Před 10 měsíci jsem byl jedním z iniciátorů prohlášení „Mír a spravedlnost“, ve kterém jsme vyzývali vládu, aby se zasadila za co nejrychlejší uzavření příměří ve válce na Ukrajině a řešení konfliktu diplomatickými prostředky. Naši výzvu podepsalo téměř 19 tisíc občanů. Setkala se ale hlavně s prudkou odmítavou reakcí. Signatáři byli osočováni, že jsou „proruští“, protože přijetí jejich návrhů by znemožnilo ukrajinské vítězství. Dominoval názor, že jedinou přijatelnou možností je porazit agresora za každou cenu.

Stále jasněji se ale ukazuje, že vítězství Ukrajiny je nereálné, lidské a materiální oběti tohoto konfliktu neúnosné, protiruské sankce neúčinné a ochota ukrajinských spojenců k další vojenské podpoře slábne. V západních médiích se objevují úvahy o nutnosti zahájení vyjednávání. Takové názory zaznívají hlavně ze států „globálního jihu“, ale i od maďarského a slovenského premiéra. Kéž by takových bylo víc…

Přibyl ale i další nebezpečný konflikt mezi Izraelem a teroristickým hnutím Hamás. Vlády států globálního Západu vyjadřují podporu Izraeli, ale v různé míře také tlačí na ochranu životů civilistů, zatímco většina ostatních vlád žádá důrazněji nutnost trvalého příměří a zastavení bombardování.

V Izraeli mám řadu vědeckých kolegů a mezi nimi i několik skutečných přátel. Tuto zemi obdivuji za to, co v nepřátelském prostředí Blízkého východu dokázala vybudovat. Izraelská reakce na teroristický útok byla ale přesně taková, jakou si teroristé přáli. Většině světové veřejnosti se totiž jeví jako primitivní pomsta provázená nepřijatelně vysokým počtem civilních obětí a mimořádným utrpením obyvatelstva. To morálně diskredituje Izrael. Stále méně zabírá „argument“, že téměř jakákoli kritika Izraele je projevem antisemitismu.

Když tohle řeknu před svými některými známými a srovnávám izraelskou reakci např. s tím, co prováděli Rusové v Grozném nebo Američané ve Vietnamu a v Iráku, setkávám se s otázkou: A co tedy měl podle tebe Izrael dělat?

Podle mě by správná reakce zahrnovala (kromě jednání o propuštění unesených rukojmích, které už probíhalo a mělo určité výsledky, ale bohužel bylo přerušeno) posílení ochrany hranic Izraele, snahu o individuální likvidaci pachatelů tajnými službami, eliminaci vlivu Hamásu společnými akcemi Izraele, Palestinské samosprávy, arabských zemí a OSN, získání podpory světového veřejného mínění takovýmto civilizovaným přístupem a hlavně restartování skutečně seriózních jednání zaměřených na vyřešení vleklého izraelsko-palestinského konfliktu, který se kdysi jevil jako reálně řešitelný.

Konečným cílem by tedy asi měla být realizace někdejšího projektu dvoustátního řešení s mezinárodními zárukami bezpečnosti. To by ale asi předpokládalo zrušení ilegálních izraelských osad na palestinském území. Jinou, podle mě optimální možností by bylo řešení jednostátní, ve kterém by se Palestinci stali plnoprávnými občany „velkého Izraele“. Něco takového ale vypadá hodně utopicky…

Izrael ale zřejmě i nadále půjde dosavadní silovou cestou bezohlednou k palestinským civilistům. Je ovšem docela možné, že během několika desítek let se situace výrazně změní – Izrael může ztratit dosavadní americkou bezvýhradnou podporu, vyroste nová a ještě početnější a odhodlanější generace palestinských teroristů. A hlavně – podstatně se změní izraelská demografická situace - většinu budou tvořit Arabové a neproduktivní ultraortodoxní Židé. Mnozí sekulární Židé pak raději zvolí odchod z takové země.

Spolu s mnoha jinými skutečnými přáteli Izraele bych si moc přál, aby tento v mnoha směrech obdivuhodný stát opustil dosavadní problematické spoléhání na sílu a drtivou pomstu a vrátil se na cestu racionálního řešení chronického blízkovýchodního problému.

Velmi podobný článek vyšel dnes (11.12.2023) v tištěném vydání Deníku; online verze bude k dispozici za několik dní