Minulý týden, přesně 12. února, uplynulo 200 let od narození jednoho z nejvýznamnějších vědců lidské historie, Charlese Darwina (je zajímavé, že ve stejný den se narodil také Abraham Lincoln). V letošním roce uplyne také 150 od prvního vydání základního Darwinova díla „O původu druhů prostřednictvím přirozeného výběru“).

Darwin s jeho geniálně jednoduchou evoluční teorií vysvětlující vznik nových druhů dvěma základními faktory (trochu zjednpodušeně řečeno (a) dědičností podmíněnou přirozenou variabilitou v rámci každého druhu a (b) přírodním výběrem nejživotaschopnějších variant) je možná intelektuálně nejvlivnějším vědcem moderní doby. Je tomu tak zjevně proto, že teorie vysvětlující vznik druhů přirozenými procesy je alespoň na první pohled v rozporu s doslovně chápaným biblickým stvořením, ale hlavně proto, že vysvětluje i vznik člověka přirozenou evolucí z živočišných předků podobných dnešním lidoopům. To mocně otřáslo některými do té doby „základními pravdami“ lidstva.

Darwin ovšem zdaleka nebyl první, kdo přišel s ideou evolučního vzniku druhů. Nejznámějším jeho předchůdcem byl Jean-Baptiste Lamarck, ale také Darwinův dědeček, Erasmus Darwin, a řada dalších. Tito předchůdci Charlese Darwina však mylně předpokládali, že se dědí vlastnosti získané během života (např. namáhají-li se systematicky určité svalové partie, přenese se nějak jejich posílení i na potomstvo; ostatně i Ch.Darwin toto vysvětlení zpočátku přijímal). Názor o dědičnosti získaných vlastností (tzv. „měkká dědičnost“) se běžně označuje jako lamarckismus (a čas od času se objevují neúspěšné pokusy o jeho moderní vědeckou rehabilitaci).

Poměrně málo se ví, že spoluobjevitelem „darwinismu“ je Darwinův mladší kolega Alfred Russel Wallace (1823-1913).
Dne 1. července 1858 byly totiž prezentovány v „Linnean Society of London“ podstatné výňatky z rukopisu Darwinova díla a současně obsáhlý Wallaceův dopis Darwinovi, ve kterém popisoval prakticky stejné závěry, ke kterým dospěl i on. Wallace a Darwin sice měli později určité vědecké spory, avšak nikdy nedošlo k žádnému konfliktu ohledně priority tohoto zásadního objevu. Ačkoli Wallace byl, možná trochu neprávem, vždy ve stínu slavnějšího Darwina, vždy byl jeho neúnavným podporovatelem; Wallaceovým nejcitovanějším dílem byla ostatně kniha „Darwinism“.



Darwin a Wallace

Přes značný odpor vědeckých i společenských konzervativců byla Darwinova-Wallaceova teorie poměrně rychle přijata a Darwin se stal celebritou. Jako takový je pochován ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobu Isaaca Newtona.

Darwinismu se dostalo obrovské podpory po objevení molekulárních principů dědičnosti a mechanismu vzniku dědičných variant (mutací). V současné době je evoluční biologie a vznik druhů v podstatě darwinovským mechanismem mezi odborníky naprosto dominantním názorem a nemají s ním problémy ani věřící, včetně Vatikánu. Dá se dokonce říci, že darwinismus (spolu s pozdějším zobecněním vývojového principu celého vesmíru na základě moderního kosmologického modelu) přispěl velice také k hlubšímu porozumění teologickým problémům a nutnosti řádné hermeneutické analýzy teologických textů. Mezi prominentními evolučními biology byla a je řada hluboce věřících, včetně duchovních (např. P.Teilhard de Chardin nebo Francisco Ayala).

Dnešní evoluční biologie nepochybně stále stojí na základních principech darwinismu (resp. dnes přejmenovaného na neo-darwinismus), rozrostla se však do obrovské šířky a ukazuje se, že na rozdíl od zjednodušeně chápaného darwinismu ji nelze redukovat na populární tezi o „boji o přežití nejschopnějších“. Strategie evolučního úspěchu mohou být rozmanité – nejen „přežití nejsilnějšího“, ale také např. určitá altruistická spolupráce mezi jedinci určitých druhů, nebo sázka na obrovské množství potomků, z nichž přežije jen nepatrný zlomeček.
Velmi zajímavé jsou také mechanismy výběru založené na sexuálních preferencích (o kterých psal už Darwin) – ukazuje se, že zásadní význam může mít třeba i to, jestli se ptačím samičkám více líbí samečci s červeným nebo žlutým kroužkem okolo oka.

