Není jistě příliš originální psát nyní o tom, jak náš pan prezident slavně a za podpory velké většiny národa zvítězil, Evropě to osladil a uchránil nás v poslední chvíli od sudeťácké hrozby. Přesto neodolám a (po způsobu Brouka Pytlíka) také něco dodám.
Vím dobře, že moje názory se většině čtenářů (včetně mé manželky nebo respektovaných diskutérů jako je pan Karel Mueller) nebudou líbit, ale nedá se nic dělat - veritas vincit ;-).

Po celé své dětství a mládí jsem nepřetržitě slýchal z komunistických sdělovacích prostředků o revanšistických centrálách, landsmanšaftech, válkychtivém kancléři Adenauerovi, atd. atd. Tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlel a celkem jsem věřil tomu, že ti Němci si to zasloužili a dobře jim tak, že jsme je vyhnali. Dnes jsem však přesvědčen, že vyhnání českých Němců je temnou skvrnou na cti našeho národa. Samozřejmě, že zlo, které pomáhala značná část českých Němců rozpoutat, bylo nesrovnatelně horší než zlo, kterého se jim po válce dostalo v odplatu. Kdybych byl Němec, asi bych si u vědomí této skutečnosti netroufl jakkoli protestovat. Ale já jsem Čech a nemohu se smířit s tím, že po válce jsme se nerozpakovali aplikovat princip kolektivní viny a provést etnickou čistku v nevídaném měřítku, ať už byla v tehdejší situaci jakkoli „spravedlivou“ odplatou za to, co se stalo předtím.

Aby mi bylo dobře rozuměno – nehorlím zde jen proti odporným excesům, ke kterým docházelo při „divokém odsunu“ (a které byly hanebně v podstatě hromadně amnestovány), ale proti mysli je mi samotný princip: vyhnání téměř třímilionové národnostní menšiny, která zde žila po mnoho staletí. Korektní by samozřejmě bylo, aby byli individuálně potrestáni všichni váleční zločinci, nacističtí aktivisté či udavači bez ohledu na to, jaký byl jejich mateřský jazyk. Vyhnání statisíců prostých, v zásadě apolitických venkovanů, žen a dětí, mi připadá prostě barbarské – a to i tehdy, pokud by se uskutečnilo naprosto humánně a bez násilí.

Chápu, že situace a atmosféra byla tehdy úplně jiná než teď a je samozřejmé, že co se stalo už se stejně nemůže odestát. Ale věřím, že český národ by nikterak neztratil (naopak!) na vlastní cti a hrdosti, kdyby s více než šedesátiletým odstupem uznal, že to, co se tehdy stalo, bylo prostě nemorální.

Tím, že jsme vyhnali Němce, jsme navíc hlavně poškodili sami sebe – dříve převážně německé pohraniční oblasti se leckde ještě do dneška plně nevzpamatovaly z devastace, která po vysídlení Němců nastala. Bez vyhnání Němců by byla cesta komunistů k moci možná těžší. A je zcela jisté, že pohraniční města a vesnice by dnes vypadaly úplně jinak a sotva by byly onou ostudnou zónou sádrových trpaslíků a prostitutek.

Jistě, znám dobře ony argumenty o tom, jak tito lidé masově zradili demokratickou ČSR a dali přednost hnusnému totalitnímu nacionalistickému režimu, vím, jak vyjadřovali touhu po „domově v Říši“, ale přesto nemohu přijmout tvrzení, že Benešovo rozhodnutí bylo spravedlivé a morálně ospravedlnitelné.

Na druhé straně je třeba uznat i to, že „odsun“ pravděpodobně zabránil jestě horším věcem, ke kterým by docházelo, kdyby zde Němci zůstali. V diskusi pod jiným článkem řekla diskutérka „jepice“:
„Odsun nás, Čechy, do jisté míry uchránil před stigmatem mstitelů. I tak toho mají příslušníci našeho národa na svědomí dost, ale mohlo to být daleko horší. Myslím, že by mnozí Němci sami odcházeli ještě před Únorem a po něm taky (je otázka, jestli by jim v tom komunisti bránili)”.

Paradoxní ovšem je, že většina těch vyhnaných Němců se po nějakých 15-20 letech měla mnohem líp než ti, ať už Češi nebo Němci, kteří zde zůstali...

Je dobré si také uvědomit, že princip poválečného odsunu Němců z některých zemí byl v posledních fázích války přijat vítězícími mocnostmi a byl výslovně schválen i Postupimskou konferencí - v článku XIII. Závěrečné zprávy Postupimské konference z 2. 8. 1945 se praví: „Tři vlády posuzovaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“

Není tomu tedy tak, že by Češi (a Poláci a další) konali tyto etnické čistky svévolně, proti vůli vítězných velmocí. To jistě může pro naše národní historické svědomí sloužit alespoň jako „polehčující okolnost“ a dobrá výmluva.
Krom toho je dobré si uvědomit, že podobnými a často mnohem většími morálními problémy je zatížena historie a pošpiněna čest mnoha jiných národů – o Němcích a Rakušanech ani nemluvím; Britové, Francouzi, Španělé, Portugalci, Holanďané páchali obludné zločiny v koloniích, Rusové uvedli v život vražedný stalinismus, Američané toho mají na svědomí také požehnaně (včetně atomových útoků na dvě japonská města na konci války nebo zničení Drážďan).
Málokterý národ se se asi může pochlubit skutečně zcela čistým svědomím...
Nejsme v tom tedy zdaleka sami, ale tím spíš bychom si to měli přiznat.

Je samozřejmě nemožné a absurdní, aby potomci vyhnaných Němců restituovali své majetky v Česku, resp. aby byly jakýmkoli jiným způsobem revidovány výsledky 2. světové války.
Na druhé straně by mi vůbec nevadilo, kdyby zde v rámci volného pohybu v EU za několik desítek let zase byla výrazná cizojazyčná (třeba německá) menšina. Jsem přesvědčen, že dnešní Němci či Rakušané nejsou o nic horší a nebezpečnější než Holanďané, Francouzi či Švédové – všichni jsou to příslušníci demokratických, vysoce vyspělých národů, od kterých se můžeme spíše učit a ne se jich xenofobně stranit.
Myslím, že česká kultura je dostatečně silná, aby obstála i při mnohem těsnějším stylu s kulturou jiných národů. A pokud jde o nějaké nacionalistické či snad dokonce nacisticko-revanšistické výstřelky mezi Němci, kteří se nám sem zase nastěhují – myslím, že nebudou o nic vážnější než ty, se kterými se setkáváme u „našich“ skinheadů a jiných extrémistů. Budeme se s nimi prostě muset vypořádat bez ohledu na to, jakým jazykem ten či onen provinilec mluví.