Amerika zachraňuje svět?
Jen výjimečně jsou moje blogové články reakcí na články jiných autorů. Předevčírem mě však zaujala první věta článku P.Kohouta, která říkala, že americká vláda svými chystanými zcela nevídanými intervencemi do amerického hroutícího se finančního systému „zachraňuje svět“.
Když se to takto formuluje, vypadá to tak, jako by Američané za cenu velkých vlastních obětí v zásadě altruisticky zachraňovali nás neameričany.
Samozřejmě nemusím říkat, jak celá situace vznikla, kdo za ni nese zodpovědnost, a kdo se hlavně potřebuje zachránit...
Nemohu si pomoci, ale trochu mi ta záležitost s americkými „inovačními“ finančními produkty a jejich hrozícími důsledky pro celý svět připomíná i to, jak současná americká vláda „zachraňuje svět“ před hrozbou tzv. světového teroru, kterou do značné míry svými neuváženými (nebo možná dobře uváženými?) kroky pomohla vyvolat.
Skoro bych řekl, že v obou případech by bylo lepší jednat v takových závažných záležitostech podstatně prozíravěji od samého počátku a vyhnout se tak nutnosti pozdějšího „zachraňování“ sebe sama nebo jiných...
Neodpustím si ještě pár obecnějších poznámek, i když vím, že zajisté vyvolají obvyklý pokřik, abych raději psal o své molekulární imunologii a nepletl se do tak složité vědy jakou je ekonomie, ve které jsem naprostým neználkem.
Nejen mnozí účastníci zdejších diskusí, ale i prominentní ekonomové a vlivní komentátoři nám mnoho let říkali, jak bychom se měli inspirovat americkým příkladně liberálním finančním a ekonomickým systémem, kde stát-opatrovník nevodí nikoho za ručičku a každý si nese zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Ostatně v památných letech začátků našeho budování kapitalismu jsme hltali slova tehdejšího ministra financí a pozdějšího premiéra o tom, jak se na našem tržním hřišti budou pohybovat podnikatelské subjekty nejrůznějších kvalit a pouze schopnosti jejich managementu rozhodnou, které z nich přežijí a které ne. Lidé byli nabádáni, aby si pečlivě prostudovali, jak na tom ten který podnik nebo fond je, a podle toho se rozhodovali, kam vloží své privatizační kupony nebo investují své peníze. Ten, kdo bude hloupý nebo líný opatřit si důležité informace, může samozřejmě naletět neúspěšným, nebo dokonce podvodným podnikatelům, ale to je přece jen a jen jeho chyba – měl si sám dát pozor. Není přece úkolem státu, aby hlídal poctivost podnikatelů... Velmi se mi tehdy takové liberální, nesocialistické názory zamlouvaly...
Byl myslím docela rozšířený i názor, že pro úspěch podnikatele je důležité umět nějakým šikovným trikem napálit svého konkurenta nebo i partnera, že podvod (resp. šikovné „obcházení zákona“) je celkem přirozenou součástí dravého a dynamického systému a je jen potřeba být dostatečně šikovný, a „faulu se dopustit pouze když se rozhodčí nedívá“. Řada lidí si myslela (a asi ještě myslí), že takový přístup je jedním ze základních rysů toho pravého kapitalismu nepodrobeného bruselsko-socialistickému státnímu dirigismu a cokoli jiného je nemístným pravdoláskovým moralizováním.
Objevovaly se i názory, že škodlivá je i zbytečná regulace kvality a bezpečnosti spotřebitelských výrobků – však neviditelná ruka trhu sama odstraní ty, kteří budou prodávat nazelenalé uzeniny nebo poruchová auta! Pár lidí to sice může odskákat nějakými škodami na zdraví, ale to je přece nezbytná daň za svobodu a trh bez přívlastků!
