Pozítří bude opět Velký pátek, a tak si dnes trochu opovážlivě dovolím napsat něco k velikonočnímu tématu.

Velikonoční příběh Ježíšova odsouzení, popravy a údajného zmrtvýchvstání je samozřejmě centrální součástí křesťanství. Proto jsou pro křesťany (ale vzhledem k enormnímu historickému a společenskému vlivu křesťanství i pro atheisty či agnostiky) důležité otázky jako:
• Kdo byl Ježíš Kristus, resp. historický Ježíš Nazaretský?
• Jaké byly jeho autentické názory a jak dalece jim odpovídá to, co čteme v novozákonních textech a co je součástí tzv. církevní tradice?
• Jak vůbec vzniklo křesťanství a jak je chápáno dnešním moderním člověkem?


Na tato témata byly ovšem za dlouhá staletí napsány tisíce knih a v souvislosti s ním zahynuly tisíce, možná milióny lidí. Křesťanství, ať si o něm myslí kdo chce co chce, je beze sporu jedním ze tří nosných pilířů evropské civilizace (těmi dalšími jsou antická řecko-římská vzdělanost a novověké osvícenství).
Pro většinu dnešních Čechů je odpověď jasná – velikonoční příběh a vůbec vše kolem Ježíšova života považují pouze za pošetilou báji srovnatelnou s historkami o starořeckých bozích na Olympu. Velikonoce jsou pro ně nanejvýše folklórními svátky jara s velice vítaným jedním dnem pracovního volna navíc (ze stejného důvodu by asi uvítali i zavedení Velkého pátku jako dalšího svátku).

Pro menšinu našich spoluobčanů, křesťanů věřících tradičním, ortodoxním způsobem, je odpověď také jasná – vše, co je možné či potřebné vědět o životě a skutcích Ježíše Krista a jeho učedníků, je přesně a spolehlivě popsáno v sedmadvaceti součástech („knihách“) Nového zákona. Ježíš byl Bohočlověkem, který se narodil z Panny Marie a neměl žádného lidského biologického otce, během svého krátkého (snad ročního, snad tříletého) veřejného působení konal mnohé zázraky (vyléčení nemocných, vzkříšení mrtvých, proměna vody na víno, atd.), po své popravě ukřižováním doslovně fyzicky (nikoli nějak alegoricky) vstal z mrtvých a po dalších 40 dnech „vstoupil na nebesa“. Svou mučivou smrtí na kříži vykoupil před Bohem lidstvo z jeho hříchů, a jednou „znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce“.

************************************************
Pro řadu dalších, včetně mě, je Ježíšovo vystoupení, potupná poprava a následující neuvěřitelný rozmach křesťanství fascinující z úplně jiných důvodů než pro ony údajné doprovodné nadpřirozené jevy.

Mě fascinuje onen příběh charismatického potulného kazatele, člověka se vším všudy, který se rád stýkal s nejprostšími lidmi, včetně těch na okraji společnosti, přátelil se a hodoval s nimi.
Člověka, jehož mnohé výroky byly nejen znepokojivě radikální, často paradoxní a někdy i těžko pochopitelné, a pro většinu upřímně věřících židů i neslýchaně rouhavé.
Člověka, který byl zjevně hluboce přesvědčen o svém zcela mimořádném poslání.
Náboženského génia, který se ale zcela lidsky mýlil, protože byl evidentně přesvědčen, že se bezprostředně blíží zásadní světodějný zlom a začátek „království Božího“.
Heretika, popraveného nejpotupnějším způsobem, který si v posledních chvílích života zjevně zoufal („Bože, proč jsi mě opustil?“).

A přece se toto zdánlivě totální fiasko vpravdě „zázračně“ obrátilo v obrovský úspěch – dvacet let po Ježíšově smrti se našel člověk, helenizovaný Žid, vzdělaný intelektuál a vynikající literát Pavel z Tarsu, který de facto způsobil, že rané křesťanství přestalo být jen jakousi okrajovou židovskou sektou, ale stalo se postupně nejvlivnějším světovým náboženstvím tvořícím dějiny. Pavel a jeho následovníci učinili z Ježíše Krista ústřední postavu nového náboženství, vybudovali jeho sofistikovanou mytologii a teologii a dokázali se vyrovnat i s tím, že Ježíšem očekávané království Boží nepřišlo.

Existuje nejméně dvacetiletá mezera mezi Ježíšovou popravou a prvními novozákonními texty.
Bylo by nesmírně zajímavé vědět, jak se v tomto období formovala prvokřesťanská víra, jak se na autentické vzpomínky očitých svědků nabalovaly mýty, „literární nadsázky“ a fabulace.
Toto je jasně vidět i u novozákonních textů – v Lukášově a Janově evangeliu a zvláště ve Skutcích apoštolů (zřejmě z počátku 2. století) je těchto prvků mnohem více než v nejpůvodnějším evangeliu Markově nebo v prvních Pavlových listech (z let cca 50-60).

Ono ale na tom, „jak to všechno doopravdy bylo“ vlastně ani nezáleží. Důležitý je výsledek – a ten je bezesporu ohromující.

Jiná věc je, co by asi tomu, co vzniklo z jeho učení, říkal sám Ježíš Nazaretský.

A co by říkal třeba i tomu, jak doslovně a vrchovatou měrou se naplnila jeho slova „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina“.
A co by říkal tomu, jak zvráceně doslovným způsobem byla některými pochopena jeho slova „Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.“...

Moc by mě to zajímalo...

Veselé Velikonoce!