Velmi dobře si pamatuji na to, jak rozporně jsme vnímali vietnamskou válku, která probíhala v době mého mládí, a dá se říci, že vrcholila v památném roce 1968. Ti z nás, kteří zdroje svých informací neomezovali na československé noviny, rádio a televizi, a měli více či méně kritický názor na komunistický režim, většinou považovali americkou intervenci za oprávněnou. Věřili jsme, že se v zásadě jedná o snahu komunistického severního Vietnamu podrobit si jižní Vietnam, kterému sice vládli nepříliš demokratičtí, ale prozápadní politici (a tedy v podstatě „good guys“). Takže stále silnější americkou podporu jihovietnamské vládě a armádě jsme brali jako něco legitimního a správného. Tím spíše, že masivnější vojenské angažmá zahájil populární prezident John Kennedy.
Trochu nás ovšem mátlo silné protiválečné hnutí v západní Evropě a ve Spojených státech – vysvětlovali jsme si to naivitou demonstrantů a jejich nedostatkem praktických zkušeností s komunisty.


Když ale začalo mohutné bombardování severovietnamských měst a ničení rozsáhlých oblastí džungle ve Vietnamu, Kambodži a Laosu pomocí toxických defoliantů, když se v novinách a v televizi obden objevovaly snímky vesnic zničených napalmem, když se provalily „incidenty“ jako ten v My Lai (srovnatelné s Lidicemi), když začaly dokonce prosakovat zprávy, že Američané vážně uvažují i o použití atomových zbraní, přece jen začaly hlodat pochybnosti – je to tak správné? Dá se proti zlu účinně bojovat snad ještě větším zlem? Stojí vůbec ti Vietnamci o takovou ochranu před komunisty?

Američané nakonec z Vietnamu odešli, protože jejich ztráty (celkem kolem 50.000 padlých Američanů) byly prostě vnitropoliticky neúnosné. Jižní Vietnam pak rychle padl do rukou komunistů, Kambodža do rukou ještě mnohem horších polpotovských šílenců.
Všechny ty miliony mrtvých a zmrzačených byly tedy k ničemu…
A co hůře – ukázalo se, že po pádu jižního Vietnamu nedošlo k žádnému katastrofálnímu poškození amerických životních zájmů, resp. nemělo to žádné dramatické negativní důsledky pro věc demokracie ve světě.

Jedním z těch, kdo bojovali ve Vietnamu byl i pilot bombardéru John McCain (syn tehdejšího amerického admirála ve vysoké pozici), současný republikánský kandidát na úřad prezidenta USA. Ten byl při bojovém letu nad severním Vietnamem sestřelen (je zajímavé, že ho po dopadu do jezera s nasazením života před utopením zachránil vietnamský civilista), zajat a přes pět let držen v zajetí. Osvědčil jistě hodně osobní statečnosti a síly, když útrapy severovietnamského zajetí přežil. Z tohoto hlediska si asi zaslouží označení „hrdina“.
Ale jsem více než na rozpacích, pokud si uvědomím, že před sestřelením bombardoval objekty v hustě obydleném městě - tedy ve velkém zabíjel vietnamské civilisty. To moc hrdinským, velmi mírně řečeno, neshledávám.

Ano, vím, že mi leckdo může rozhořčeně namítnout cosi o spojeneckých letcích bombardujících za 2. světové války německá města. Musím se přiznat, že bombardování civilních měst považuji za válečný zločin a nikoli hrdinství, ať už se ho dopustil kdokoli – v Coventry, Drážďanech, Hirošimě, Nagasaki, Hai-Phongu, Grozném či Kandaháru.
O tom, které válečné činy mají být potrestány a které ospravedlněny, však rozhodují vítězové…

Vím, že „po bitvě je každý generálem“, ale přece jen – jak se máme dnes dívat na vietnamskou válku a jaké poučení si z ní vzít? Byl to opravdu záslužný a nezbytný, i když nepovedený, boj proti expanzivní hydře komunismu? Stály ty miliony vietnamských a desetitisíce amerických obětí za to – dokonce i vpřípadě, že by se Američanům a Jihovietnamcům podařilo zvítězit? Byl ten jihovietnamský režim opravdu o tolik lepší než ten severovietnamský? Stála většina lidí v jižním Vietnamu o takovou „pomoc“? Opravdu to nešlo řešit nějak jinak?

Nezdá se, že si Američané vzali z Vietnamu velké poučení, když se pustili se do něčeho podobného v Iráku - a to přesto, že tam nebyl ani ten snad ospravedlňující moment boje proti nebezpečnému globálnímu nepříteli s agresivní ambiciózní ideologii, ale falešný a vylhaný důvod zbraní hromadného ničení…

Samozřejmě očekávám, že se na mě zase sesypou diskutéři s otázkami typu „a proč nenapíšete o zvěrstvech, které páchali Sověti v Afghanistánu a Čečensku, Vietcong ve Vietnamu, nebo Číňané v Tibetu?“.
Inu, myslím si, že teď je aktuálnější a mužnější upozorňovat spíše na momentálně trochu zanedbávané „máslo na hlavě“ našeho mocného spojence, o kterém bychom si také neměli dělat přílišné iluze...
O psaní o špatnostech těch ostatních se myslím přebohatě starají jiní...