Sociální (ne)spravedlnost
Často slýchám, že patříme mezi země s nejnižším procentem chudých občanů. A také, že za tu svoji chudobu si mohou sami, protože v důsledku své neschopnosti nebo lenosti musí dělat špatně placené práce. Jeden náš nemoudrý politik (údajně praktikující katolík) k tomu kdysi řekl – „Měli se ve škole líp učit!“. Promiňte, ale to je něco hrozného. Představte si, že by se všichni učili na samé jedničky. Kdo by potom dělal ta špatně placená, namáhavá, nepříjemná, ale nepostradatelná zaměstnání? Nechtěl dělat, ani kdyby byla placena násobně lépe než to, co já dělám za slušnou mzdu!
Tuhle situaci, ve které u nás žije jistě nejméně 20% lidí (a s nimi jejich děti) považuji za velkou sociální nespravedlnost. Samozřejmě očekávám námitku, že o tom, co kdo dělá a jak je za to placen, rozhoduje přece trh, a že proto samotný pojem „sociální spravedlnost“ je nesmyslný, ba dokonce je škodlivým reliktem komunistického myšlení. S tím ovšem nemohu souhlasit. Každý slušný člověk přece už od dětství ví, že spravedlnost je něco zásadně důležitého, podobně jako třeba svoboda! Někteří z těch chudých, špatně placených lidí doplácejí na to, že k vykonávání těch lépe placených zaměstnání prostě nemají schopnosti (a proto třeba měli i potíže ve škole), jiní měli třeba v životě smůlu. Anebo se skutečně málo snažili, a můžou si tak za svoji špatnou situaci částečně sami – ale i pak je nespravedlivé, aby za málo peněz dělali těžkou nebo velmi nepříjemnou práci, kterou jiní dělat nechtějí. Někdo tu práci samozřejmě dělat musí, ale pak by měla být dobře zaplacená!
Je přece skandální, aby v naší relativně bohaté zemi žily přinejmenším statisíce rodin, které mají problémy se zaplacením nájemného nebo školních obědů pro své děti, kterým vzniká prakticky neřešitelná situace, když se jim zvýší zálohy za elektřinu a plyn, porouchá pračka nebo 20 let staré auto, které nezvládají splácet své byť i jen celkem malé dluhy. Tahle jejich těžká situace se navíc rychle zhoršuje v nynější ekonomické krizi charakterizované hlavně dramatickým inflačním nárůstem cen základních životních potřeb a silným poklesem reálných mezd. Do velkých problémů se tak dostávají i ti, kteří na tom ještě nedávno byli celkem dobře, takže ohrožených je již možná až 40% domácností.
Všichni tihle lidé mají ale smůlu – v této zemi neexistuje žádná politická strana, která by se vážně snažila o řešení těchto velkých problémů. Ani někdejší ČSSD době svého největšího vlivu a vládnutí neudělala téměř nic pro tyhle chudé, neprosazovala program sociálního bydlení nebo mnohem vyšší minimální mzdy. Stále ještě se totiž většina společnosti hlásí v podstatě k politické pravici (ke které de facto patřilo i hnutí ANO, ba i ČSSD, jen v trochu mírnější verzi), která vyznává ony známé hodnoty tržní (ne)spravedlnosti. Paradoxně i většina těch, kteří ještě do bídy neupadli, ale již ji mají na dohled (aniž si to připouštějí), se s těmi „pod nimi“ nesolidarizují a jako hlavní problém mylně vidí „zneužívání“ sociálních dávek.