Jeden význačný politizující a postmoderisticky filosofující historik onehdá publikoval článek s názvem „Je Dobrá voda opravdu dobrá?“. Státní hygienická inspekce totiž zjistila, že se v oné balené vodě vyskytuje nepřípustně vysoké množství bakterií, a diskutovalo se o tom, že by tedy tento produkt měl být stažen z trhu, dokud se nedocílí nápravy. Zásadově liberálně orientovaný autor hájil názor, že na nějakých laboratorních testech nezáleží a lidé si mají sami posoudit, jestli jim ta voda chutná, nebo ne – bakterie-nebakterie (paradoxní bylo, že týden po uveřejnění tohoto liberálně-zásadového článku vážně onemocněla řada lidí (a nejméně jeden zemřel) po požití produktu to jedné moravské firmy - uzených makrel kontaminovaných salmonelou).
V paměti mi utkvěl i článek (myslím, že autor měl iniciály V.K.), který horlil proti ustanovením lesního zákona určujícím pravidla, co vlastnící smí, resp. musí dělat se svými lesy. Autor zastával názor, že se stát do těchto věcí plést nemá a že vlastník sám nejlíp ví, jak má v lese hospodařit, aby to jemu a jeho dědicům přineslo maximální užitek. Je přece samozřejmé, že žádný novopečený majitel lesa si ho jednorázově nevykácí, aby krátkodobě zbohatl, aniž by pomyslel na své dědice za 100 či 200 let – to je přece jasné, ne?
Od těch časů se u nás přece jen leccos změnilo, ale mnozí stále vidí jako hlavní překážku našeho tygroidního rozvoje přílišnou ingerenci státu do všemožných oblastí ekonomiky a donedávna hleděli za oceán na jediný vzor hodný následování.
V Americe šli zřejmě jinou cestou a drželi se mnohem liberálnějších přístupů. Asi moc liberálních – skoro jako u nás v době tunelářské. Svobodně nechali působit instituce, které vydělávaly tak trochu stylem pyramidových her (protože věděly, že ty hypotéky splatit nepůjde), svobodně nechali působit ratingové a auditorské firmy, které dávaly falešně pozitivní informace o bonitě finančních (ale i jiných) institucí.
Jsem věru zvědav, jaký vliv bude mít současná americká krize vliv na názory našich zásadových liberálů, včetně toho nejprominentnějšího z nich. (Jistě, vím, že bych takové otázky neměl vůbec vznášet, když jsem v ekonomii naprostý ignorant, ale třeba se poučím od odborníků v diskusi, jako už tolikrát předtím...).
Ale hlavně - doufám, že Amerika i tentokrát ten svět zachrání...
Když se to takto formuluje, vypadá to tak, jako by Američané za cenu velkých vlastních obětí v zásadě altruisticky zachraňovali nás neameričany.
Samozřejmě nemusím říkat, jak celá situace vznikla, kdo za ni nese zodpovědnost, a kdo se hlavně potřebuje zachránit...
Nemohu si pomoci, ale trochu mi ta záležitost s americkými „inovačními“ finančními produkty a jejich hrozícími důsledky pro celý svět připomíná i to, jak současná americká vláda „zachraňuje svět“ před hrozbou tzv. světového teroru, kterou do značné míry svými neuváženými (nebo možná dobře uváženými?) kroky pomohla vyvolat.
Skoro bych řekl, že v obou případech by bylo lepší jednat v takových závažných záležitostech podstatně prozíravěji od samého počátku a vyhnout se tak nutnosti pozdějšího „zachraňování“ sebe sama nebo jiných...
Neodpustím si ještě pár obecnějších poznámek, i když vím, že zajisté vyvolají obvyklý pokřik, abych raději psal o své molekulární imunologii a nepletl se do tak složité vědy jakou je ekonomie, ve které jsem naprostým neználkem.
Nejen mnozí účastníci zdejších diskusí, ale i prominentní ekonomové a vlivní komentátoři nám mnoho let říkali, jak bychom se měli inspirovat americkým příkladně liberálním finančním a ekonomickým systémem, kde stát-opatrovník nevodí nikoho za ručičku a každý si nese zodpovědnost za svá rozhodnutí.
