Před nedávnem jsem tady psal o tom, že je docela dobře možné spojit důstojnou křesťanskou víru s různými více či méně bizarními „ornamenty“ - tedy s rozmanitými rituály, poněkud pověrečnými zvyky a přílepky „církevní tradice“. Některé z těchto „ornamentů“ jsou ale přece jen trochu „zu viel“ a jejich udržování katolickou církví je asi čím dál tím více kontraproduktivní.

Jednou z takových podivností je pokračující uctívání relikvií různých světců. V kostelech se uchovávají většinou větší či menší části koster světců, kterým se dokonce jaksi polooficiálně připisují jakési zázračné vlastnosti (na mysli mi vytanulo líčení Geralda Durrella, jak pobožní pravoslavní Řekové na Korfu líbali mumifikovaný palec tamního patrona, svatého Spiridiona…).

Když přijedete do Padovy a navštívíte tamní baziliku sv. Antonína, spatříte tam na jakémsi rozlehlém stole světcovu kostru rozebranou jako k výuce anatomie. Avšak jednotlivé součástky jsou vsazeny do zlata a ozdobeny perlami a drahým kamením.
Nevím, jestli by z toho onen skromný poustevník měl radost…

Člověk by nad tím mohl mávnout rukou a přimhouřit oko jako nad překonaným dědictvím minulosti. Ale podobné věci se dějí i dnes. Nejen že náš pan kardinál na státní svátek nás Václavů obchází v katedrále s lebkou sv. Václava (prý je to dost fyzicky náročný výkon, protože lebka s podstavcem váží několik kilogramů a nemladý pan kardinál ji nese v předpažení), ale naši zbožní bratři Poláci jdou ještě dále.

Před několika měsíci o tom napsal Ivan Brezina:

„Polští katolíci chtějí exhumovat tělo papeže Jana Pavla II., rozpitvat ho a jeho srdce vystavit v katedrále Wawelu.
Morbidní nápad jako vystřižený z temného středověku? Obdoba komunistické adorace Leninovy mumie? Ale fuj! Proč hned volit tak silná slova... Co je nám agnostikům vlastně do toho jak katolíci s ostatky svého Božího náměstka naloží?
V této souvislosti si ale člověk hned vzpomene na pobouření, které před časem mezi českými křesťany vyvolala výstava plastifikovaných lidských těl „Bodies“ v pražské Lucerně. Místopředseda KDU-ČSL mluvil o "nedůstojném zacházení s lidskými ostatky a za nerespektování základních etických principů naší společnosti". Páter Tomáš Halík psal o "jednom z nejodpornějších útoků na důstojnost lidské bytosti v dějinách naší civilizace".
Obou pánů bych se proto veřejně rád zeptal: v čem je rozdíl, k čertu? A půjdete se na polskou výstavu "Papa's body" podívat, nebo ji budete pobouřeně bojkotovat stejně jako tu pražskou?“

Věru, někdy si říkám, že by ten kapitán na můstku obřího zaoceánského parníku jménem „Katolická církev“ měl dát pokyn k odhození nepotřebného balastu, který na palubě zbytečně zabírá místo, a trochu energičtěji otočit kormidlem do čerstvějších vod…

P.S. – Od teologicky vzdělaného kolegy jsem se dozvěděl, jak vlastně ta záliba ve svatých relikviích povstala:

První křesťané sloužili z jakéhosi důvodu připomínku poslední večeře nad hroby mučedníků. Hrobů se ovšem postupně nedostávalo a byly neprakticky rozmístěny a proto se ostatky stěhovaly tam, kam se křesťanství nově šířilo nebo kde se stavěly nové bohoslužebné budovy.


P.S. 2 Moje věta o sv. Antonínovi (Paduánském), o kterém je řeč, coby skromném poustevníkovi je nesprávná, jak mě upozornil jeden diskutující - velice se za to omlouvám. Mea culpa...
Sv. Antonín Paduánský, jehož ostatky můžete spatřit v té padovské bazilice, sice nějakou dobu žil ve skromném klášteře, ale byl především obdivovaným kazatelem. Na výše uvedené webové stránce se můžeme poučit o několika jeho významných činech:

"V Rimini se mu stalo, že ho zprvu nikdo neposlouchal a najednou vystrčily ryby hlavy z vody a naslouchaly mu. Všichni obyvatelé Rimini se po tomto zázraku dali pokřtít."

"v Jižní Francii se účastnil křižáckého tažení proti sektě albigenských. Kázal i v Toulouse, středisku sektářů, kde měly Antonínovy promluvy takový úspěch, že se mu říkalo "kladivo kacířů"."

Nicméně na tom poustevnictví přece jen něco je:
"v roce 1231 uchýlil na statek Campo di San Pietro nedaleko Padovy. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo a tam trávil volný čas."

VELMI DŮLEŽITÉ Z PRAKTICKÉHO HLEDISKA:

Je patronem :
za znovunalezení ztracených věcí; milujících, manželství, žen a dětí, těhotných žen, za šťastný porod, proti neplodnosti; starých lidí; chudých; cestujících; pekařů, horníků, lodníků, námořníků, trosečníků, pastýřů vepřů, pošťáků a pracujících na poště; proti horečce, proti nemocem dobytka, proti moru; proti ztroskotání lodi, proti válečným útrapám, pomocník v každé nouzi; františkánů; zvířat, koní; / proti lichvě a úrokům /