Jaké by mohlo být řešení téhle situace, kdyby se k moci na delší dobu dostala nějaká vláda, které by ležely na srdci i problémy té „dolní části“ společnosti? Samozřejmě by především bylo nutné výrazně zvýšit minimální mzdu a rychle realizovat velkorysý program levného sociálního bydlení. Prostředky na to by se ovšem musely získávat pomocí silně progresivního zdanění příjmů těch bohatších (kteří by v podstatě jen omezili výši svých pravidelně ukládaných úspor), zamezením daňových úniků do zahraničí a daňových obrovských ztrát v šedé ekonomice, či podstatným snížením nákladů státu na zbrojení. To je ale jen čirá science fiction…
**********************************************************
Velmi podobný text vyšel v tištěné i online verzi Deníku
Tuhle situaci, ve které u nás žije jistě nejméně 20% lidí (a s nimi jejich děti) považuji za velkou sociální nespravedlnost. Samozřejmě očekávám námitku, že o tom, co kdo dělá a jak je za to placen, rozhoduje přece trh, a že proto samotný pojem „sociální spravedlnost“ je nesmyslný, ba dokonce je škodlivým reliktem komunistického myšlení. S tím ovšem nemohu souhlasit. Každý slušný člověk přece už od dětství ví, že spravedlnost je něco zásadně důležitého, podobně jako třeba svoboda! Někteří z těch chudých, špatně placených lidí doplácejí na to, že k vykonávání těch lépe placených zaměstnání prostě nemají schopnosti (a proto třeba měli i potíže ve škole), jiní měli třeba v životě smůlu. Anebo se skutečně málo snažili, a můžou si tak za svoji špatnou situaci částečně sami – ale i pak je nespravedlivé, aby za málo peněz dělali těžkou nebo velmi nepříjemnou práci, kterou jiní dělat nechtějí. Někdo tu práci samozřejmě dělat musí, ale pak by měla být dobře zaplacená!
Je přece skandální, aby v naší relativně bohaté zemi žily přinejmenším statisíce rodin, které mají problémy se zaplacením nájemného nebo školních obědů pro své děti, kterým vzniká prakticky neřešitelná situace, když se jim zvýší zálohy za elektřinu a plyn, porouchá pračka nebo 20 let staré auto, které nezvládají splácet své byť i jen celkem malé dluhy. Tahle jejich těžká situace se navíc rychle zhoršuje v nynější ekonomické krizi charakterizované hlavně dramatickým inflačním nárůstem cen základních životních potřeb a silným poklesem reálných mezd. Do velkých problémů se tak dostávají i ti, kteří na tom ještě nedávno byli celkem dobře, takže ohrožených je již možná až 40% domácností.
Všichni tihle lidé mají ale smůlu – v této zemi neexistuje žádná politická strana, která by se vážně snažila o řešení těchto velkých problémů. Ani někdejší ČSSD době svého největšího vlivu a vládnutí neudělala téměř nic pro tyhle chudé, neprosazovala program sociálního bydlení nebo mnohem vyšší minimální mzdy. Stále ještě se totiž většina společnosti hlásí v podstatě k politické pravici (ke které de facto patřilo i hnutí ANO, ba i ČSSD, jen v trochu mírnější verzi), která vyznává ony známé hodnoty tržní (ne)spravedlnosti. Paradoxně i většina těch, kteří ještě do bídy neupadli, ale již ji mají na dohled (aniž si to připouštějí), se s těmi „pod nimi“ nesolidarizují a jako hlavní problém mylně vidí „zneužívání“ sociálních dávek.
Jaké by mohlo být řešení téhle situace, kdyby se k moci na delší dobu dostala nějaká vláda, které by ležely na srdci i problémy té „dolní části“ společnosti? Samozřejmě by především bylo nutné výrazně zvýšit minimální mzdu a rychle realizovat velkorysý program levného sociálního bydlení. Prostředky na to by se ovšem musely získávat pomocí silně progresivního zdanění příjmů těch bohatších (kteří by v podstatě jen omezili výši svých pravidelně ukládaných úspor), zamezením daňových úniků do zahraničí a daňových obrovských ztrát v šedé ekonomice, či podstatným snížením nákladů státu na zbrojení. To je ale jen čirá science fiction…
**********************************************************
Velmi podobný text vyšel v tištěné i online verzi Deníku