Ostatně v památných letech začátků našeho budování kapitalismu jsme hltali slova tehdejšího ministra financí a pozdějšího premiéra o tom, jak se na našem tržním hřišti budou pohybovat podnikatelské subjekty nejrůznějších kvalit a pouze schopnosti jejich managementu rozhodnou, které z nich přežijí a které ne. Lidé byli nabádáni, aby si pečlivě prostudovali, jak na tom ten který podnik nebo fond je, a podle toho se rozhodovali, kam vloží své privatizační kupony nebo investují své peníze. Ten, kdo bude hloupý nebo líný opatřit si důležité informace, může samozřejmě naletět neúspěšným, nebo dokonce podvodným podnikatelům, ale to je přece jen a jen jeho chyba – měl si sám dát pozor. Není přece úkolem státu, aby hlídal poctivost podnikatelů... Velmi se mi tehdy takové liberální, nesocialistické názory zamlouvaly...
Byl myslím docela rozšířený i názor, že pro úspěch podnikatele je důležité umět nějakým šikovným trikem napálit svého konkurenta nebo i partnera, že podvod (resp. šikovné „obcházení zákona“) je celkem přirozenou součástí dravého a dynamického systému a je jen potřeba být dostatečně šikovný, a „faulu se dopustit pouze když se rozhodčí nedívá“. Řada lidí si myslela (a asi ještě myslí), že takový přístup je jedním ze základních rysů toho pravého kapitalismu nepodrobeného bruselsko-socialistickému státnímu dirigismu a cokoli jiného je nemístným pravdoláskovým moralizováním.
Objevovaly se i názory, že škodlivá je i zbytečná regulace kvality a bezpečnosti spotřebitelských výrobků – však neviditelná ruka trhu sama odstraní ty, kteří budou prodávat nazelenalé uzeniny nebo poruchová auta! Pár lidí to sice může odskákat nějakými škodami na zdraví, ale to je přece nezbytná daň za svobodu a trh bez přívlastků!
Jeden význačný politizující a postmoderisticky filosofující historik onehdá publikoval článek s názvem „Je Dobrá voda opravdu dobrá?“. Státní hygienická inspekce totiž zjistila, že se v oné balené vodě vyskytuje nepřípustně vysoké množství bakterií, a diskutovalo se o tom, že by tedy tento produkt měl být stažen z trhu, dokud se nedocílí nápravy. Zásadově liberálně orientovaný autor hájil názor, že na nějakých laboratorních testech nezáleží a lidé si mají sami posoudit, jestli jim ta voda chutná, nebo ne – bakterie-nebakterie (paradoxní bylo, že týden po uveřejnění tohoto liberálně-zásadového článku vážně onemocněla řada lidí (a nejméně jeden zemřel) po požití produktu to jedné moravské firmy - uzených makrel kontaminovaných salmonelou).
V paměti mi utkvěl i článek (myslím, že autor měl iniciály V.K.), který horlil proti ustanovením lesního zákona určujícím pravidla, co vlastnící smí, resp. musí dělat se svými lesy. Autor zastával názor, že se stát do těchto věcí plést nemá a že vlastník sám nejlíp ví, jak má v lese hospodařit, aby to jemu a jeho dědicům přineslo maximální užitek. Je přece samozřejmé, že žádný novopečený majitel lesa si ho jednorázově nevykácí, aby krátkodobě zbohatl, aniž by pomyslel na své dědice za 100 či 200 let – to je přece jasné, ne?
Od těch časů se u nás přece jen leccos změnilo, ale mnozí stále vidí jako hlavní překážku našeho tygroidního rozvoje přílišnou ingerenci státu do všemožných oblastí ekonomiky a donedávna hleděli za oceán na jediný vzor hodný následování.
V Americe šli zřejmě jinou cestou a drželi se mnohem liberálnějších přístupů. Asi moc liberálních – skoro jako u nás v době tunelářské. Svobodně nechali působit instituce, které vydělávaly tak trochu stylem pyramidových her (protože věděly, že ty hypotéky splatit nepůjde), svobodně nechali působit ratingové a auditorské firmy, které dávaly falešně pozitivní informace o bonitě finančních (ale i jiných) institucí.
Jsem věru zvědav, jaký vliv bude mít současná americká krize vliv na názory našich zásadových liberálů, včetně toho nejprominentnějšího z nich. (Jistě, vím, že bych takové otázky neměl vůbec vznášet, když jsem v ekonomii naprostý ignorant, ale třeba se poučím od odborníků v diskusi, jako už tolikrát předtím...).
Ale hlavně - doufám, že Amerika i tentokrát ten svět zachrání...