Odpůrci darwinismu (stále kupodivu hojní, zvláště v USA) mu nadále vyčítají jeho údajnou bezbožnost, to, že je údajně teoretickým základem rasismu a negativní eugeniky nacistického typu, a také to, že to je prý pouze nedokazatelná hypotéza charakteru spíše ideologie nežli skutečné vědecké teorie.

Tito odpůrci (kreacionisté i někteří zastánci tzv. „teorie inteligentního designu“) považují v evoluční biologii za zcela falešné téměř všechno – zpochybňují veškerou paleontologii, dokonce i datování stáří hornin pomocí radioisotopových metod, uvádí, že celý darwinismus stojí na vědomých podvodech (piltdownský člověk, pár zubů pochybného původu, zfalšovaná Haeckelova embrya).

Jedním z jejich hlavních argumentů je, že že frekvence mutací je prostě příliš nízká, navíc velká většina mutací je škodlivá až fatální, takže údajný přírodní výběr nemá vlastně z čeho vybírat. S oblibou uvádí dokonce čísla, která podle nich dokazují, že už vznik velmi jednoduchého nového enzymu pomocí náhodných mutací je absurdně nepravděpodobný.

Dále uvádějí, že paleontologický záznam obsahuje příliš mnoho mezer a neposkytuje přesvědčivé „vývojové řady“ bez velkých mezer.
Poukazují na to, že údajně nebyl nikdy pozorován vznik žádného nového druhu a že není známo, jak by vůbec mohl vzniknout onen nejprimitivnější zárodek něčeho živého, s nímž by mohla evoluce začít pracovat.

Kreacionisté nemohou překousnout hlavně to, že by se člověk měl „vyvinout z opice“. Obvykle poukazují na údajnou zrůdnou ateistickou motivaci darwinistů – pokud je člověk jen zmutovaný živočich, není nad ním nikdo, komu se bude po smrti zodpovídat, zbavuje ho to odpovědnosti za špatné činy.

K těmto námitkám proti moderní evoluční biologii se vrátím v dalších článcích (tenhle je už zase příliš dlouhý).

Teď jen řeknu, že evoluční teorie nepochybně je pravou vědeckou teorií (narozdíl od „teorie“ kreacionismu), protože je „falzifikovatelná“ (t.j. můžeme si vymyslet situace resp. experimenty, které by ji vyvrátily). Tato teorie by byla vyvrácena např. pokud by se našla fosílie něčeho jako okřídleného hada, nebo slona s hlavou krokodýla, pokud by se ve stejné geologické vrstvě (např. prvohorní) pospolu našly např. zkameněliny trilobitů a medvědů, pokud by se objevil nějaký druh používající zcela odlišný genetický kód než všechny ostatní organismy, nebo pokud by se náhle přes noc ve Stromovce objevilo stádečko jednorožců. Všechny tyto úkazy by jistě mocně podpořily kreacionistický názor.

Nakonec upozorním na několik odkazů pro vážnější zájemce:

Anglické:

Stránky asi nejvýznamnějšího a nejvlivnějšího současného evolučního biologa (téměř darwinovského formátu), Richarda Dawkinse
Stránky o evoluci pro učitele
Další stránky o sporu kreacionismus vs. věda

České:

Stránky „Planetopia“
Kniha „Jak se dělá evoluce“ od našich předních odborníků
Základní učebnice evoluční biologie od J.Flegra
Poněkud kontroverzní, ale neobyčejně zajímavá a podnětná kniha J.Flegra „Zamrzlá evoluce“ o mechanismech přírodního výběru a některých potížích s tím spojených.

O zásadní kompatibilitě darwinismu (resp. moderní vědy vůbec) a „rozumně pojatého“ náboženství jsem už tady opakovaně psal, např. zde. Je pozoruhodné, že diskuse tam už běží více než rok a půl a zvláště v posledních dnech je opět velmi zajímavá...

Závěrem snad jen zopakuji, že odpor proti darwinistické evoluční teorii připadá dnes naprosté většině odborníků stejně pošetilý jako odpor proti heliocentrickému (resp. dnes daleko obecnějšímu) kosmologickému modelu ve „sporu“ s biblickým modelem geocentrickým.

Ať žije Charles Darwin!