Jak vidíte, moje ješitnost mě přiměla vnutit se mezi VIPs blogující na Aktuálně.cz. Je to asi pošetilost - nejspíše jen ukážu, jak špatně umím psát ve srovnání s takovým Jiřím Havlem, jehož příspěvky čítám s opravdovým potěšením.

Jsem přírodovědec a vysokoškolský profesor, takže budu asi psát hlavně o věcech, které souvisejí s vědou nebo s vědní politikou. Myslím, že ale neodolám a občas utrousím něco i o politice jako takové, o pavědě, možná i o vztahu vědy a náboženství, a kdoví o čem ještě.

Pro moji generaci je takřka nemyslitelné při takové příležitosti nezapět chválu na pozitivní změny po roce 1989 a vyjádřit radost nad tím, že jsme se jich dožili. Činím to i já, a velice rád - Velký Listopad přišel krátce po mých čtyřicátých narozeninách, a byl to pro mě opravdu zásadní zlom. Měl jsem dokonce to štěstí, že jsem byl i účastníkem oné historické demonstrace 17. listopadu, a to od Albertova až po Národní třídu (a ještě větší štěstí, že mě netrefil ani jeden obušek).

Následující dny demonstrací na Václavském náměstí a na Letné byly jako z pohádky - dokonce s tím úplně pohádkovým koncem „zvolení“ Václava Havla prezidentem. Následující měsíce a první roky předčily veškerá má očekávání - bylo to jako opakování bájného roku 1968 (který jsem nadšeně prožíval coby maturant) v mnohem lepším vydání. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se po uvolnění cen všechny zoufalé socialistické obchody rázem proměnily v „Tuzexy“, jak snadné bylo najednou zajet si na výlet do Vídně a na dovolenou do Itálie, jak se náhle všechno smělo. Moc se mi líbilo i to, že všechno probíhalo tak hladce, civilizovaně a bez násilí („nejsme jako oni“). Jediná věc, která mě tehdá moc mrzela, byl rozpad Československa, ale velmi brzy jsem i já uznal, že to bylo dobře (i když do dneška mi chybí ten slovenský závěr hymny...). Až někdy do roku 1995 se mi zdálo, že naši politici jsou prostě skvělí, že „léčba Klausem“ je perfektní.

Tenhle pocit se ale rychle začal ztrácet s narůstajícími případy tunelování, krachů bank, Pepou z Hongkongu a konečně „balíčky“. Jako vědce mě čím dál tím více popuzovaly řeči čelných politiků o tom, že stát by vlastně vědu ani moc podporovat neměl, že by se o to (jako v zásadě o všechno) měla postarat neviditelná ruka trhu. V polovině devadesátých let jsem spolu s několika dalšími kolegy psal petice a novinové články na zvýšení podpory vědy, která na tom tehdy byla opravdu moc špatně; nemohu zapomenout na slova tehdejšího premiéra, který při návštěvě v areálu krčských biologických ústavů Akademie věd v roce 1997 prohlásil, že si musíme uvědomit, že tak, jako za komunistů, se už nikdy mít nebudeme (samozřejmě se pak zlobil, že jeho slova byla dezinterpretována a vytržena z kontextu).
A jaký pocit mám teď? V první řadě žasnu, že přes všechny ty tunely a gigantické chyby naše ekonomika dobře funguje a rychle roste, že Praha i mnohá jiná (i když bohužel ne všechna) města vypadají podstatně líp než za komunistů (některá dokonce líp než města německá!), a dokonce že i to financování vědy se od roku 1998 pronikavě zlepšilo (více o tom někdy jindy). Prostě - kapitalismus opravdu funguje!

Bohužel spousta jiných věcí se mi vůbec nezamlouvá a je pro mě hlubokým zklamáním. Za komunistů jsem si vždycky říkal, že „až se to otočí“ (v což jsme si ale ani netroufali doufat), dostanou se na vedoucí místa ve vládě i jinde odborníci a nebude záležet na příslušnosti ke Straně. Tak tohle se mi skutečně, ale skutečně nesplnilo (obzvláště některá dnešní ministerstva jsou toho více než očividným důkazem)...

Další věcí, kterou jsem asi měl očekávat, a přesto mě nepřestává iritovat, je všudypřítomná stupidní a vlezlá reklama, pokleslá úroveň většiny komerčních rádií a televizí a rychlá „bulvarizace“ masové kultury a společenského života vůbec. To jsem také v takové míře nečekal - všechno tohle mi leze na nervy snad ještě víc než dřívější komunistické žvásty. S tím vším určitě souvisí i další věc - jakási degradace demokracie na úplně bezskrupulózní boj o moc mezi politickými stranami. Politikové se snaží především co nejvíce zostudit a urazit své protivníky. Při přenosech z parlamentu žasneme nad tím, jak neomaleně se poslanci chovají při projevech svých kolegů, před volbami sledujeme často neuvěřitelně podlé a špinavé praktiky jednotlivců i stran. Veřejnost je neustále zaplavována prohlášeními o tom, jací hlupáci, podvodníci, korupčníci a nepoctivci jsou ti druzí a jak škodí této zemi, resp. jak by škodili, kdyby se dostali k moci. Někteří politici se dokonce hrdě hlásí k tomu, kolik lidí se jim podařilo urazit. Zvláště v předvolebních kampaních co chvíli frivolně padají trestní oznámení pro pomluvy či jiné skutečné či domnělé delikty. Na této neblahé praxi se velkou měrou podílejí i mnozí novináři, a to bohužel i mnozí z těch, kteří působí v tzv. seriózních médiích. Je tristní sledovat, jak žurnalisté přímo prahnou po tom, aby mohli přinášet co nejvíce negativních zpráv, ať už se týkají politiky, ekonomiky, katastrof či neštěstí, jak při každé příležitosti s potěšením hlásí, jak se země řítí do záhuby, a to i ve chvíli, kdy se těšíme nevídanému rozvoji hospodářství.

Jak to, že politici nevidí, že to jen vede k celkovému úpadku společnosti a k diskreditaci demokratického politického systému? Copak už opravdu není možné, aby se do naší politiky vrátila obyčejná lidská slušnost, aby legitimní politické soupeření bylo vedeno korektně a bylo založeno především na racionální argumentaci a přesvědčování voličů o tom, že ten či onen politik či strana dokážou pracovat pro blaho státu? Nešlo by nějak zakázat negativní propagandu a zvláště její, bohužel tak běžné, hrubé až vulgární formy? Nemohli by si i „seriózní“ novináři a vlivní komentátoři více uvědomovat svůj ohromný vliv a snažit se podstatně víc o objektivitu a, ano, moudrost??

A když už jsem u toho pláče nad poměry, nemohu vynechat i své obrovské zklamání z mezinárodní politiky, hlavně v podání současné americké vlády. Jako by to už vůbec nebyla ta Amerika, kterou jsme ještě donedávna upřímně obdivovali i s jejími někdy těžko pochopitelnými zvláštnostmi. Je mi líto, ale pokud by fungovalo mezinárodní právo tak, jak by mělo, Carla del Ponteová by měla postaráno o spoustu prominentních klientů...

Tak se mi zdá, že jsem to napsal nějak pesimističtěji, než jsem původně zamýšlel; abych to napravil, skončím optimisticky - zaplať Pánbůh, že to není horší...