy, a teprve zhruba od roku 2000 se situace začala výrazněji zlepšovat. Takže v (relativně) lepších (ale zdaleka ještě ne optimálních) podmínkách pracujeme teprve několik málo let. Ale „vědecká škola“, ze které teprve může vyrůst nějaká světová špička, se postupně tvoří nejméně nějakých dvacet let...

Zaplať pánbůh ale za to, že máme alespoň poměrně dost „slušných“ výzkumných týmů, které mohou spolupracovat a komunikovat jako rovný s rovným s velmi solidními partnery ze „Západu“. Snad z nich za nějakých 10-20 let povstane i několik těch opravdových světových špiček „nobelovské třídy“.

* * * * * * *

Možná by bylo dobré uvést zde několik čísel charakterizujících srovnání význam našich špičkových vědců ve srovnání se světovou špičkou. V základním výzkumu se k tomu používá tzv. scientometrických ukazatelů, t.j. např. celkový počet „citací“ (explicitních formalizovaných odkazů v jiných publikacích) všech prací daného badatele za celý život nebo určité období, a v poslední době také tzv. Hirschův index (h = počet publikací daného autora, které dosáhly alespoň h citací).
V oborech, které jsou mi blízké (molekulární biologie, biomedicínské obory, chemie) bývají většinou tyto parametry u nobelistů následující:
celkový počet citací několik desítek tisíc, Hirschův index h 50-100, i více.
V jiných oborech jsou světově špičkové hodnoty těchto parametrů v průměru obvykle o něco nižší (např. ve fyzice cca 2x, v matematice, sociologii a ekonomii asi 5x)

U některých nejvýznamnějších nebo mediálně nejznámějších českých vědců (z těchto oborů) jsou tyto parametry následující (neuvádím řadu velmi úspěšných emigrantů):

J.Bartek (asi jediný současný český občan, který se reálně blíží „nobelovské třídě“, pracuje však už 15 let i s malou českou skupinkou v Kodani a bádá o mechanismech poruch vedoucích ke vzniku nádorů; od loňského roku má jeho laboratoř malou „filiálku" také v našem pražském Ústavu molekulární genetiky AV ČR)
citace: 21.570; h = 78; nejcit. publikace: 1.075x

P.Hobza (nejcitovanější český vědec pracující stabilně v ČR; jeho oborem je teoretická chemie, pracuje na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR)
citace: 12.550; h = 60; nejcit. publikace: 492x

A.Holý (v současnosti asi nejznámější český vědec, organický chemik, ve spolupráci s belgickými a americkými partnery objevil a vyvinul několik světově významných léků proti virovým onemocněním, pracuje na Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR)
citace: 11.750; h = 50; nejcit. publikace: 607x

R.Zahradník (bývalý předseda AV ČR, teoretický chemik, zaměstnanec Ústavu fyzikální chemie J.Heyrovského AV ČR)
citace: 5.640; h = 35; nejcit. publikace: 428x

E.Syková (ředitelka Ústavu ústavu experimentální AV ČR, neurobioložka)
citace: 4.460; h = 37; nejcit. publikace: 339x

H.Illnerová (bývalá předsedkyně AV ČR, biochemička a fyzioložka, zaměstnankyně Fyziologického ústavu AV ČR)
citace: 2.890; h = 30; nejcit. publikace: 349x

B.Říhová (bývalá ředitelka Mikrobiologického ústavu AV ČR, jejím oborem je imunologie)
citace: 1.780; h = 25; nejcit. publikace: 112x

V.Pačes (předseda AV ČR, biochemik, zaměstnanec (a bývalý ředitel) Ústavu molekulární genetiky AV ČR)
citace: 1.380; h = 22; nejcit. publikace: 81x

C.Höschl (ředitel Psychiatrického centra, psychiatr)
citace: 310; h = 8; nejcit. publikace: 69x


Pokud by to někoho zajímalo, v mém případě jsou tyto parametry:
citace: 7.500; h = 47; nejcit. publikace: 738x

* * * * * * *

Je třeba si ale uvědomit, že i po případném dostižení zemí, jejichž úrovně bychom chtěli dosáhnout (skandinávské země, Švýcarsko, Holandsko, atd.), bude přínos české vědy jak v základním, tak aplikovaném výzkumu ve světovém měřítku nevyhnutelně malý - vždyť naše věda tvoří jen méně než 1% dnes již zcela globalizované vědy světové!

Jistě je pravda, že by se vědci měli snažit přibližovat laické veřejnosti to, čím se zabývají. Vzhledem ke stále větší specializovanosti základního výzkumu je to ale obtížné a většina vědců to ani neumí – je lepší, když to dělají profesionálové, novináři specializující se na tuto oblast.
Jsem velmi rád, že ve srovnání se situací před nějakými deseti lety je i zde situace nesrovnatelně lepší. Všechny naše důležité deníky mají pravidelné, většinou velmi kvalitní vědecké přílohy. V mém oboru je skutečnou popularizační hvězdou prof. Jaroslav Petr, jehož článků si nemohou nevšimnout třeba čtenáři Lidových novin. A ještě víc se mohou dozvědět na skvělém serveru Osel.cz .

