Ve škole nám říkali, že zvířata jsou jen jakési živé automaty, které se řídí vrozenými automatismy a instinkty. Tím se prý zásadně liší od lidí, kteří jednají vědomě.
Něco podobného nám říkal při hodinách náboženství i pan farář – lidé jsou prý narozdíl od zvířat obdařeni nesmrtelnou duší.


Tyto názory mi připadaly celkem rozumné – vyrůstal jsem na venkově, a slepice, králíci, prasata, ovce, ba ani psi u boudy mi nepřipadali jako příliš oduševnělí tvorové.
Teprve později jsem změnil názor – jednak pod vlivem naší nyní již třináctileté fenky (tibetský teriér) Kiry (někdy též zvané Barbucha), ale také pod vlivem výsledků několika světových etologů dokumentujících překvapivé duševní schopnosti různých druhů zvířat. Nejimpozantnější jsou jistě výsledky několika primatologů dokazující, že se lidoopi (konkrétně gorily) mohou naučit docela dobře posunkové řeči hluchoněmých a vyjadřovat v ní i poměrně komplikované věci a dokonce i některé abstraktní pojmy.

Musím tedy velice souhlasit s výrokem kolegy Jana Zrzavého, že „zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje“.
Každý, kdo nepředpojatě pozoruje chování např. psů, musí uznat, že se většinou chovají skoro stejně jako malé děti nebo duševně zaostalí lidé – mají evidentně všechny lidské emoce (a projevují je mnohem intenzivněji než většina lidí), ale chybí jim lidský intelekt. Projevují se tedy skutečně jako „hloupí lidé“.

Kdybychom si seřadili všechny lidské bytosti podle míry jejich duševních schopností (třeba podle něčeho jako onen problematický faktor IQ), dostali bychom spojitou křivku začínající u nuly (politováníhodní těžce postižení jedinci bez jakýchkoli duševních projevů, schopní pouze základních fyziologických funkcí), pokračující přes oblast velmi nízké inteligence (která ale může být provázena normálně vyvinutými emocionálními schopnostmi), k oblasti většinových „normálních lidí“, až k výšinám géniů.
Myslím, že na této křivce bychom našli body docela dobře odpovídající duševní úrovni hlemýždě (ony nešťastné „vegetativní“ lidské bytosti), potkana, psa, delfína či gorily cvičené v posunkové řeči. Samozřejmě i ten nejchytřejší pes či gorila by byli daleko za byť jen podprůměrným dospělým člověkem, ale totéž samozřejmě platí i o všech malých dětech. Často se říká, že chytrý pes nebo lidoop jsou svými duševními schopnostmi srovnatelní dejme tomu s dvou- nebo tříletým dítětem.

Všem lidským bytostem přiznáváme právo na úctu k jejich životu a říkáme, že mají „duši“ – bez ohledu na úroveň jejich rozumových schopností (a je to tak zajisté správné). Přitom je myslím nesporné (alespoň pro mě), že přinejmenším některá zvířata projevují v různé míře to, čemu poněkud vágně říkáme „duše“ – tedy projevy emocí a určitého vědomého jednání.

Pokud přijmeme názor, že „zvířata jsou obdobou hloupých lidí“, začneme asi mít trochu problém s tím, že tyto tvory pojídáme nebo je používáme k pokusným účelům...
Bojovat za přiznání stejných práv zvířatům jako „hloupým lidem“ je ale přece jen asi trochu přemrštěné; přiměřené ale jistě je dbát o to více na to, abychom zvířatům pokud možno nezpůsobovali zbytečně utrpení.

Před časem jsem diskutoval s jedním všestranně vzdělaným katolickým intelektuálem. Skoro ve všem jsme si notovali, zvláště jsme se shodovali v pozitivním názoru na mého oblíbeného P. Teilharda de Chardin. Když jsem ale řekl cosi ve smyslu, že „zvířata jsou hloupí lidé a mají také duši“, velmi se rozčílil řka: „To byste si ale o tom nejdřív měl něco přečíst, než něco takového řeknete“. Na moji chabou námitku že to je přece běžný názor dnešních biologů, mi ostře odvětil, že to jsou věci, o kterých nemají biologové co mluvit...

Někteří jiní lidé, se kterými jsem na toto téma zapředl hovor, mi klasicky namítali, že zvířata si nejsou vědoma své „osobní“ existence (svého „já“). No – já tedy nevím, zda tohle můžeme tvrdit – spíš bych řekl, že i tady platí ta analogie s malými dětmi, kterým bych také neupíral schopnost sebeuvědomění.

Dalším klasickým argumentem je, že zásadní kvalitativní rozdíl mezi psychikou lidí a zvířat spočívá ve schopnosti uvědomovat si vlastní smrtelnost a vnímat „transcendentní“ aspekty bytí („Není známo, že by mravenci v nějakém mraveništi postavili sochu Velkému Mravenci“). Ani tady bych si nebyl jist – myslím, že alespoň některá zvířata si asi uvědomují, co je smrt a tuší, že je čeká. Onehdy jsem viděl jakýsi pořad BBC, ve kterém sloni, kteří narazili na kosterní pozůstatky svého druha, jevili jasné známky znepokojení a jakéhosi smutku.

A pokud jde o nějaké to prožívání „transcendentna“ – vždyť prostě nemáme možnost se dozvědět cokoli o vnitřních pocitech a prožitcích těchto tvorů. Kdo ví, co cítí a na co myslí třeba kočky, když se sejdou ke svým hlučným seancím při úplňku, nebo kytovci při svých oceánských zpěvech.

Na otázku z nadpisu článku bych tedy odpověděl určitě kladně (a doplnil bych, že některá zvířata mají té „duše“ víc a jiná méně); jediný „malý“ problém zůstává v tom, co to vlastně je ta „duše“.
Zkusím o tom (z přírodovědeckého hlediska) napsat někdy příště.