Někteří vědci řeší problém nesnadné srozumitelnosti specializovaných vědeckých projektů tím, že před veřejností více či méně „nafukují“ praktický význam své práce a zjednodušují až přespříliš. Laikovi se pak může snadno zdát, že daný badatel či badatelka je světovou hvězdou první velikosti, jeho resp. její objevy již zítra budou zachraňovat tisíce životů. Takhle by se to ale určitě dělat nemělo...

* * * * * * * *

Nakonec bych snad ještě měl říci, čím jsem se v posledních cca 25 letech zabýval já (viz jedna z poznámek pana Suchánka).
Mým oborem je základní výzkum v oblasti molekulární imunologie.
Spolu se svými spolupracovníky a studenty jsme se snažili objevovat nové, dosud neznámé molekuly, které se účastní složitých procesů v různých druzích bílých krvinek (t.j. buněk, které tvoří imunitní systém) poté, co zjistí, že se v jejich okolí vyskytlo něco nepatřičného a potenciálně nebezpečného, proti čemu je potřeba zahájit „imunitní odpověď“.

Mechanismy těchto dějů jsou velice složité a stále ještě jen částečně objasněné – účastní se jich totiž tisíce různých druhů molekul. To, abychom tyto složité „signalizační kaskády“ dobře poznali, je důležité jednak samo o sobě (chceme přece co nejlépe poznat svět kolem sebe), ale hlavně proto, že čím lépe víme, jak to všechno v našich buňkách funguje, tím lépe budeme umět opravit, když se tam něco pokazí.

V naší laboratoři se už více než 20 let se zabýváme hlavně skupinou proteinů, které se nacházejí ve zvláštních „ostrůvcích“ (říká se jim „membránové rafty“) na povrchu bílých krvinek, a jsou v nich soustředěny důležité signalizační molekuly. V posledních letech jsme jako první na světě (nebo prakticky současně s našimi konkurenty) objevili v těchto raftech několik nových proteinů, které pomáhají regulovat funkce buněk imunitního systému.

Stejně jako je tomu u všech badatelů základního výzkumu na světě, jsou našimi hlavními produkty vědecké publikace (články) v pokud možno co nejprestižnějších mezinárodních odborných časopisech. Prestižnost odborných časopisů v zásadě určuje jejich tzv. impaktový faktor (IF), který vyjadřuje, jaký ohlas („citovanost“) má v odborné veřejnosti průměrný článek publikovaný v daném časopisu. Čím prestižnější je nějaký časopis, tím obtížnější je publikovat v něm (je tam velká konkurence velmi kvalitních autorů a vejde se tam pouze omezený počet článků – u těch nejlepších třeba jen jeden z padesáti nabídnutých). Myslím, že se nám v posledních cca 10 letech docela dařilo publikovat v kvalitních mezinárodních časopisech, velmi často ve spolupráci se zahraničními partnery (viz zde).

Dílčí otázky, které třeba právě teď usilovně řešíme, se asi skutečně musí zdát laikovi velice odtažité – třeba:
- Jakou roli hraje v imunitním systému membránový protein zvaný PRR7, jehož struktura je skoro úplně stejná u člověka a myši (což je dost vyjímečné a zpravidla to znamená, že je to molekula velmi důležitá, jejíž každý kousek je nepostradatelný a tak se během evoluce nemohl změnit).
- Které imunitní receptory využívají ve svých signalizačních drahách další námi objevené proteiny nazvané TRAP-2, LST1/A, Nvl nebo LIME.
- Proč je v buňkách tzv. zárodečných center lymfatických uzlin a v některých nádorech tisíckrát víc proteinu PAG (který jsme před 8 lety objevili), než v jiných sousedních buňkách.

Ale možná podobně odtažitě znějí pro laiky i problematiky badatelů, kteří získali v uplynulých letech třeba i Nobelovy ceny (viz výše - ne že bych se s nimi chtěl srovnávat...).

Snad trochu srozumitelnější může být to, že naše výsledky (ve spolupráci se zahraničními laboratořemi) pomohly objasnit mechanismus onemocnění zvaného theilerióza (zde), navrhnout způsoby lepší diagnózy některých nádorů (zde, zde),

Možná bych ještě podotkl, že některé vedlejší produkty našeho základního výzkumu (hlavně tzv. monoklonální protilátky) mají i docela zajímavý komerční potenciál – dobře prosperující biotechnologická firma Exbio, která vznikla před 15 lety z tzv. Realizační jednotky našeho ústavu, má ve svém katalogu několik desítek produktů vyvinutých původně v naší laboratoři (na zvídavé dotazy předem odpovídám, že ve firmě nemám žádnou účast, bohužel...).

A nakonec bych ve vší skromnosti uvedl, že jsem byl např. spoluautorem (spolu se skutečnou „hvězdou“ světové biologie, Janem Kleinem) mezinárodní učebnice imunologie, která je dodnes snad v každé důležité vědecké knihovně na světě (J.Klein, V.Hořejší: Immunology, 2nd Edition. Blackwell Science, Oxford 1997, 721 p.); bohužel pokrok jde v imunologii (a v celé moderní biologii) tak rychle, že dnes je tato kniha už velmi zastaralá a chtělo by to napsat úplně přepracované nové vydání...

* * * * *

Doufám, že jsem tedy aspoň trochu zodpověděl otázky pana Suchánka? Pokud ne, rád doplním příště.